ECLI:CZ:US:2016:1.US.753.16.1
sp. zn. I. ÚS 753/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Lemela, právně zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Poštovní 2, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 6. 2014 č. j. 42 Cm 143/2012-178, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2014 č. j. 8 Cmo 324/2014-213 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015 č. j. 29 Cdo 1108/2015-264, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností stěžovatel namítá porušení svých základních práv garantovaných čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ke kterým mělo dojít shora označenými rozhodnutími obecných soudů, a domáhá se zrušení těchto rozhodnutí.
2. Na stěžovatele měl být smlouvou ze dne 21. 3. 2011 převeden členský podíl v Bytovém družstvu X1, se sídlem X (dále jen "Bytové družstvo"), a to společně s členskými právy a povinnostmi v družstvu včetně práva užívání bytu č. A1 v domě č. p./ č. o. A2 na ulici H. (dále jen "byt"). Členství na něj mělo být převedeno jeho synem Janem Lemelem a snachou Gabrielou Lemelovou, kteří členství v Bytovém družstvu nabyli smlouvou ze dne 15. 11. 2010 od převodců Marka Hvolky a Jany Hvolkové.
3. Usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Cm 143/2012-178 ze dne 12. 6. 2014 bylo určeno, že členem Bytového družstva s členskými právy a povinnostmi v družstvu včetně práva užívání bytu byl ke dni své smrti dne 11. 5. 2012 Florián Hvolka. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci, který usnesením ze dne 21. 10. 2014 č. j. 8 Cmo 324/2014-213 rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ve výroku o určení členství v Bytovém družstvu potvrdil. Dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 12. 2015 č. j. 29 Cdo 1108/2015-264 odmítl pro nepřípustnost.
4. Obecné soudy v napadených rozhodnutích dospěly k závěru, že smlouva ze dne 25. 3. 2010, kterou mělo dojít k převodu členských práv k předmětnému Bytovému družstvu z Floriána Hvolky na nabyvatele Marka Hvolku a Janu Hvolkovou, je absolutně neplatná dle §38 odst. 2 tehdy účinného zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Florián Hvolka tuto smlouvu uzavřel v duševní poruše, která jej činila k tomuto úkonu neschopným, jelikož nebyl schopný posoudit následky svého jednání, ani toto jednání ovládat. Z tohoto důvodu byl dle rozhodnutí obecných soudů převod práv v Bytovém družstvu na Marka Hvolku a Janu Hvolkovou neplatný, tito tedy nemohli platně převést členství k bytovému družstvu na Jana Lemela a jeho manželku Gabrielu Lemelovou, v důsledku čehož nemohl členství v Bytovém družstvu nabýt ani stěžovatel. Obecné soudy v této věci argumentovaly zásadou, že nikdo nemůže na druhého převést více práv, než má sám.
5. Stěžovatel má za to, že odmítnutím jeho dovolání pro nepřípustnost došlo ze strany Nejvyššího soudu k porušení jeho práva na přístup k soudu a tím i jeho ústavního práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud měl jeho dovolací námitky týkající se nesprávného právního posouzení věci Krajským soudem v Ostravě a Vrchním soudem v Olomouci, stejně jako existenci jeho naléhavého právního zájmu na určovacím výroku, věcně projednat, nikoliv dovolání stěžovatele odmítnout jako nepřípustné.
6. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy zcela chybně vyhodnotily význam jeho dobré víry, stejně jako dobré víry jeho syna Jana Lemela s manželkou při nabytí členských práv v Bytovém družstvu. Při posuzování dobré víry nabyvatelů měla být, dle stěžovatele, zohledněna judikatura Ústavního soudu, konkrétně nález sp. zn. I. ÚS 2219/12 ze dne 17. 4. 2014, nález sp. zn. III. ÚS 247/14 ze dne 28. 1. 2016 a další (všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy), není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 ze dne 26. 6. 1995 (N 39/3 SbNU 281)]. Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. To se však v projednávané věci nestalo.
10. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí obecných soudů za ústavně nekonformní, když z jejich odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností tyto soudy vycházely i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele. Ústavní soud je v daném případě nucen konstatovat, že ústavní stížnost je vesměs toliko opakováním argumentů, resp. polemikou s obecnými soudy, s níž se obecné soudy již ústavně konformním způsobem a dostatečně podrobně vypořádaly. Skutečnost, že se stěžovatel s tímto vypořádáním subjektivně neztotožňuje, nečiní napadená soudní rozhodnutí rozpornými s ústavním pořádkem.
11. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí obsahují srozumitelná, dostatečná a logická odůvodnění, v nichž se obecné soudy zabývaly všemi relevantními informacemi a tvrzeními a učinily ústavně přijatelné skutkové i právní závěry. Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost podaného dovolání, a z důvodů, jež náležitě vyložil v napadeném usnesení, je shledal jako nepřípustné.
12. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že je zcela v kompetenci Nejvyššího soudu, jak posoudí přípustnost dovolání a v jeho rámci tedy otázku zásadního právního významu. Ústavní soud nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy úvahu, zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedené uvážení zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah je omezená; jako orgán ochrany ústavnosti by mohl napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění, či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93 ze dne 3. 2. 1994 (N 6/1 SbNU 47), usnesení sp. zn. IV. ÚS 573/01 ze dne 10. 7. 2003, usnesení sp. zn. I. ÚS 319/03 ze dne 21. 10. 2004, usnesení sp. zn. II. ÚS 644/04 ze dne 18. 5. 2005, usnesení sp. zn. III. ÚS 86/06 ze dne 27. 9. 2006 a další]. Pouhý nesouhlas stěžovatele s právními názory dovolacího soudu porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny založit nemůže.
13. Ústavní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily význam jeho dobré víry, stejně jako dobré víry jeho syna a snachy, a dále že nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu, nález sp. zn. I. ÚS 2219/12 ze dne 17. 4. 2014 (N 61/73 SbNU 163), nález sp. zn. III. ÚS 247/14 ze dne 28. 1. 2016 a další. Ústavní soud k tomu poukazuje na odůvodnění obecných soudů, zejména Krajského soudu v Ostravě jako soudu nalézacího, který se touto argumentací stěžovatele zabýval na str. 6 napadeného rozhodnutí. Ústavní soud shledal, že již nalézací soud správně upozornil na skutečnosti, na základě kterých nemůže být stěžovatelem předkládaná argumentace Ústavního soudu bez dalšího aplikována na nyní posuzovaný případ. Výše citovaná rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2219/12 i sp. zn. III. ÚS 247/14 se týkala hodnocení dobré víry nabyvatelů v případě nabytí vlastnických práv k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí. V obou uvedených případech Ústavní soud přisvědčil stěžovatelům, kteří při nabývání vlastnictví spoléhali na pravdivost záznamů ve veřejné, státem vedené evidenci, neboť právě dobré víře v akty státu při konstitutivním zápisu vlastnických práv do katastru nemovitostí musí být poskytována ochrana ve smyslu článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
14. O takovou situaci však v nyní posuzovaném případě nešlo, prvek argumentace Ústavního soudu spočívající v nutnosti ochrany dobré víry v pravdivost záznamů ve státem vedenou evidenci zde absentoval, neboť předmětem převodu byla členská práva a povinnosti v Bytovém družstvu, která jsou zanášena toliko do soukromoprávní evidence, nikoliv do evidence vedené státem. Zároveň nelze přisvědčit stěžovateli, že by takovým postupem vznikla neobhájitelná nerovnost mezi družstevními a nedružstevními byty, byť se z ekonomického hlediska může zdát, že rozdíl mezi vlastnictvím bytu a vlastnictvím členství v Bytovém družstvu je nepatrný. Důvod, pro který je chráněna dobrá víra v zápis do katastru nemovitostí spočívá v tom, že stát sám nese odpovědnost za pravdivost záznamů do této evidence vložených, proto nemůže následně účinky svého vlastního záznamu popřít prostřednictvím rozhodnutí orgánu soudní moci.
15. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu