ECLI:CZ:US:2016:1.US.782.16.1
sp. zn. I. ÚS 782/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatelky SLOT Group, a. s., se sídlem v Karlových Varech, Jáchymovská 142, zastoupené Mgr. Alešem Smetankou, advokátem se sídlem v Praze, Jugmannova 745/24, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 113/2014-47 ze dne 22. prosince 2015, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v řízení před Krajským soudem v Plzni domáhala zrušení blíže určených rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni. Krajský soud tato rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Ke kasační stížnosti Odvolacího finančního ředitelství Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí krajského soudu rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Před oběma správními soudy byla rozhodující otázka výkladu §254 odst. 1 daňového řádu a jeho užití na věc stěžovatelky - určení výše úroku z neoprávněného jednání správce daně. Nejvyšší správní soud se neztotožnil s výkladem ze strany krajského soudu a stěžovatelky, ale přiklonil se k výkladu výhodnějšímu pro žalované Odvolací ředitelství. V tomto ohledu také zavázal krajský soud pro další řízení.
2. Proti uvedenému rozsudku Nejvyššího správního soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jím došlo k porušení jejího práva na ochranu vlastnictví, na ukládání daní a poplatků výlučně na základě zákona a práva na spravedlivý proces zaručených čl. 11 a 36 Listiny základních práv. Porušení svých práv stěžovatelka spatřovala v tom, že Nejvyšší správní soud ve věci odmítl užití jazykového výkladu rozhodného ustanovení (ten je podporován v odborné literatuře) a přistoupil k výkladu účelu zákona, který však nemá oporu ani v textu zákona, ani v přípravných materiálech. Takový postup stěžovatelka považovala za nesprávný a zejména nepředvídatelný. Sledovaný účel zákona musí být nepochybný, jinak jde o subjektivní kategorii, která nemůže převážit znění zákona. I kdyby oba výklady byly srovnatelné, měl soud postupovat šetrněji k právům stěžovatelky.
3. K procesním otázkám v řízení před Ústavním soudem stěžovatelka uvedla, že je jí známo, že vůči kasačním rozhodnutím není ústavní stížnost obvykle přípustná. V projednávané věci však Nejvyšší správní soud rozhodl zcela v rozporu se zněním zákona, krajský soud již nemá prostor se od jeho názoru odchýlit a poskytnout stěžovatelce žádanou ochranu, ústavní stížnost by tedy výjimečně měla být připuštěna.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že se jedná o návrh nepřípustný.
5. Ústavní soud konstantně vychází z toho, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita (k principu subsidiarity ústavní stížnosti např. usnesení sp. zn. III. ÚS 692/14 ze dne 23. 4. 2014). Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná, pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení z hledisek souhrnných a po pravomocném skončení věci, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.
6. Ústavní soud také mnohokrát konstatoval, že je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí (usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011).
7. Tento obecný závěr se uplatní i ve věcech spadajících do pravomoci správních soudů. Je pravda, že právní názor Nejvyššího správního soudu vyjádřený v napadeném rozsudku stěžovatelka nejspíše nebude moci v dalším řízení před správními soudy zvrátit. To plyne z kombinace závaznosti právního názoru v kasačním rozhodnutí (§110 odst. 4 soudního řádu správního) se zásadní nepřípustností kasační stížnosti proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy bylo jeho původní rozhodnutí zrušeno Nejvyšším správním soudem [§104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního]. V dalším řízení před správními soudy může být závaznost právního názoru prolomena jen v případě změny skutkových zjištění či právních poměrů nebo dojde-li k podstatné změně judikatury, a to na úrovni, kterou by byl krajský soud i každý senát Nejvyššího správního soudu povinen respektovat v novém rozhodnutí. Bez změny těchto "vnějších okolností" ostatně nemůže svůj názor v téže věci změnit ani Nejvyšší správní soud (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 9 Afs 59/2007-56 ze dne 8. 7. 2008, publ. pod č. 1723/2008 Sb. NSS). Ani tato skutečnost však bez dalšího nemůže založit přípustnost ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí.
8. Nepřípustnost ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí však neznamená, že by se stěžovatelka nemohla bránit ústavní stížností proti konečnému rozhodnutí v projednávané věci. Ústavní soud respektuje funkci §104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního, podle něhož se Nejvyšší správní soud nemá v téže věci opakovaně zabývat stejnými otázkami a zásadně přezkoumává jen dodržení svého právního názoru krajským soudem [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 136/05 ze dne 8. 6. 2005 (N 119/37 SbNU 519)]. Ústavní soud proto nevyžaduje, aby účastníci řízení před správními soudy podávali kasační stížnost v případech, kdy by předmětem řízení o kasační stížnosti mělo být opětovné posouzení otázek v dané věci již vyřešených. Taková kasační stížnost je ze zákona nepřípustná a nejde proto o procesní prostředek, který zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 47/06 ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. III. ÚS 1936/12 ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 3617/13 ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 446/14 ze dne 29. 4. 2014). Je-li kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu za výše uvedených podmínek nepřípustná, ústavní stížnost proti takovému rozhodnutí krajského soudu přípustná je (blíže usnesení sp. zn. I. ÚS 643/15 ze dne 26. 3. 2015). Za takového procesního stavu je možné společně s rozhodnutím krajského soudu přezkoumat i předcházející kasační rozhodnutí [pouze takový závěr totiž plyne z odst. 26-30 nálezu sp. zn. II. ÚS 2429/12 ze dne 6. 6. 2013 (N 101/69 SbNU 675), jehož se stěžovatelka dovolávala na svou podporu, a také odst. 33-39 nálezu sp. zn. II. ÚS 2371/11 ze dne 18. 9. 2012 (N 159/66 SbNU 373)].
9. Lze tak uzavřít, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byl zrušen rozsudek krajského soudu a věc mu byla vrácena. Stěžovatelka může svá práva bránit v řízení před krajským soudem, a bude-li třeba (a možné), rovněž v rámci řízení o opravných prostředcích, které jí zákon (soudní řád správní) poskytuje. Ústavní stížnost je tedy předčasná, resp. nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a to přesto, že je krajský soud vázán názorem Nejvyššího správního soudu.
10. Dovolávala-li se stěžovatelka uplatnění §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť napadené rozhodnutí zakládá "nebezpečný precedent pro posuzování v praxi jistě nikoli ojedinělých případů", lze stručně uvést, že obecné účinky rozhodnutí vrcholného soudu na obdobné případy jsou obvyklým důsledkem jejich postavení a významu v soudní soustavě (srov. čl. 92 Ústavy České republiky). Výjimečná přípustnost ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu jen z tohoto důvodu se z povahy věci nemůže uplatnit, neboť by se stala pravidlem, nikoli výjimkou. V projednávané věci je však zásadní, že uplatnění tohoto ustanovení přichází do úvahy toliko tehdy, pokud je napadeno konečné pravomocné rozhodnutí a nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky (usnesení sp. zn. IV. ÚS 2960/14 ze dne 1. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 698/12 ze dne 20. 3. 2012 či sp. zn. I. ÚS 201/99 ze dne 21. 7. 1999). Stěžovatelka ovšem napadla rozhodnutí kasační, které konečné není, §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu se tudíž vůbec neuplatní.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrh stěžovatelky odmítl soudcem zpravodajem podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2016
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj