ECLI:CZ:US:2016:1.US.789.16.1
sp. zn. I. ÚS 789/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti MERA - Zlín, s. r. o., Tř. Tomáše Bati 2132, Zlín, právně zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, Dukelská 15, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2015 č. j. 8 Afs 176/2014-40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 8. 3. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
V období od 4. 9. 2003 do 12. 10. 2004 provedl Finanční úřad ve Zlíně u stěžovatelky daňovou kontrolu daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2002. Na základě této daňové kontroly pak platebním výměrem ze dne 25. 11. 2004, č. j. 237159/04/303917/4704, stěžovatelce dodatečně vyměřil daň z příjmů ve výši 920.700,00 Kč. Důvodem dodatečného vyměření daně bylo vyloučení nákladu ve výši 2.970.000,00 Kč z daňově účinných nákladů, zaúčtovaných v účetnictví stěžovatelky na základě přijaté faktury č. 010/01/CZ ze dne 9.10.2002 od dodavatele MARKET TRADE U.S. LLC, 1000 16th Street, N . W. Suite 605, Washington D.C., USA (dále jen MARKET TRADE U.S.). Náklad byl vyloučen z důvodu, že podle názoru správce daně nebylo prokázáno uskutečnění plnění podle této faktury a nebyla prokázána ani samotná existence společnosti MARKET TRADE U.S.
Proti uvedenému platebnímu výměru se stěžovatelka bránila podáním odvolání k Finančnímu ředitelství v Brně a následně pak žaloby ke krajskému soudu v Brně, který svým rozsudkem č. j. 31 Ca 237/2006-76 rozhodnutí finančního ředitelství zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení s tím, aby se správní orgán pokusil vyslechnout stěžovatelem navržené svědky. Finanční ředitelství v Brně i přes stěžovatelkou provedenou identifikaci svědků odvolání opětovně zamítlo, neboť identifikace byla podle něj nedostatečná.
V následně podané žalobě stěžovatelka namítala uplynutí prekluzivní lhůty k vyměření daně. Vycházela přitom z toho, že lhůta byla přetržena zahájením daňové kontroly a měla tedy skončit dne 31. 12. 2006. Lhůta neběžela po dobu řízení o správní žalobě (správní žaloba byla podána 21. 12. 2006). Soudní řízení skončilo 9. 9. 2008 a rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně bylo doručeno až dne 26. 12. 2008, tedy již po marném uplynutí prekluzivní lhůty. Ve vyjádření k žalobě finanční ředitelství uvedlo, že běh lhůty byl přerušen výzvou ze dne 31. 1. 2006, která byla učiněna v rámci odvolacího řízení a doručena stěžovatelce dne 16. 2. 2006. Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 31 Ca 48/2009-36 zrušil rozhodnutí finančního ředitelství a uzavřel, že výzva z 31. 1. 2006 byla pouze formální a nesplňovala požadavky kladené na úkon způsobilý přerušit běh prekluzivní lhůty.
Proti tomuto rozhodnutí podalo Finanční ředitelství v Brně kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který dospěl k závěru, že výzva z 31. 1. 2006 běh prekluzivní lhůty nepřerušila. Nicméně při hodnocení daného případu vyšel jmenovaný soud z toho, že v odvolacím řízení byly provedeny další úkony, které mohly mít vliv na přerušení prekluzivní lhůty. Zejména pak výslech Ing. Radka Menšíka, provedený dne 25. 7. 2006. Věc byla Nejvyšším správním soudem vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení, přičemž ten zrušil rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně s tím, že ve věci nebyly co nejúplněji zjištěny skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daně.
V pokračujícím daňovém řízení zaslal odvolací orgán žádosti daňovým orgánům třetích zemí o výslechy navržených svědků. K realizaci výslechů však nedošlo, v návaznosti na to Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím č. j. 14637/12-1200-701607 odvolání opětovně zamítlo. Pokud jde o výslech svědků, Finanční ředitelství v Brně poukázalo na sdělení zahraničních správců daně, kterým se nepodařilo navržené svědky v zahraničí kontaktovat. Současně poukázalo na sdělení daňové správy USA o tom, že společnost MARKET TRADE U.S. či jakýkoli její zástupce není přítomen v USA na zaznamenaných adresách.
Následně podaná žaloba, resp. kasační stížnost, byla Krajským soudem v Brně, resp. Nejvyšším správním soudem zamítnuta.
Za výše nastíněného stavu věci stěžovatelka shrnula svoji právní argumentaci do tří ústředních námitek. První se týkala prekluze práva, kdy podle stěžovatelky, odkazující na judikát Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 42/2008-84, není možné za úkon přerušující běh prekluzivní lhůty považovat takový úkon správního orgánu, který byl proveden až v odvolacím řízení v důsledku nezákonného postupu správce daně. Stěžovatelka je toho názoru, že jí bylo ze strany Nejvyššího správního soudu upřeno právo se k věci vyjádřit předtím, než byl ze strany kasačního soudu vysloven závěr o přetržení lhůty k vyměření daně. Před tím, než byl rozsudek Nejvyššího správního soudu přijat, se stěžovatelka nemohla bránit závěru, že výslechem Ing. Menšíka došlo k přerušení běhu prekluzivní lhůty. Tento závěr je pro stěžovatelku překvapivým. Nelze souhlasit s argumentem Nejvyššího správního soudu, že otázka přerušení nepředstavovala pro stěžovatelku žádné novum, neboť ta byla řešena Nejvyšším správním soudem v návaznosti na argumentaci účastníků řízení. Tomuto zjištění se stěžovatelka nemohla nijak bránit, neboť před přijetím tohoto právního názoru nevyplývalo, že se bude Nejvyšší správní soud touto otázkou zabývat a následně obecné soudy, tj. jak krajský, tak i Nejvyšší správní soud, pouze odkazovaly na dříve přijatý právní závěr. Dále stěžovatelka poukázala na to, že její věc měla být v rámci řízení před Nejvyšším správním soudem projednána před rozšířeným senátem, neboť kasační soud se zde odchýlil od svých dřívějších právních závěrů.
Druhá námitka stěžovatelky směřovala proti tomu, jak obecné soudy zhodnotily údaje, jimiž stěžovatelka identifikovala svědky. Stěžovatelka předpokládala, že finanční orgány dožádají informaci o adrese zahraničních svědků u jejich zahraničních zaměstnavatelů a poté dožádají výslech svědka v zahraničí. Finanční orgány však zaslaly toliko žádost do zahraničí, aby místní daňové orgány vyslechly přímo tyto svědky. K tomu však nedošlo a tato skutečnost je kladena k tíži stěžovatelky.
Třetí námitka stěžovatelky směřuje proti tomu, že stěžovatelka neprokázala existenci společnosti MARKET TRADE U.S. Podle ní předložila dostatečné množství důkazních prostředků o tom, že tato společnost existuje.
Z výše vyložených důvodů má stěžovatelka za to, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jejich základních práv, jež jsou jí garantována čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
Jak bylo již výše předznamenáno, námitky stěžovatelky lze rozdělit do tří oblastí. Pokud se týká těch, jež směřuji proti tomu, jak obecné soudy zhodnotily otázku prekluze, nezbývá, než odkázat na napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu. Ten se s touto námitkou již vypořádal, byť způsobem s nímž stěžovatelka nesouhlasí. Z ústavněprávního hlediska považuje Ústavní soud za podstatnou především tu skutečnost, že Nejvyšší správní soud uvedl, jakými úvahami a ustanoveními zákona se kasační soud řídil. Pokud stěžovatelka argumentuje judikaturou Nejvyššího správního soudu, nutno uvést, že i s touto námitkou se kasační soud vypořádal, když uvedl, že ve stěžovatelkou zmíněné věci došlo v odvolacím řízení k opakovanému výslechu svědka. Na tomto místě je třeba upozornit, že pro posuzování způsobilosti úkonu správce daně přerušit běh prekluzivní doby není podstatné to, že k němu došlo až v odvolacím řízení, ale že k němu došlo opakovaně, a to z důvodu předchozího pochybení správního orgánu. Důležité přitom je to, aby jednotlivé úkony probíhaly efektivně, tj. aby byly použitelné v dalším řízení, což se ve stěžovatelkou zmíněném případě nestalo. Pak lze souhlasit s tím, že další provádění takového důkazu by s ohledem na prekluzi práva nemělo jít k tíži účastníka řízení. To je však situace odlišná od té, v níž se nacházela stěžovatelka a kdy byl důkaz v odvolacím řízení prováděn poprvé (z výše uvedeného plyne, že námitka směřující k nesprávnému obsazení soudního senátu je rovněž lichá). Podle náhledu Ústavního soudu lze akceptovat i ty závěry Nejvyššího správního soudu, týkající se překvapivosti soudního rozhodnutí.
Namítá-li stěžovatelka, že správní orgán nebyl při zajišťování výslechu svědků v zahraničí dostatečně aktivní, nutno poznamenat, že možnosti finančního úřadu ovlivnit realizaci výslechu svědka v zahraničí jsou omezené a vycházejí především z údajů, sdělených účastníkem řízení. Krom toho důkazní povinnost v daňovém řízení primárně stíhá daňový subjekt. V podrobnostech lze opět zcela odkázat na napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelka brojila především proti tomu, že se jí údajně nepodařilo prokázat uskutečnění plnění podle faktury a že nebyla prokázána samotná existence společnosti MARKET TRADE U.S. Stěžovatelka v ústavní stížnosti na podporu svých tvrzení přednesla řadu důkazů, s nimiž se Nejvyšší správní soud vypořádal způsobem, který nelze považovat za protiústavní. Ve své podstatě se jedná pouze o polemiku s tím, jak tyto důkazy hodnotil Nejvyšší správní soud. V souvislosti s uvedeným Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu