ECLI:CZ:US:2016:1.US.835.16.1
sp. zn. I. ÚS 835/16
Usnesení
soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Michala Kincla, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Bártou, advokátem se sídlem Kobližná 19, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2015 č. j. 70 Co 422/2015-57 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 8. 2015 č. j. 14 C 370/2014-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení napadených rozhodnutí pro porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti částky 35.000 Kč s příslušenstvím z důvodů finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení ve správním soudnictví, vedeného ve věci vydání zbrojního průkazu. Žalovaný již před podáním žaloby uznal, že bylo porušeno stěžovatelovo právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, nicméně bez finančního zadostiučinění. Tento postup shledal Obvodní soud pro Prahu 2 za dostatečný. Městský soud pak napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu jako správné potvrdil.
3. Stěžovatel spatřuje zásah do svých základním práv v tom, že mu nebylo přiznáno finanční zadostiučinění, neboť obecné soudy nesprávně posoudily spor ve správním soudnictví jako věc pro stěžovatele nevýznamnou. To, že obecné soudy presumovaly nižší význam předmětu posuzovaného řízení pro stěžovatele, považuje za zásah do svého práva na spravedlivý proces. Žalovaný ostatně ani nepředložil důkazy, proč by se mělo jednat o věc nižšího významu. Naopak by podle stěžovatele bylo možno konstatovat, že řízení mělo pro stěžovatele vzhledem k jeho aktivitám zásadní význam.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Soudy pouze provedly takovou interpretaci a aplikaci podústavního práva, s níž stěžovatel nesouhlasí. Stěžovatel před Ústavním soudem jen opakuje svou námitku, která však již byla náležitě vypořádána v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu. Stěžovatelova námitka tedy nemá ústavní rozměr.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu