ECLI:CZ:US:2016:1.US.851.16.1
sp. zn. I. ÚS 851/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Martina Šperla, zastoupeného JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Kodaňská 558/25, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2015 č. j. 72 Co 112/2015-131, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a Ing. Blanky Šperlové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 14. března 2016, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2015 č. j. 72 Co 112/2015-131 s tvrzením, že napadeným výrokem bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Vedlejší účastnice řízení se žalobou ze dne 4. prosince 2013 domáhala u Obvodního soudu pro Prahu 10 stanovení výživného manželky. Obvodní soud rozsudkem ze dne 18. prosince 2014 č. j. 64 C 91/2013-74 žalobu zamítl (výrok I.) a vedlejší účastnici řízení uložil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 66 550 Kč (výrok II.).
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala vedlejší účastnice řízení odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek obvodního soudu změnil ve výroku o věci samé jen tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení na výživném za období od 5. prosince 2013 do 7. března 2014 částku 20 000 Kč, jinak výrok I. potvrdil (výrok I.) a dále stěžovateli nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s výrokem II. napadeného rozsudku, kterým mu nebylo ani částečně přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel namítal, že soudem prvního stupně nebyla prokázána za jakékoliv období rozdílná hmotná a kulturní úroveň účastníků řízení. Pokud jde pak o řízení před soudem prvního stupně, proběhlo první jednání ve věci až dne 14. října 2014, tzn. deset měsíců od podání žaloby a zároveň více než půl roku poté, co vedlejší účastnice řízení nastoupila do zaměstnání. V odvolacím řízení vedlejší účastnice řízení požadovala zaplacení výživného pouze ve výši 20 000 Kč, a to za období od podání žaloby do obdržení první mzdy. Stěžovatel v zásadě proti tomuto návrhu nebyl, nicméně podle jeho názoru problematická byla otázka nákladů řízení, a to s ohledem na skutečnost, že řízení trvalo déle než dva roky a ze strany vedlejší účastnice řízení byl učiněn návrh na smírné vyřešení věci až v odvolacím řízení. Odvolací soud aplikoval ustanovení §150 o. s. ř., přičemž své rozhodnutí podle názoru stěžovatele odůvodnil pouze formálně a takovéto odůvodnění nelze považovat za řádné a přezkoumatelné. Městský soud podle tvrzení stěžovatele postupoval v rozporu s principy spravedlnosti, své rozhodnutí založil na jednostranném hodnocení situace ve prospěch vedlejší účastnice řízení a nezohlednil všechny okolnosti případu. K tomu byli účastníci již rozvedení, přičemž příslušný rozsudek nabyl právní moci dne 4. listopadu 2015, takže podpůrný argument ohledně společných prostředků, vyjádřený odvolacím soudem, byl zcela zavádějící a nezakládající se na pravdě, když odvolací soud rozhodl dne 18. listopadu 2015. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. srpna 2012 sp. zn. IV. ÚS 2014/12 (N 134/66 SbNU 89).
5. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že napadeným výrokem k porušení základního práva stěžovatele, jehož se dovolává, nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
7. K otázce náhrady nákladů řízení pak Ústavní soud připomíná, že se k ní v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 1. listopadu 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. května 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 13. října 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 nebo ze dne 18. března 2008 sp. zn. IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení) musí shora zmíněné vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
8. Podstatou posuzované věci je tedy aplikace ustanovení §150 o. s. ř. odvolacím soudem. Podle tohoto ustanovení platí, že "Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat". Ze subjektivního pohledu stěžovatele se mohou vznášené námitky jevit jako opodstatněné, ale Ústavní soud nemůže plnit funkci odvolacího orgánu ve věcech, kde není ani dovolání přípustné. V těchto věcech zasahuje jen výjimečně a tehdy, pokud se jedná o případy hodné mimořádného zřetele, kdy je rozhodnutí soudu v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a může mít i širší dopad.
9. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí ve vztahu k nákladovému výroku uvedl, že stěžovatel byl v řízení převážně úspěšný, a měl by jinak nárok na náhradu nákladů řízení (§142 odst. 2 o. s. ř.), avšak na místě je aplikace ustanovení §150 o. s. ř. Nelze totiž podle závěru učiněného odvolacím soudem odhlédnout od skutečnosti, že vedlejší účastnice řízení podala důvodně žalobu v projednávané věci bez časového určení, a to v situaci, kdy neměla žádný příjem, starala se o syna a nevěděla, kdy bude moci nastoupit do zaměstnání. Poté, co do zaměstnání nastoupila a její příjmy se v zásadě vyrovnaly s příjmy stěžovatele, tuto skutečnost uznala a navrhla stěžovateli mimosoudní dohodu, která nebyla realizována právě jen v důsledku neshody účastníků ohledně náhrady nákladů řízení. Pokud pak odvolací soud přihlédl k tomu, že účastníci ke dni rozhodnutí jsou dosud manželé, jedná se jen o doplnění odůvodnění a podpůrný argument, jak ostatně uznává i stěžovatel, který s ohledem na skutečnost, že napadený rozsudek byl vynesen dne 18. listopadu 2015 a rozsudek obvodního soudu ze dne 12. října 2015 č. j. 65 C 147/2013-19 o rozvodu manželství nabyl právní moci dne 4. listopadu 2015, nemá na rozhodnutí odvolacího soudu zásadní vliv.
10. Jak je z výše naznačené stručné rekapitulace ústavní stížností napadeného rozhodnutí patrné, odvolací soud se otázkou náhrady nákladů řízení řádně zabýval. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na příslušný právní předpis a tento aplikoval na konkrétní případ stěžovatele. Závěry, ke kterým dospěl, přiměřeně podrobně odůvodnil a srozumitelně také nastínil, jaké úvahy jej vedly k učiněným závěrům. Takovéto odůvodnění přitom Ústavní soud neshledává jako jakkoliv svévolné či vybočující z ústavněprávních limitů a nepřísluší mu tak ani toto rozhodnutí na základě polemiky vedené stěžovatelem přehodnocovat.
11. Za výše uvedených okolností proto nemůže mít relevanci ani odkaz stěžovatele na právní závěry uvedené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2014/12, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci. V citovaném nálezu byl zrušen výrok usnesení Nejvyššího soudu, který odůvodnil své rozhodnutí nepřiznat stěžovatelce náhradu nákladů řízení pouhým konstatováním, že použil §150 o. s. ř. Závěry uvedené v citovaném nálezu proto na projednávanou věc nedopadají.
12. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
13. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu