ECLI:CZ:US:2016:1.US.925.16.1
sp. zn. I. ÚS 925/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Zdeňky Fixové Klváčkové, zastoupené Mgr. Patricií Cabalkovou, advokátkou se sídlem Nám. Republiky 30, 301 00 Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 563/2015-1074 ze dne 5. 1. 2016 a usnesení Okresního soudu v Břeclavi č. j. 1 T 154/2015-1049 ze dne 13. 11. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní státní zastupitelství v Břeclavi podalo dne 16. 10. 2015 obžalobu na stěžovatelku pro zločin podvodu podle §209 odstavec 1, odstavec 4 písmeno d) trestního zákoníku, jehož se měla dopustit v období června 2012 až března 2014 jednáním blíže popsaným ve výrokové části obžaloby, a způsobit celkovou škodu ve výši 622 223 Kč. Stěžovatelka si v rámci přípravného řízení na základě plné moci zvolila obhájkyni, a to nynější právní zástupkyni stěžovatelky. Poté stěžovatelka podala návrh na přiznání bezplatné obhajoby. O něm rozhodl Okresní soud v Břeclavi v záhlaví citovaným usnesením, jímž stěžovatelce požadovaný nárok nepřiznal. Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka stížností, již Krajský soud v Brně vpředu uvedeným usnesením jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že není vůbec zřejmé, z jakých skutečností a jak mohl okresní soud dospět k závěru o tom, že se jedná o věci větší hodnoty a že by z nich mohlo dojít k úhradě nákladů obhajoby. Kdyby se byl soud věcí podrobněji zabýval, nepochybně by byl dle jejího názoru musel dospět k závěru, že náklady obhajoby by nemohly být uhrazeny při zpeněžení prodejem rodinného domu, neboť přednostně by byli uspokojeni zajištění věřitelé. Stěžovatelka tak dle vlastních slov nemá žádný majetek, který by byl použitelný na úhradu nákladů obhajoby. Tyto své vývody stěžovatelka v ústavní stížnosti dále přiblížila i s odkazy na judikaturu Ústavního soudu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádro argumentace stěžovatelky tvoří v zásadě námitky rozporující výklad podústavního práva trestními soudy, podle kterých ji nelze považovat za nemajetnou, resp. bez možnosti obstarání finančních prostředků. Dále stěžovatelka namítá i povrchnost seznámení se s majetkovou situací stěžovatelky ze strany rozhodujících soudů. V oblasti nákladů řízení, kam spadá i problematika institutu tzv. bezplatné obhajoby v trestním řízení, zastává Ústavní soud vždy maximálně zdrženlivý přístup. Z ústavněprávního hlediska spočívá podstata institutu bezplatné obhajoby v odpuštění úhrady peněžního závazku těm osobám, u nichž by trvání na takové povinnosti bylo zjevně nepřiměřené, resp. přehnaně tíživé s ohledem na jejich rodinný, zdravotní či jiný stav. Soudní praxi, která nepřiznává nárok na bezplatnou obhajobu osobám, u nichž je značná pravděpodobnost jejich budoucí solventnosti, nelze však označit za protiústavní, neboť nepřiměřeně nezasahuje žádné ze stěžovatelčiných ústavních práv (srov. též kupř. usnesení ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 783/15, dostupné, jako další zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu, na adrese http://nalus.usoud.cz aj.). Taková praxe je naopak naplněním obecné právní maximy, že každý odpovídá za splnění svých závazků, a to i do budoucna. Uvedená zásada má navíc silný hodnotový aspekt u pachatelů trestné činnosti, neboť (vedle možného preventivního dopadu) je důležitou součástí procesu přijímání odpovědnosti za spáchaný trestný čin a nápravu jeho důsledků. Tomu odpovídá opačná zásada, že osoba, která není za trestný čin odsouzena, nemá nést náklady na svoji obhajobu.
Ani stěžovatelčin případ nevykazuje žádné mimořádné okolnosti, kvůli kterým by bylo třeba se od uvedených zásad odchýlit. Odkazuje-li stěžovatelka (příkladmo) na závěry nálezu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 22/10, nutno podotknout, že stěžovatelka ve věci řešené tímto nálezem byla plně invalidní a zcela odkázána na peněžní pomoc státu. Výchozí úvaha tak reflektovala její zvláštní objektivní situaci (tj. výdělečnou neschopnost), kterou se soudy snažily zpochybnit nevěrohodností jejích tvrzení stran vlastnictví jiného hodnotného majetku, aniž by v tomto směru byly provedly řádné dokazování. Taková situace však v nyní posuzovaném případě nenastala, neboť otázka její neschopnosti, být výdělečně činnou, se vůbec nestala spornou. Z hlediska posuzování nemajetnosti pro účely hodnocení nutnosti bezplatné obhajoby však lze dle Ústavního soudu považovat za schopnost výdělku i možnost využití vybudované sociální sítě vztahů (zejména rodinných) k mimořádné a krátkodobé peněžní pomoci k uspokojení nejdůležitějších finančních potřeb, mezi něž náleží i úhrada nákladů vzniklých s oprávněně vedeným trestním řízením (shodně též usnesení sp. zn. III. ÚS 1248/15 ze dne 26. 1. 2016). Tedy schopnost opatřit si za rozumných podmínek peníze od blízkých osob na úhradu služeb obhájce zásadně vylučuje prohlášení takovéto osoby za nemajetnou. Dle Ústavního soudu lze považovat za ústavně konformní stav, nese-li stát (resp. zbytek společnosti) finanční odpovědnost za zajištění účinné obhajoby obviněného teprve v těch případech, kdy jsou v rozumné míře vyčerpány možnosti zajištění této důležité potřeby pomocí peněžních prostředků osob blízkých, zejména pak nejbližší rodiny (obdobně např. usnesení ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. II. ÚS 741/14). V řízení přitom bylo prokázáno, že stěžovatelka je výdělečně činná, její pracovní schopnost není nijak dotčena, přičemž byla také zjištěna (nikoli zanedbatelná) výše příjmu manžela. O možnostech zajistit si úhradu obhajoby (nebo alespoň její části) pomocí peněžních prostředků dalších osob blízkých se stěžovatelka však nezmínila. Dospěly-li pak za této situace soudy k závěru o nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu, resp. za sníženou odměnu, nepostupovaly ústavně nekonformním způsobem.
Za daných okolností tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 5. dubna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu