ECLI:CZ:US:2016:2.US.1016.16.1
sp. zn. II. ÚS 1016/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti M. N., zastoupené Mgr. Vandou Beringerovou, advokátkou, se sídlem Pod Klaudiánkou 4a, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2015 č. j. 32 Co 429/2015 - 90, za účasti Krajského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 3. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 32 odst. 4 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v článku 3 odst. 1, v článku 18 odst. 1 a v článku 27 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry odvolacího soudu, který na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že v případě, kdy byly nezletilé svěřeny do střídavé péče rodičů, není důvodu, aby byla vyživovací povinnost stanovena pouze otci. Stěžovatelka má za to, že pokud oba rodiče pečují o nezletilé dcery rovným dílem, stanovená výše výživného nezohledňuje zásadu zakotvenou v §915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), neboť po dobu, kterou dcery tráví u stěžovatelky, se nepodílejí za nastoleného stavu na životní úrovni svého otce. Navíc se stěžovatelka obává, že disproporce ve finančních možnostech jejích a otce nezletilých může deformovat vztah dcer k ní a k otci. Stěžovatelka je dále názoru, že Krajský soud pro určení výše výživného nedostatečně zjistil a zhodnotil celkovou majetkovou situaci a životní úroveň otce, který oproti ní dosahuje výrazně vyšších příjmů, a je vlastníkem nemovitostí v katastrálním území Svárov u Unhoště a Kostelec nad Orlicí, zatímco stěžovatelka je vlastnicí pouze bytové jednotky.
3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 5. 8. 2015, č. j. 14 Nc 3702/2015-63, byly nezletilé V: F. a A. F. svěřeny do střídavé péče rodičů s tím, že střídavá péče bude probíhat v týdenních cyklech. Otci byla stanovena povinnost hradit výživné na výživu nezletilé V. částkou 6 500 Kč měsíčně a na výživu nezletilé A. částkou 6 000 Kč měsíčně. Matce výživné pro nezletilé stanoveno nebylo. Rozsudkem ze dne 7. 12. 2015, č. j. 32 Co 429/2015-90, Krajský soud v Praze výrok IV. napadeného rozsudku změnil tak, že otec je povinen od 19. 9. 2015 přispívat na výživu nezletilé V. částkou 4 500 Kč měsíčně a na výživu nezletilé A. částkou 4 000 Kč měsíčně, a výrok V. napadeného rozsudku změnil tak, že stěžovatelka je povinna přispívat počínaje dnem 19. 9. 2015 na výživu nezletilé V. částkou 2 200 Kč měsíčně a na výživu nezletilé A. částkou 1 700 Kč měsíčně.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Krajského soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
5. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručená ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé. Zejména v oblasti rodinného práva však přistupuje Ústavní soud k přezkumu soudních rozhodnutí omezeně. Důvodem je skutečnost, že v rodinně-právních věcech je nutno upřednostnit princip právní jistoty, jak vychází z ustanovení ústavního pořádku, před ochranou základních práv jednotlivce. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v daných případech zúžen, a proto se přezkumná pravomoc Ústavního soudu koncentruje toliko na posouzení toho, zda u napadeného rozhodnutí nejde o vybočení z mezí ústavnosti, kterým je negováno právo účastníka řízení na spravedlivý proces.
6. V projednávané věci Ústavní soud neshledal v postupu odvolacího soudu pochybení, které by odůvodňovalo jeho kasační zásah, neboť odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí svůj závěr o změně úpravy výživného dostatečně odůvodnil, přičemž se řádně a v odpovídajícím rozsahu zabýval majetkovými poměry obou rodičů. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který ani po doplnění dokazování odvolacím soudem (potvrzením o výši příjmů obou rodičů) nedoznal změn. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud zdůraznil, že vyživovací povinnost mají oba rodiče, a neshledal důvodu, proč by za situace, kdy jsou nezletilé svěřeny do střídavé péče rodičů a oba rodiče mají pravidelné příjmy ze zaměstnání, nemělo být výživné jednomu z nich stanoveno.
7. Ústavní soud nemohl zejména přisvědčit námitce stěžovatelky, že by odvolací soud při svém rozhodování pominul zákonná hlediska týkající se stanovení výživného, především zásadu, že životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. V současné době v právním řádu České republiky neexistují žádné závazné tabulky pro určení výše výživného ani další předepsané algoritmy pro výsledný kalkul částky. Obecně se ve vztahu k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též ustanovení §913 či §915 občanského zákoníku). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (shromáždit důkazy podle ustanovení §120 občanského soudního řádu). Ústavní soud zároveň ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)]. Současně však Ústavní soud stojí na stanovisku, že o výši výživného (jeho přiměřenosti z hlediska zejm. §913 a §915 odst. 1 občanského zákoníku) rozhodují obecné soudy, a je-li ústavní stížnost založena toliko na tvrzení, že výše výživného neodpovídá majetkovým poměrům či odůvodněným potřebám nezletilého, jde o námitku bez ústavněprávní relevance; je to dáno tím, že Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost daného rozhodnutí, neboť jak opakovaně upozorňuje ve svých rozhodnutích, není další, jakousi "superrevizní" instancí v systému obecné justice (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2238/15 ze dne 23. 3. 2016).
8. V nyní projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že výše předestřené zásady, na nichž je založeno řízení o určení výživného, porušeny nebyly, a nelze se tak ztotožnit s námitkami stěžovatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu porušuje její právo na spravedlivý proces, a v důsledku toho pak další ústavně zaručená práva. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Nelze akceptovat názor stěžovatelky, podle kterého by v případě střídavé výchovy měl rodič dosahující vyšších příjmů "dorovnávat" po dobu, kdy dítě pobývá u druhého z rodičů, finanční prostředky do výše, která by druhému z rodičů zajistila hospodaření (ale tím také i životní úroveň) se shodnými příjmy. V této souvislosti poukazuje Ústavní soud na svůj nález sp. zn. IV. ÚS 650/15 ze dne 16. 12. 2015, ve kterém uvedl, že "životní úroveň rodičů a dětí musí být v zásadě shodná, přičemž je třeba rozlišovat mezi životní úrovní realizovanou a životní úrovní možnou, potencionální. Rodiče oprávněného nelze nutit k tomu, aby žili životní úrovní odpovídající přímo úměrně jejich majetku. Podstatou shodné životní úrovně je to, aby se na všechny členy rodiny nahlíželo stejně a aby jejich postavení při využívání rodinných zdrojů bylo, když ne shodné, tak alespoň obdobné. Stejná životní úroveň neznamená, že děti musí mít k dispozici kupříkladu stejné množství finančních prostředků jako rodiče. Zde je nutno si uvědomit, že vyšší příjem rodičů je zpravidla spojen s náročností jejich práce a s tím, jakou odpovědnost nesou. Naproti tomu pro dítě by se jednalo o bezpracný příjem, který si zasluhuje jen tím, že je dítětem svých rodičů. Shodu v životní úrovni mezi rodiči a dětmi je proto třeba hledat především v samotném způsobu života, využívání kulturních, sportovních a společenských možností. Stejná životní úroveň musí dítěti umožňovat žít takovým stylem života, který by je ve srovnání s ostatními členy rodiny nevylučoval z jejího celku, nebo který by nevytvářel neodůvodněné rozdíly mezi rodiči a dětmi". Nahlíženo optikou výše uvedeného nelze mít za to, že by závěry napadeného rozsudku nerespektovaly ustanovení §915 občanského zákoníku. Pokud se stěžovatelka obává, že disproporce ve finančních možnostech jejích a otce nezletilých může deformovat vztah dcer k ní a k otci, nelze než opětovně poukázat na přiléhavý závěr Ústavního soudu vyplývající z nálezu sp. zn. IV. ÚS 650/15 ze dne 16. 12. 2015, podle kterého "nejlepší zájem dítěte nelze zúžit jen na stránku jeho materiálního zajištění, ale je třeba jej vnímat jako výsledek poměřování materiálních a nemateriálních hodnot. Při tomto poměřování nelze odhlížet od práva rodiče na ovlivňování hodnotové výchovy svého dítěte". Je tedy na rodičích samotných, aby svým výchovným působením "deformování" jejich vzájemných vztahů z důvodů odlišné životní úrovně rodičů (která se navíc do budoucna může na obou stranách kladně i záporně změnit) nedopustili.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu