ECLI:CZ:US:2016:2.US.1099.16.1
sp. zn. II. ÚS 1099/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Jiřiny Schwarzerové, zastoupené Mgr. Barborou Magočovou, advokátkou se sídlem 28. října 2663/150, Ostrava-Moravská Ostrava, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2015 č. j. 53 Co 444/2015-107, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, který nevyhověl jejímu odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 7. 2015 č. j. 12 C 8/2013-88. Tím obvodní soud zamítl žalobu stěžovatelky proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti o náhradu škody a poskytnutí zadostiučinění za nesprávný úřední postup a nezákonné rozhodnutí v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 C 414/2004. Stěžovatelka napadla pouze nákladový výrok, kterým obvodní soud stanovil povinnost stěžovatelky zaplatit protistraně náklady řízení ve výši 300 Kč. Stěžovatelka navrhovala, aby odvolací soud tento výrok změnil tak, že žádný z účastníků řízení nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud však s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/13 ze dne 7. 10. 2014 došel k názoru, že stěžovatelce jako neúspěšnému účastníkovi řízení vznikla povinnost protistraně zaplatit vzniklé náklady, které konkrétně určuje §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud prvního stupně tak postupoval zcela správně.
2. Stěžovatelka se závěry odvolacího soudu nesouhlasí a namítá, že jeho postupem došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Městský soud při rozhodování o nákladech řízení vycházel z nesprávné interpretace judikatury Ústavního soudu. Své rozhodnutí ani dostatečně neodůvodnil. Obvodní soud jako soud prvostupňový nesprávně aplikoval §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Měl aplikovat teleologický výklad, podle kterého není aplikace tohoto ustanovení namístě v řízení o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"). Protistraně nemohly reálně žádné hotové výdaje vzniknout.
3. Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu.
4. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
5. Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
6. Ústavní soud ověřil, že soud prvního stupně se stěžovatelčiným návrhem řádně zabýval a objasnil, proč dospěl k závěru, že její žaloba není důvodná. Odůvodnil i nákladový výrok s odkazem na §151 odst. 3 o. s. ř., podle kterého účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle §137 odst. 2 a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, soud přizná náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Tím je vyhláška 254/2015 Sb., která v §2 odst. 3 stanoví pro tento případ paušální náhradu ve výši 300 Kč.
7. Otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje zásadně intenzity představující porušení základních práv a svobod. Případy, ve kterých Ústavní soud podobnou ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné (obdobně viz usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014, usnesení sp. zn. II. ÚS 3008/10 ze dne 10. 2. 2011, usnesení sp. zn. II. ÚS 3254/13 ze dne 5. 3. 2015).
8. Ústavní soud dal ve své judikatuře najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před civilními, trestními a správními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k vážnému porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo. Důvody pro takový postup však v dané věci neshledal.
9. Ústavní soud především konstatuje, že náklady řízení ve výši 300 Kč představují částku tzv. "bagatelní". Podle judikatury Ústavního soudu v případě bagatelních věcí lze k přezkumu věci z ústavněprávního hlediska přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci, neboť tato částka (jejíž výše je odvozena z výše citovaných ustanovení o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb.) již jen pro svou výši není schopna současně představovat porušení základních práv a svobod. Za této situace, i kdyby byly výtky stěžovatelky vůči postupu krajského soudu opodstatněné, nejednalo by se o zásah, který by dosahoval intenzity nezbytné pro konstatování porušení ústavně zaručených práv.
10. Ústavní soud proto neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaného práva na spravedlivý proces. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti. Rozdílný názor na interpretaci podústavního práva nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
11. S ohledem na uvedené Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu