ECLI:CZ:US:2016:2.US.111.16.1
sp. zn. II. ÚS 111/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Karla Zouhara, zastoupeného JUDr. Romanem Vaňkem, Ph.D., advokátem se sídlem Hájecká 1206/1, Brno, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 8. 2013, č. j. 7 Cmo 139/2013-494, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, č. j. 32 Cdo 2097/2015-609, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, a Moravskoslezské cukrovary, a. s., se sídlem Cukrovarská 657, Hrušovany nad Jevišovkou, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
2. Vrchní soud napadeným rozsudkem potvrdil ve věci samé rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2012, č. j. 7(30) Cm 2/2000-457, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele na splnění povinnosti vedlejšího účastníka (žalovaného) dodat stěžovatelovi 1.000 tun cukru krystal v balení po 50 kg (výrok I.) a na zaplacení částky 505.427 Kč s příslušenstvím (výrok II.), která odpovídala výši smluvní pokuty tvrzené stěžovatelem. K tomuto závěru dospěl odvolací soud (ve shodě se soudem nalézacím) na základě toho, že stěžovatel neprokázal, že mezi stranami došlo k uzavření ústní kupní smlouvy. Za této situace se tedy nemohly stát součástí kupní smlouvy ani předmětné obchodní podmínky a stěžovatelovi proto ani nemohl vzniknout nárok na zaplacení smluvní pokuty.
3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost s odůvodněním, že stěžovatel nedostál požadavku na vymezení přípustnosti dovolání, neboť v dovolání pouze uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva s tím, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka by měla být posouzena jinak, aniž by však jednoznačně konkretizoval, o jakou otázku jde. Navíc ohlášený dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nevymezil zákonem stanoveným způsobem, odkázal-li na své dřívější podání ze dne 26. 11. 2013. Tím spíše pak požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání stanovených v ustanovení §241a odst. 2 občanského soudního řádu nevyhovovalo dovolání v té části, v níž směřovalo proti výrokům o nákladech řízení, poněvadž stěžovatel ani k této části rozhodnutí odvolacího soudu neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a nesprávnost rozhodnutí. K těmto výrokům chybí v dovolání jakákoliv argumentace, natož pak vymezení příslušné právní otázky řešené odvolacím soudem a označení ustálené rozhodovací praxe, od níž se měl odvolací soud odchýlit.
4. Napadená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho základní práva, která blíže nekonkretizuje (z obsahu dovolání však vyplývá, že se stěžovatel dovolává především práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; dále jen "Listina"). Stěžovatel namítá, že obecné soudy ignorovaly autonomii vůle stěžovatele a vedlejšího účastníka, poněvadž se nevypořádaly se skutečností, že existovaly důkazy svědčící ve prospěch uzavření kupní smlouvy. Nadto stěžovatel připomíná, že se jednalo o spor vedený mezi podnikateli, přičemž za této situace je třeba dát přednost výkladu platnosti smlouvy před její neplatností. Obecně totiž platí, že podnikatelé spolu jednají proto, aby mezi sebou uzavírali platné smlouvy, a nikoliv proto, aby vedli nezávazná právní jednání. Zde také připomíná mnohé závěry vyřčené v judikatuře Ústavního soudu. Dále stěžovatel namítá, že dotčené řízení je postiženo procesní vadou, porušující jeho základní práva, spočívající v tom, že ho soud řádně nepoučil ve smyslu ustanovení §118a odst. 2 občanského soudního řádu o právním názoru odvolacího soudu, a jeho rozhodnutí proto považuje za překvapivé a v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodnutí a s principem legitimního očekávání. Uvedeným jednáním navíc byla stěžovateli odejmuta možnost bránit se proti postupu soudu a argumentovat. Závěrem pak stěžovatel napadá i postup Nejvyššího soudu, který odmítl jeho dovolání, čímž dle jeho názoru chybně neumožnil věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud musí předně odmítnout povšechné námitky stěžovatele směřující proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů učiněným v nyní posuzované věci. Ústavní soud totiž není běžnou instancí v systému obecného soudnictví a jeho úkolem tak není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními právními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; z judikatury zdejšího soudu pak např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Za této situace není nadán pravomocí k přezkumu, doplňování či změně skutkových zjištění, neboť takto by Ústavní soud nechránil ústavnost, jak mu ukládá čl. 83 Ústavy, ale postupně by se stával pravidelnou třetí soudní instancí, což jeho úkolem není [srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 2/93 ze dne 7. 7. 1994 (N 37/1 SbNU 267)].
8. Zasahovat do procesu dokazování a do hodnocení důkazů obecnými soudy může Ústavní soud pouze tehdy, lze-li dovozovat pochybení v procesu dokazování takovým způsobem, že dosahuje ústavněprávní roviny, a to zejména při nedodržení pravidel vyplývajících ze zásady volného hodnocení důkazů. V těchto případech je třeba především sledovat, zda rozhodování soudů nebylo zatíženo projevem libovůle, neboť je nezbytné, aby soud každý důkaz, který byl v řízení před ním proveden - samozřejmě za předpokladu, že se vztahuje k relevantnímu tvrzení účastníka - učinil předmětem svých úvah a hodnocení. Pokud obecné soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to buď tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se do ústavně zaručeného práva účastníka na spravedlivý proces [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 301/02 ze dne 1. 8. 2005 (N 146/38 SbNU 159)].
9. Podobně Ústavní soud přistupuje velmi zdrženlivě k přezkumu právního hodnocení zjištěných skutkových okolností, kdy ve své konstantní rozhodovací praxi vymezil podmínky, za jejichž porušení vede nesprávná aplikace norem jednoduchého práva obecnými soudy k porušení ústavně zaručeného práva či svobody. Vyčlenil takto případy konkurence norem podústavního práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace podústavního práva [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95)]. Právě svévolné aplikace normy podústavního práva ze strany obecných soudů se dovolává též stěžovatele, přičemž pojem svévole Ústavní soud interpretoval ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlení konsensuálně akceptovaném významu, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375)].
10. Ústavní soud však porušení základních práv a svobod stěžovatele ve shora uvedeném smyslu neshledal, neboť právní závěry obecných soudů nejsou "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními"; naopak napadeným rozhodnutím obecných soudů neschází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem, a tato rozhodnutí netrpí ani přepjatým formalismem. Zde je nutno především vyzdvihnout, že z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že věc stěžovatele byla obecnými soudy několikrát a opakovaně přezkoumávána, přičemž nyní vyslovené závěry plně odpovídají zjištěným skutkovým okolnostem. Jestliže se přitom stěžovatel dovolává principu autonomie vůle smluvních stran, musí Ústavní soud zdůraznit (jakkoli nepopírá závěry své judikatury citované stěžovatelem), že tento princip není bezbřehý, nýbrž má své limity právě v případě, kdy nelze z jednání smluvních stran jednoznačně seznat jimi činěné právní úkony. Zde Ústavní soud připomíná, že je na samotných stranách závazkových vztahů, jakou formou vzájemný závazek uzavřou, v případě konkludentních či nepsaných ujednání však musí být srozuměni s rizikem, že se v případě nastalých sporů mohou inkriminovaných ujednání dovolat značně obtížnějším způsobem. Ústavní soud, který ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva či svobody, a jeho úkolem není perfekcionisticky přezkoumávat věc samu z pozice práva podústavního, tak nemá důvod jejich závěry přehodnocovat, neboť obecné soudy učinily vše pro nalezení spravedlivého řešení. Pokud přitom dospěly k právním závěrům, které se odlišovaly od představ stěžovatele, nelze jejich rozhodnutí považovat za a priori nespravedlivá. Pro nalezení spravedlivého řešení je totiž klíčové, zda jejich rozhodování bylo nezávislé a nestranné a zda řádně zvážily přednesené argumenty jednotlivých stran řízení, což se, s ohledem na výše řečené (i obsah spisového materiálu), v nyní hodnoceném případě stalo. Navíc se podává, že argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti představují pokračující polemiku se závěry obecných soudů, kdy jím vznášené námitky byly náležitě posouzeny již odvolacím soudem (s ohledem na opakované rozhodování však nejenom jím). Jejich věcné projednání by tak z Ústavního soudu činilo další odvolací instanci obecného soudnictví, což by však neodráželo jeho postavení orgánu chránící ústavnost (viz čl. 83 Ústavy).
11. Ústavní soud musí odmítnout rovněž námitku stěžovatele ohledně údajné překvapivosti nyní napadených rozhodnutí a nepoučení ve smyslu ustanovení §118a odst. 2 občanského soudního řádu. Jak totiž Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisového materiálu, porušení citovaného ustanovení občanského soudního řádu vedlo Nejvyšší soud k derogaci předchozích rozhodnutí obecných soudů (viz rozsudek ze dne 12. 4. 2011, č. j. 32 Cdo 5200/2009-361). V opakovaném projednání věci však soudy svá předchozí pochybení již napravily, přičemž za této situace nelze stěžovatelovi přisvědčit, že by přetrvával uvedených zásah do jeho práv. Nadto pak Ústavní soud připomíná, že uvedené pochybení stěžovatel nikterak nevytýkal ani v dovolacím řízení, přičemž za této situace - s ohledem na zásadu subsidiarity - se nemůže uvedených pochybení dovolávat ani v řízení před Ústavním soudem.
12. Pokud pak stěžovatel závěrem napadá usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo pro nepřípustnost odmítnuto jím podané dovolání, tak v této souvislosti musí Ústavní soud konstatovat, že opakovaně vyzdvihuje zásadu, že nejenom zákony ale i individuální právní akty musí splňovat požadavky předvídatelnosti, srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti, respektu k obecným zásadám právním, především ústavněprávním principům, jakož i právní jistoty, neboť ty představují základní principy právního státu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 962/14 ze dne 19. 8. 2014). Uvedené se vztahuje též na rozhodování Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání, kdy tento soud musí v usnesení o odmítnutí dovolání reagovat na otázky, které dovolatel vymezil a které podle jeho názoru ještě byly v praxi dovolacího soudu samostatně řešeny, a to bez ohledu na skutečnost, že by podle jeho názoru šlo například o otázky, které se míjejí se skutkovým obsahem projednávané věci. Jedním z principů představujících součást práva na řádný a spravedlivý proces a vylučujících libovůli v rozhodování, je totiž povinnost obecného soudu, tedy i soudu dovolacího, aby své rozhodnutí odůvodnil tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej k odmítnutí dovolání vedly, takže bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 313/14 ze dne 15. 4. 2014). Pokud těmto podmínkám Nejvyšší soud nedostojí a své usnesení odůvodní nesrozumitelným a nedostatečným způsobem, zasáhne do základního práva dovolatele na spravedlivý proces garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny i článkem 6 odst. 1 Úmluvy.
13. S přihlédnutím k těmto požadavkům kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí posoudil Ústavní soud nyní napadené usnesení dovolacího soudu, dospěl však k závěru, že shora uvedené principy nebyly ve stěžovatelově případě porušeny. Ústavní soud nerozporuje, že odůvodnění napadeného rozhodnutí kasačního soudu lze považovat za poměrně stručné, když je v něm pouze ve zkratce vyložen důvod, který Nejvyšší soud vedl k odmítnutí dovolání pro nepřípustnost. Zároveň však Ústavní soud z vyžádaného spisu zjistil, že též dovolání podané stěžovatelem se vyznačovalo výraznou stručností a abstraktností, kdy z něj nebylo možno dovodit konkrétní dovolací důvod, pro který by mohl relevantně požadovat věcné přezkoumání rozhodnutí soudů nižších stupňů a jejich derogaci (snad vyjma stručného zpochybnění některých skutkových či právních závěrů). Za této situace tedy nelze dovolacímu soudu vytknout, že uvedené dovolání odmítl, tak jak je shora uvedeno, neboť je v prvé řadě na dovolateli, aby jasně a konkrétně vymezil důvody jimi podaného dovolání, což se v nyní posuzovaném případě nestalo. Tím se nyní hodnocená věc významně odlišuje od případů, kdy Ústavní soud musel přistoupit k derogaci usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015].
14. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
15. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu