ECLI:CZ:US:2016:2.US.1195.16.1
sp. zn. II. ÚS 1195/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Červenky, zastoupeného Mgr. Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem Ve Vinicích 553, 276 01 Mělník, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2016, č. j. 4 Afs 235/2015-38, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2015, č. j. 62 Af 9/2014-61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 ve spojení s čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Finanční úřad pro Zlínský kraj stěžovateli doměřil osmi dodatečnými platebními výměry daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za období leden až srpen 2008, protože stěžovatel neprokázal přijetí zdanitelných plnění od společnosti REALSTEEL, s. r. o., (v celkové výši přes 26 milionů Kč). Odvolání stěžovatele proti těmto výměrům Odvolací finanční ředitelství zamítlo rozhodnutím ze dne 3. 12. 2013, č. j. 29891/13/5000-14302-700225 a platební výměr potvrdilo.
Žalobu podanou stěžovatelem Krajský soud v Brně rozsudkem, napadeným ústavní stížností, zamítl, neboť se ztotožnil se závěry správních orgánů, podle kterých se stěžovateli nepodařilo prokázat oprávněnost nároku na odpočty DPH na základě jím deklarovaných zdanitelných plnění. Stěžovatel podal kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou, rozsudkem rovněž napadeným ústavní stížností, zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mu v jeho případě nemohl být upřen nárok na odpočet DPH, neboť správci daně předložil nejen řádné daňové doklady, ale uskutečnění předmětných zdanitelných plnění bylo potvrzeno i svědeckou výpovědí jednatele deklarovaného dodavatele a nešlo o fiktivní dodávky, což stěžovatel prokazoval fotodokumentací.
Stěžovatel dále poukazuje na rozhodnutí Soudního dvora EU ve spojených věcech Mahagében Kft a Péter Dávid (C-80/11 a C-142/11), v němž Soudní dvůr EU vyslovil názor, že daňový orgán nemůže obecně požadovat, aby osoba povinná k dani, která chce uplatnit svůj nárok na odpočet DPH, ověřovala, že se subjekty na vstupu nedopustily nesrovnalostí či podvodu, a je na daňových orgánech, aby u osob povinných k dani provedly nezbytné kontroly za účelem odhalení nesrovnalostí a podvodu na DPH a uložily sankce osobám, které se jich dopustily. Podle stěžovatele tak daňové orgány nemohly rezignovat na svoji zákonnou povinnost správně vyměřit a vybrat daň u deklarovaného dodavatele stěžovatele a kompenzovat zanedbání své povinnosti tím, že stěžovateli neuznají nárok na odpočet DPH ze zdanitelných plnění uskutečněných plátcem daně, který nesplnil své daňové povinnosti.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo orgánů daňové správy, vedenou zejména v rovině práva podústavního. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
Ohledně hodnocení provedených důkazů správními orgány a obecnými soudy je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, správními orgány resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 Listiny.
Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy správní soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování, nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování [srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165), sp. zn. II. ÚS 539/02 (N 131/37 SbNU 653), sp. zn. I. ÚS 585/04 (N 143/38 SbNU 117), dostupné též na http://www.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná].
Jestliže správní orgány a posléze i soudy postupovaly při hodnocení důkazů v souladu s vytýčenými zásadami pro dokazování a tyto důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinily logicky odůvodněná skutková zjištění, není Ústavní soud oprávněn co do výsledku proces dokazování zpochybnit, zejména ne na základě jiného (vlastního nebo stěžovatelem předestřeného) hodnocení důkazů (usnesení sp. zn. III. ÚS 3100/10 ze dne 30. 11. 2011).
Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně odůvodnil, proč se ztotožnil se závěrem správce daně a krajského soudu, že stěžovatel nedostál své důkazní povinnosti a nemohly mu tak být uznány jím uplatňované nároky na odpočet DPH, resp. že se stěžovateli nepodařilo naplnění předmětných podmínek prokázat.
Jak ve svém odůvodnění, i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, uvedl Nejvyšší správní soud, důkazní břemeno mezi daňovým subjektem a správcem daně je v daňovém řízení rozvrženo nerovnoměrně ve prospěch správce daně, neboť ten je povinen prokazovat toliko skutečnosti uvedené v §92 odst. 5 daňového řádu. Toto nerovnoměrné rozvržení důkazního břemene mezi daňovým subjektem a správcem daně je přitom ústavně konformní, neboť je výrazem veřejného zájmu na správném stanovení a výběru daní. Navíc vychází ze zásady, podle níž nese důkazní břemeno k prokázání určité skutečnosti ten, kdo ji tvrdí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2005 sp. zn. IV. ÚS 29/05).
Za dané situace je tedy nepřípadný odkaz stěžovatele na rozhodnutí Soudního dvora EU ve spojených věcech Mahagében Kft a Péter Dávid (C-80/11 a C-142/11), podle jehož závěrů nárok na odpočet DPH bude zachován takovému subjektu, který nevěděl ani vědět nemohl, že se svým nákupem účastní plnění, které je součástí podvodu na DPH. V citované věci šlo o případ dobré víry ve vztahu k podvodu na DPH, přičemž však předpokladem těchto úvah (o kvalitě subjektivní stránky) je nepochybná existence zdanitelných plnění. Tento předpoklad však v nyní projednávané věci, podle závěrů napadených rozhodnutí, splněn není. Jde o případ důkazní nouze stěžovatele jako daňového subjektu, kterému se nepodařilo prokázat, že k předmětným obchodním transakcím se společností REALSTEEL, s. r. o. skutečně došlo (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2009, č. j. 2 Afs 122/2008-58).
S ohledem na výše uvedené je nutno uzavřít, že podmínky, za nichž správními orgány a soudy provedené řízení a jeho výsledek překračují hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Z uvedených důvodů je zřejmé, že se stěžovateli zásah do jeho základních práv doložit nepodařilo. Ke stejnému závěru dospěl i třetí senát Ústavního soudu, který rozhodoval z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie v obdobné věci stěžovatele, evidované pod sp. zn. III. ÚS 677/16.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu