ECLI:CZ:US:2016:2.US.1263.16.1
sp. zn. II. ÚS 1263/16
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka - ze dne 1. srpna 2016 sp. zn. II. ÚS 1263/16 ve věci ústavní stížnosti UPC Česká republika, s. r. o., se sídlem Závišova 502/5, Praha 4, zastoupené JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2015 č. j. 37 C 133/2015-20 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2016 č. j. 5 Co 99/2015-103, jimiž bylo rozhodnuto o předběžném opatření spočívajícím ve stěžovatelčině povinnosti zdržet se přímých přenosů televizního vysílání zápasů fotbalové ligy UEFA Champions League a sdělování vysílání těchto zápasů veřejnosti, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a O2 Czech Republic, a. s., Za Brumlovkou 266/2, Praha 4, zastoupené JUDr. Petrem Kubíkem, advokátem, se sídlem Ovocný trh 12, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení.
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 4. 2016, stěžovatelka napadla usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2016 č. j. 5 Co 99/2015-103, kterým nebylo v podstatné části vyhověno jejímu odvolání proti též napadenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2015 č. j. 37 C 133/2015-20. Soud prvního stupně tímto usnesením vydal předběžné opatření, kterým stěžovatelce uložil povinnost zdržet se přímých přenosů televizního vysílání zápasů fotbalové ligy UEFA Champions League (dále jen "Liga mistrů") a sdělování vysílání těchto zápasů veřejnosti, s výjimkou zápasů vysílaných veřejnoprávní televizí Česká televize na programech ČT1, ČT2, ČT24 nebo ČT4 Sport, a to až do pravomocného rozhodnutí ve věci. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhuje zrušení obou usnesení pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Žalobkyně (nyní vedlejší účastnice) navrhla vydání předběžného opatření, protože je výlučnou vlastnicí práv na vysílání Ligy mistrů. Vysílá ji na sportovním kanálu O2 Sport, který tvoří součást nabídky placené televize O2 TV. Žalovaná stěžovatelka provozovala převzaté vysílání (např. slovenské televize STV1), které zasahuje do vysílacích práv žalobkyně. Pro dosažení obchodního úspěchu programu O2 Sport je klíčové, že jako první a jediný nabídne přímé přenosy zápasů Ligy mistrů. Proto žalobkyně vynaložila nemalé náklady k zakoupení výhradních práv k těmto přenosům. Liga mistrů je časově omezena, termíny zápasů jsou přesně stanoveny a práva žalobkyně se týkají živého vysílání. Byla tedy zásadní rychlá úprava právních poměrů mezi ní a žalovanou stěžovatelkou, aby nedošlo ke vzniku další škody. Soud prvního stupně navrhované předběžné opatření bez jakéhokoliv bližšího odůvodnění vydal. Uvedl, že podle §169 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř."), není třeba odůvodnit usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, jemuž nikdo neodporoval.
3. Odvolací soud zdůraznil, že jediným podkladem pro rozhodnutí soudu o návrhu na předběžné opatření jsou vždy tvrzení a údaje, které jsou obsaženy v návrhu a v důkazech předložených žalující stranou, jež vydání předběžného opatření navrhuje. Na tomto základě soud, aniž by umožnil žalovanému se k nim vyjádřit nebo přednést vlastní tvrzení a návrhy, zkoumá, zda jsou splněny podmínky pro nařízení předběžného opatření. Předběžné opatření představuje jen prozatímní a dočasnou úpravu práv a povinností účastníků, aniž by jím byl předurčován průběh řízení nebo prejudikováno rozhodnutí o sporu samotném. Jestliže soud prvního stupně své rozhodnutí podle §169 odst. 2 o. s. ř. neodůvodnil, je třeba vycházet při přezkumu správnosti napadeného rozhodnutí z toho, že soud prvního stupně zcela akceptoval argumenty žalobkyně obsažené v návrhu na nařízení předběžného opatření. Ve shodě se soudem prvního stupně pak odvolací soud měl za to, že předpoklady pro nařízení předběžného opatření byly splněny. Odvolací soud ve výroku svého usnesení potvrdil předběžné opatření v rozsahu uložení povinnosti žalované zdržet se "sdělování vysílání" zápasů Ligy mistrů, zatímco v rozsahu povinnosti žalované "zdržet se přímých přenosů televizního vysílání" zápasů Ligy mistrů (termíny budou vysvětleny níže) usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na předběžné opatření zamítl.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že ke klíčovým principům, resp. zásadám spravedlivého procesu náleží princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí a zásada dvojinstančnosti. Ta obsahuje právo účastníka řízení nechat na základě opravného prostředku rozhodnutí přezkoumat nadřízeným soudem. Soudní praxe dospěla k závěru, že ustanovení §169 odst. 2 o. s. ř. je nutno vykládat v souladu s jeho smyslem a účelem. Smyslem zmíněného ustanovení je podle stěžovatelky zbavit soud povinnosti odůvodnit rozhodnutí, které zřejmě nebude napadeno odvoláním, neboť s ním všichni účastníci souhlasí. Postrádá však racionalitu zbavit soud povinnosti odůvodnit rozhodnutí tam, kde se k návrhu, na jehož základě bylo rozhodnutí vydáno, účastník nemohl vyjádřit.
5. Tím, že soud prvního stupně napadené usnesení neodůvodnil, došlo podle stěžovatelky k porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Není zřejmé, z jakých důvodů soud návrhu na vydání předběžného opatření vyhověl. Stěžovatelka je tak zkrácena na svém právu nechat rozhodnutí podrobit přezkumu odvolacího soudu. Ustanovení §205 o. s. ř. přitom klade na účastníka řízení řadu požadavků co do obsahu odvolání. Účastník řízení musí svoje odvolání řádně zdůvodnit a poukázat na co možná nejkonkrétnější vady, které v rozhodnutí soudu prvního stupně spatřuje. V předmětné věci však byla stěžovatelce znemožněna možnost kvalifikovaný opravný prostředek podat. Vrchní soud v Praze sice nedostatek odůvodnění prvostupňového usnesení částečně napravil, nicméně proti jeho rozhodnutí (popsaným důvodům) již stěžovatelka řádný opravný prostředek podat nemohla.
6. Neodůvodnění usnesení nemůže podle stěžovatelky naplňovat účel rychlého rozhodnutí o zatímních poměrech účastníků. Soud by měl při rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření zvažovat přiměřenost újmy, která nařízením předběžného opatření žalované vznikne, v porovnání s prospěchem, který žalobkyně nařízením předběžného opatření získala. S ohledem na předběžnou úpravu navrhovaného opatření navíc není přípustné, aby žalobkyně již vydáním předběžného opatření dosáhla toho, čeho chce dosáhnout rozhodnutím ve věci samé.
II.
7. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Vrchní soud v Praze. Stěžovatelka podle něj zcela pomíjí znění §169 odst. 2 o. s. ř., účinné od 23. 1. 2009, které výslovně zbavuje soud povinnosti odůvodnit usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření. Odvolací soud pak při přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně nemůže vyjít z jiné premisy, než že se soud prvního stupně zcela ztotožnil s argumentací navrhovatelky předběžného opatření, neboť pokud by tak soud prvního stupně neučinil, musel by své rozhodnutí (vyhovující např. jen částečně) odůvodnit. Právní zástupce stěžovatelky si zjevně ani nedal práci při studiu judikatury Ústavního soudu, neboť jím označená rozhodnutí nejsou stran věci přiléhavá. Vrchní soud proto nepovažuje za potřebné dále se zabývat argumentací stěžovatelky, protože ta je založena na nerespektování výslovné právní úpravy.
8. Městský soud v Praze k výzvě Ústavního soudu, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil, pouze uvedl, že ve věci nařízení předběžného opatření postupoval v souladu s občanským soudním řádem (§74 a násl. a §169 odst. 2 o. s. ř.).
9. Ústavní soud k vyjádření vyzval i žalobkyni - společnost O2 Czech Republic, a. s., která se k věci rozsáhle vyjádřila, v podstatě zopakovala svá tvrzení z řízení ve věci samé a navrhla, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.
III.
10. Ústavní stížnost splnila všechny požadované náležitosti a podmínky pro její věcné projednání, které stanoví Ústava a zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
11. Po zvážení argumentace obsažené v ústavní stížnosti, ve vyjádřeních účastníků řízení, jakož i po posouzení obsahu napadených rozhodnutí i vyžádaného nalézacího spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítla, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces v důsledku chybějícího odůvodnění usnesení soudu prvního stupně o nařízení předběžného opatření. Nebyla tak dodržena zásada dvojinstančnosti, protože stěžovatelka podle svého názoru nemohla kvalifikovaně odůvodnit podaný opravný prostředek proti nařízenému předběžnému opatření.
13. Ústavní soud při posuzování otázky odůvodnění usnesení o nařízení předběžného opatření dovodil v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1554/08 ze dne 15. 1. 2009 (N 12/52 SbNU 121), že takové usnesení musí být, má-li splňovat postuláty spravedlivého procesu, odůvodněno (v zájmu transparentnosti důvodů rozhodnutí pro účastníky i náležitého přezkumu usnesení odvolacím soudem). Ústavní soud přitom vycházel z procesní úpravy účinné v době jeho rozhodování. Připustil, že usnesení o předběžném opatření nemusí obsahovat odůvodnění tehdy, jestliže povinný z předběžného opatření (strana žalovaná) mohl reálně odporovat předběžnému opatření, ale nevyužil této možnosti; v tomto smyslu vyložil Ústavní soud slova zákona připouštějící v obecné rovině neodůvodnění usnesení, "jemuž nikdo neodporoval" (§169 odst. 2 o. s. ř.). Existence tohoto judikátu (a některých navazujících) vedla především stěžovatelku k podání ústavní stížnosti a lze konstatovat, že tak byla založena potřeba přezkoumat ústavní stížnost meritorně.
14. V mezidobí však, v důsledku novelizace o. s. ř. zákonem č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, bylo usnesení zcela vyhovující návrhu na předběžné opatření explicitně v rámci ustanovení §169 odst. 2 o. s. ř. zařazeno mezi ty druhy rozhodnutí (usnesení), jež nemusí obsahovat odůvodnění. Obecné soudy tu byly postaveny, bez možnosti interpretace, před svého druhu "povinnost neodůvodnit" usnesení o nařízení předběžného opatření, jestliže mu nebylo odporováno. Nelze přitom přehlédnout, že koncepce zákonné úpravy institutu předběžného opatření je skutečně taková, jak výše vyložil Vrchní soud v Praze (viz bod 7), totiž reagovat v krátké lhůtě na návrh a případně rozhodnout podle jeho obsahu, aniž by byly naplněny některé další atributy kontradiktorního procesu.
15. Ústavní soud tento stav právní úpravy přivedl, aniž by bylo v zásadě upuštěno od požadavků vyslovených v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1554/08 citovaném výše, k judikatornímu posunu, resp. k rozšíření příslušné interpretace. V usneseních sp. zn. III. ÚS 1058/11 ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2683/10 ze dne 9. 6. 2011 či z poslední doby v usnesení sp. zn. II. ÚS 2293/15 ze dne 31. 8. 2015 a dalších (v SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz) bylo akceptováno, aby byl deficit neodůvodnění prvostupňového usnesení (zcela vyhovujícího návrhu na vydání předběžného opatření) výjimečně zhojen náležitým odůvodněním předběžného opatření, provedeným odvolacím soudem; v takovém případě nepřikročil Ústavní soud ke zrušujícímu nálezu. Jde tedy o situaci, jež vznikla též v nyní posuzovaném případě a jež významnou měrou snižuje, ne-li - z hlediska ústavnosti - minimalizuje intenzitu procesní vady, vytýkané obecným soudům stěžovatelkou.
16. Ústavní soud nemohl při posouzení věci zdaleka odhlédnout ani od substantivních aspektů případu. Odvolací soud rozlišil ve dvou rozdílných (potvrzujícím, měnícím a zamítavém) výrocích jednak zprostředkování, resp. "sdělování" televizních přenosů Ligy mistrů, jež provádí žalobkyně (nyní vedlejší účastnice) na základě výhradní licence zakoupené od UEFA (Evropské fotbalové federace); tyto skutečnosti měl, zejména ze smlouvy žalobce s UEFA a z navazujících dokumentů, za osvědčeny a na straně žalované takové povolení absentuje. Druhým termínem, a zde byl na rozdíl od sdělování návrh na předběžné opatření zamítnut, byl "přímý přenos" příslušného fotbalového utkání - ten z povahy jejich činnosti žádná z účastnic nerealizuje a zamítavý výrok tu byl tedy motivován zbytečností takového předběžného opatření.
17. Ústavní soud nevidí důvod zpochybňovat právní závěry odvolací instance a zejména nehodlá zasahovat do důkazních zjištění téhož soudu, byť byla z povahy věci učiněna na úrovni osvědčení příslušných skutečností. Hodnotit již zhodnocené důkazy mu zásadně nepřísluší, jak bylo vysvětleno v nálezu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41) a v celé řadě rozhodnutí navazujících.
18. V rámci přezkumu ústavnosti napadeného rozhodování obecných soudů bylo též třeba posoudit a poměřit následky případného kasačního zásahu ústavní instance do řízení pro obě procesní strany, a to při zohlednění závěrů výše vyslovených. Svůj význam tu nepostrádají jak aspekty právní, tak i na ně navazující aspekty faktické.
19. Usnesení o nařízení předběžného opatření, stanovící příslušnou povinnost stěžovatelce ve prospěch strany žalující, bylo vydáno 24. 9. 2015 a jako posléze pravomocné se stalo vykonatelným (§171 o. s. ř.). Vznikl tedy právní i skutkový stav, jímž mají strany za povinnost se řídit již po dobu téměř jednoho roku (i nadále), a podle všeho se tak děje. Negovat takový mezitímní procesní stav se nejeví jako žádoucí. Stěžovatelka ostatně ani ve své ústavní stížnosti nenabídla jinou hmotněprávní alternativu; její stížnost míří na tvrzené procesní pochybení.
20. Sluší se tu připomenout obecně přijatou a judikaturou Ústavního soudu mnohokrát zdůrazněnou doktrínu minimalizace zásahů do rozhodování obecných soudů, která musí dvojnásob platit, jde-li o rozhodování "mezitímní", tedy činěné ještě během soudního řízení.
21. V neposlední řadě pak Ústavní soud zdůrazňuje, že při svém rozhodování dosáhl samé hranice možností svého meritorního přezkumu. Nemeritorní rozhodnutí orgánů veřejné moci totiž podrobuje v zásadě jen tzv. omezenému testu ústavnosti, tedy přezkumu spočívajícímu pouze v posouzení kritérií, zda rozhodnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), zda bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole (čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, 3 Listiny); viz např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), usnesení sp. zn. III. ÚS 595/16 ze dne 15. 3. 2016 (v SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) a mnohá rozhodnutí další. Přikročil-li Ústavní soud i za těchto podmínek (nepochybně naplněných) k širšímu přezkumu v intencích ústavní stížnosti, učinil tak především vzhledem k závažnosti věci samotné.
22. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal namítané porušení čl. 36 odst. 1 Listiny či čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a ústavní stížnost proto zamítl (§82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vzhledem k tomu, že nebylo důvodu očekávat další objasnění věci, učinil tak bez nařízení ústního jednání (§44 téhož zákona).