ECLI:CZ:US:2016:2.US.1275.16.1
sp. zn. II. ÚS 1275/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jiřího Zemánka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. L., a nezletilého M. B., zastoupeného zákonnou zástupkyní Z. L., obou zastoupených JUDr. Janem Mikulášem, Ph.D., advokátem, se sídlem Rubešova 162/8, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2016, č. j. 35 Co 437/2015-1834 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 9. 2015, č. j. 0 P 242/2010-1748, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 4. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 7 odst. 2, v čl. 10 odst. 1 a 2, v čl. 14 odst. 2, v čl. 32 odst. 4, v čl. 36 odst. 1, a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále v čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a v čl. 3 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte.
2. Stěžovatelka (dále také "matka") spatřuje porušení svých základních práv v postupu obecných soudů při rozhodování o úpravě styku svého nezletilého syna M. B. (dále jen "nezletilý") s otcem nezletilého P. B. (dále jen "otec"). Stěžovatelka vytýká obecným soudům, že rozhodly v rozporu s nejlepším zájmem dítěte, když stanovily styk standardním způsobem - jednou za 14 dní s přespáním, aniž by zohlednily specifika daného případu, především to, že nezletilý styk s otcem odmítá. Problém je dle tvrzení stěžovatelky v přístupu otce, který nebyl schopen trpělivého přístupu a vyžadoval od počátku běžný styk s nezletilým, který ho však odmítal. Stěžovatelka zdůrazňuje, že nechce bránit otci ve výkonu jeho rodičovské péče, není však sama schopna žádnými prostředky negativní postoj nezletilého k němu zvrátit. Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka také v rozhodnutí soudu, jímž byl zamítnut její návrh na nahrazení souhlasu otce s vycestováním nezletilého do Minsku, Bělorusko, když manžel stěžovatelky je diplomatický pracovník a byl do Minsku na 4 roky pracovně vyslán. V důsledku toho je stěžovatelka nucena zůstat v České republice se svými třemi dětmi bez manžela. Stěžovatelka poukazuje na to, že existuje řada možností, jak styky otce s nezletilým nastavit i v případě vycestování, kdy otec s nezletilým mohou za sebou přicestovat, a lze použít i doplňkové styky ve formě písemné či elektronické komunikace.
3. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 Ústavní soud zjistil následující relevantní skutečnosti. K návrhu otce ze dne 4. 5. 2010 na úpravu poměrů k nezletilému M. byl napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 nezletilý M. svěřen do péče stěžovatelky a otci bylo stanoveno výživné od 1. 11. 2009 ve výši 4 000 Kč a od 1. 9. 2013 ve výši 4 500 Kč. Citovaným rozsudkem byl dále stanoven styk otce s nezletilým tak, že otec je oprávněn se stýkat s nezletilým každý lichý týden od soboty od 09:00 hodin do neděle do 18:00 hodin a dále byl vymezen styk o hlavních letních prázdninách, jarních prázdninách, velikonočních prázdninách a vánočních prázdninách. Výrokem VI. rozsudku byl zamítnut návrh stěžovatelky na nahrazení souhlasu otce s vycestováním nezletilého M. do Minsku, Bělorusko. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 1. 2016, č. j. 35 Co 437/2015-1834 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, změnil pouze výrok III. ohledně dluhu na výživném za dobu od 1. 11. 2009 do 31. 1. 2016.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 4 nedošlo.
5. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí [čl. 87 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručená ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatelka nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, zčásti předkládala v obdobném znění již v odvolacím řízení.
6. Ústavní soud v minulosti ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem judikoval, že jeho úkolem je především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna.
7. To se nutně týká i rozhodování o úpravě styku dítěte s rodičem, jemuž nebylo svěřeno do péče. Pokud jde o otázku, co je "nejlepším zájmem dítěte", Ústavní soud v této souvislosti vymezil základní (ústavněprávní) kritéria, na základě nichž by měl být "nejlepší zájem dítěte" zjišťován a posuzován [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) bod 18 a násl.]; v případě, kdy obecné soudy rozhodují o úpravě styku, nutno vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo samotného dítěte na péči obou rodičů, a tudíž je-li rozhodnutím soudu svěřeno do péče jednoho z rodičů, pak by tomuto dítěti mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Takové uspořádání je zpravidla vždy v "nejlepším zájmu dítěte", přičemž odchylky od tohoto principu musí být odůvodněny ochranou nějakého jiného, dostatečně silného legitimního zájmu, přičemž konkrétní skutečnosti, o něž se tento zájem opírá, musí být v daném řízení prokázány [viz nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529), srov. i nález ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 3765/11 (N 52/64 SbNU 645), bod 29].
8. Při výkladu čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy, tedy ochrany rodinného života, resp. respektu k rodinnému životu Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 838/07 ze dne 10. 10. 2007 (N 157/47 SbNU 53) zdůraznil, že základem rodinných vazeb je tradičně biologické pouto pokrevního příbuzenství mezi členy rodiny, jakkoliv tradiční pojetí rodiny prošlo v uplynulé době vývojem [srov. nález sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 33/44 SbNU 399)]. Základním prvkem rodinného života je nadále soužití rodičů a dětí (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kutzner proti Německu ze dne 26. 2. 2002, č. 46544/99, §58, ESLP 2002-I, aj.), neboť právě v jeho rámci se má uskutečňovat péče a výchova ze strany rodičů, na niž mají děti právo podle čl. 32 odst. 4 Listiny [nález sp. zn. II. ÚS 485/10 ze dne 13. 4. 2010 (N 82/57 SbNU 93)].
9. Zásah do práva na rodinný život představuje velmi závažný zásah do základních lidských práv, a proto se musí opírat o dostatečně pádné argumenty motivované zájmem dítěte (viz rozhodnutí velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Scozzari a Giunta proti Itálii ze dne 13. 7. 2000, č. 39221/98 a 41963/98). Orgány veřejné moci mají totiž pozitivní závazky, které jsou těsně spjaty s účinným respektováním rodinného života. Jakmile je tedy prokázána existence rodinného vztahu, musí orgány veřejné moci v zásadě jednat tak, aby se tento vztah mohl rozvíjet, a přijmout vhodná opatření za účelem sloučení rodiče s dítětem (Kutzner proti Německu či nález sp. zn. II. ÚS 838/07 - viz výše), přičemž k těmto pozitivním povinnostem se řadí vedle aktivní pomoci s osobními, sociálními, zdravotními či majetkovými obtížemi i povinnost rodiče informovat a řádně poučit o možných následcích jeho jednání (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci W. proti Spojenému království ze dne 9. 7. 1989, č. 9749/82). Základní právo na nerušený rodinný život jako subjektivní veřejné právo pak ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva taktéž chrání právo rodiče na přijetí opatření ze strany státních orgánů směřujících k jeho obnovenému soužití s dítětem (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Eriksson proti Švédsku ze dne 22. 6. 1989, č. 8919/80), a to v co nejkratší době, s ohledem na skutečnost, že prostý běh času může vést k nenapravitelným důsledkům pro vztahy mezi dětmi a rodičem, který s nimi nežije (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ignaccolo-Zenide vs. Rumunsko ze dne 25. 1. 2000, č. 31679/96).
10. V nyní projednávaném případě měl soud prvního stupně za prokázané, že vztahy mezi rodiči nezletilého jsou dlouhodobě vyhrocené, stěžovatelka otci bránila a brání ve styku s nezletilým, otec má však evidentní zájem se s nezletilým stýkat. Nezletilý byl zprvu ochoten se s otcem stýkat, jakmile ale byla přítomna matka, odmítal otce vidět a komunikovat s ním. V průběhu řízení byl nařízen asistovaný styk nezletilého s otcem, z nejrůznějších důvodů byl ze strany matky rušen, a to i bez náhrady, v současné situaci je nezletilý vůči otci odcizen a projevuje se problémy v chování a disharmonickým vývojem. Žádná z dosud uskutečněných forem úpravy styku se neosvědčila, u nezletilého se objevily neurotické projevy, citová nevyrovnanost, nezdravá fixace na matku, poruchy chování a problémy ve škole. Soud se pokoušel o zlepšení situace realizací asistovaného styku, terapií, mediací, žádné z řešení se však nesetkalo s úspěchem. Soud prvního stupně proto s konstatováním, že vyčerpal všechny možnosti, jak právně zajistit styk otce s nezletilým, přistoupil k úpravě styku otce s nezletilým klasickým způsobem tak, že otci umožňuje udržovat pravidelný osobní styk s nezletilým a zároveň zavádí jasně vymezená pravidla styku, aby nedocházelo k dalším případným neshodám mezi rodiči. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Uzavřel, že bylo nepochybně prokázáno, že k odcizení syna od otce došlo především v důsledku chování matky a nezletilý v nepřítomnosti jiných osob otce neodmítá. Za situace, kdy dosud nařízené formy styku, nařízené terapie a mediace nevedly k pravidelným stykům otce a nezletilého, je úprava styku stanovena ve standardním rozsahu.
11. Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy při svém rozhodování vycházely ze zpráv kolizního opatrovníka, ZŠ Kunratice, MUDr. Zory Veverkové, MUDr. Věry Markové, MUDr. Kredbové, MUDr. Neumannové, MUDr. Choudhary Nadeem, MUDr. Štěpánkové, MUDr. Bočkové, Fondu ohrožených dětí, záznamu Policie ČR ohledně průběhu předávání nezletilého, zprávy poradny Magdala, DC Paprsek, zprávy speciálního pedagoga Mgr. Jitky Budínové, záznamu z jednání případové konference dne 18. 7. 2014, znaleckého posudku vypracovaného pro účely Policie ČR z 20. 5. 2014, dodatku znaleckého posudku z 27. 6. 2014, znaleckého posudku MUDr. Aleny Gayové a PhDr. Štěpána Vymětala, Ph.D. ze dne 20. 10. 2014, z výslechu znalců ze dne 13. 1. 2015 a 10. 2. 2015, a z výslechu rodičů a jejich e-mailové korespondence.
12. Z uvedeného je zřejmé, že soudy obou stupňů důkladně zkoumaly na základě znaleckých posudků, lékařských zpráv a vyjádření, zda je v zájmu nezletilého být svěřen do péče matky, a s otcem se stýkat v rozsahu stanoveném napadenými rozhodnutími. K tomu odvolací soud uvedl, že za situace, kdy dosud nařízené formy styku, terapie a mediace nevedly k pravidelným stykům otce a nezletilého, potažmo k rozvoji citových vazeb mezi nimi, a kdy z provedeného dokazování vyplývá, že nezletilý v nepřítomnosti jiných osob otce neodmítá, je indikována úprava styku ve standardním rozsahu. V případě nezletilého se jedná o chlapce ve věku téměř devíti let, proto dle odvolacího soudu není rozumného důvodu, proč by nemohl u otce jednou za čtrnáct dní jednu noc přespat a trávit s ním vždy po dobu čtrnácti dnů alikvótní část prázdnin. K tomu soud dodal, že pokud matka není ani po pětiletém soudním sporu schopna nezletilého zejména po psychické stránce ke styku s otcem motivovat, je na ní, aby nadále vyhledávala odbornou pomoc.
13. Tomuto závěru odvolacího soudu není z hlediska ústavnosti čeho vytknout. Z obsahu vyžádaného spisu vyplývá, že stěžovatelka byla jak soudem, tak opatrovníkem opakovaně vyzývána, aby nemařila soudem nařízený styk. Z návrhu ze dne 2. 5. 2014, kterým se stěžovatelka domáhala vydání předběžného opatření zamezujícího styk nezletilého s otcem, je přitom zřejmé, že matka zcela jistě zájem na probíhání soudem stanoveného styku nemá, a nepovažuje jej za žádoucí, ne-li pro nezletilého škodlivý. Taktéž při ústním jednání dne 31. 7. 2014 zástupce matky uvedl, že matka není připravena na styk nezletilého s otcem, tento přístup však dle něj nelze klást matce k tíži, neboť má jako pečující osoba o dítě strach za situace, kdy se při asistovaných stycích nezletilý pomočuje a pláče, pak je přirozené, že ho matka nechce opustit. Ze zprávy o asistovaných stycích Dětského centra Paprsek ze dne 19. 6. 2014 se podává, že za situace, kdy je matka vyzývána přítomnými psychology k odchodu a k navedení nezletilého zůstat s otcem "matka se o to nepřesvědčivě pokouší slovy, z jejího chování je však zřejmé, že se není s to za této situace od chlapce oddělit ani mu vyslat věrohodné poselství, že je správné, aby zůstal s otcem". Obdobně je zachyceno chování matky i při dalších asistovaných stycích, kdy matka nereaguje na nevhodné chování nezletilého vůči otci, povolává nezletilého k sobě, hladí se s ním. Také ze závěrů případové konference konané dne 18. 7. 2014 za účasti psychologů a orgánu sociální péče vyplývá závěr, že matka není připravena na styky nezletilého s otcem, výslovně je uvedeno, že matka není schopna chlapce na styk s otcem připravit, což nezletilého poškozuje (matka toleruje a některými projevy i potvrzuje již od ní nezletilým převzaté negativní postoje a výroky vůči otci, toleruje dokonce i projevy fyzického násilí). Pokud jde o styky realizované v průběhu roku 2015 (např. návštěva ZOO, kina, plavání), ty probíhaly dle zprávy opatrovníka ze dne 3. 9. 2015 pouze za přítomnosti stěžovatelky, ze spisu se pak podává, že některé styky se konaly i za přítomnosti matky stěžovatelky, tedy babičky nezletilého z matčiny strany, matka nezletilého otci nikdy nepředala. Styky v roce 2016 neproběhly, když k předání nezletilého stěžovatelkou taktéž nedošlo.
14. Ústavní soud tedy nemůže přisvědčit základnímu argumentu ústavní stížnosti, že soudy postupovaly nesprávně, necitlivě, a v rozporu s ústavně zaručenými právy, pokud stanovily standardní režim styku, a nepřistoupily k formě asistovaných styků, popřípadě kratších časových úseků délky styku, které by se postupně prodlužovaly. Jakkoli stěžovatelka výslovně v ústavní stížnosti deklaruje, že nehodlá otci bránit ve styku s nezletilým, z výše uvedeného, ale i z další argumentace v ústavní stížnosti je zřejmé, že ve skutečnosti si matka přeje, aby došlo k ukončení styků nezletilého s otcem, neboť tyto jsou pro nezletilého stresující, a nevedou k žádnému výsledku, když nezletilého se otci zatím nepodařilo předat. Stěžovatelka, a není důvodu nevěřit, že jedná jako matka v dobrém úmyslu, opírá svou argumentaci o nejlepší zájem nezletilého, kterého nemůže proti jeho vůli ke styku s otcem nutit.
15. Ústavní soud stojí ve své judikatuře na stanovisku, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213) či rozsudek ESLP ve věci C. proti Finsku ze dne 9 května 2006 č. 18249/02, body 57-59]. Jak Ústavní soud konstatoval v nálezu sp. zn. II. ÚS 2919/14 ze dne 20. 1. 2015, "z formulace, že nejlepší zájem dítěte musí být zásadním vodítkem (předním hlediskem), totiž zároveň vyplývá, že nejde o hledisko jediné, které soudy v řízeních týkajících se úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí musí zvažovat. Nejlepší zájem dítěte může být v konfliktu s oprávněnými zájmy ostatních osob (dalších dětí, rodičů, atd.). Výbor OSN pro práva dítěte proto uznává, že je nutný určitý stupeň flexibility v aplikaci tohoto principu a případné konflikty s jinými oprávněnými zájmy je třeba řešit případ od případu. Nejlepší zájem dítěte je tedy možno, ba dokonce nutno, vyvažovat s ostatními oprávněnými zájmy".
16. V tomto duchu jsou povinny vést úvahy při svém rozhodování také obecné soudy, které nemohou přisvědčit bez dalšího tvrzení stěžovatelky, že stanovený styk za dané situace nelze z důvodu odmítání otce nezletilým uskutečnit. Je naopak zcela v souladu se zákonem, že soudy při posouzení toho, zda se dále pokoušet a zachování či obnovení citové vazby mezi nezletilým a jeho otcem, přistoupily mimo jiné k zadání znaleckého posudku. Ze závěrů znaleckého posudku znalců z oboru psychiatrie a psychologie vyplývá (odpověď na otázku č. 19), že žádoucí je četný styk dítěte s oběma rodiči za současné dlouhodobější odborné práce s dítětem a efektivní součinnosti matky. Znalci se také vyslovili k schopnosti nezletilého s ohledem na svůj věk a rozumovou vyspělost formulovat své představy o dalším uspořádání vztahů v tom smyslu, že se jedná o dítě nezralé, s nerovnoměrným rozvojem, socializačními a emočními potížemi, poruchami chování. Jeho představy o budoucím uspořádání jsou přirozeně naivní a odpovídají citové a rozumové nedozrálosti dítěte. Pro danou věc z pohledu Ústavního soudu je zcela zásadní otázku, jaká rizika pro nezletilého přináší vymáhání styku s otcem, znalci odpověděli, že největší problém činí styk dítěte s otcem za přítomnosti matky. Znalci proto doporučují dlouhodobou spolupráci všech zúčastněných s odborníky ve věci nápravy vztahu dítěte k otci. Problémem dle znalců je nejen vymáhání styku, ale zároveň i jeho znemožňování či znesnadňování. Znalci taktéž uvedli, že vycestování nezletilého do ciziny a střídavá péče po půl roce by pro nezletilého znamenala vážné psychické problémy a odcizení nezletilého od otce. Pokud jde o vztah nezletilého k otci, znalci uvádějí, že nezletilý otce a kontakt s ním odmítá deklarativně, vyhýbá se mu, projev odpovídá výraznému citovému odcizení a naučenému chování. Nezletilý se snaží chovat v souladu s tím, co asi myslí, že od něj očekává matka (např. odmítání dárků od otce). Na otázku soudu, zda je pro nezletilého vhodnější péče matky, otce, nebo ústavní výchova, znalci odpověděli, že současná vleklá a komplikovaná situace charakteristická vzájemným vyhroceným vztahem mezi rodiči dítě jednoznačně poškozuje. S ohledem na odcizení nezletilého vůči otci se jeví aktuální možnost péče otce jako problematická. Před ústavní výchovou znalci preferují pěstounskou péči, případně hospitalizaci na dětské psychiatrii, nicméně současně znalci upozorňují, že umístněním nezletilého do pěstounské péče by docházelo k potížím mezi rodiči a pěstouny, když při účasti třetí osoby, například během terapií, by tato osoba byla terčem útoků ze strany rodičů. Zcela zásadní pro zlepšení situace je dle znalců domluva mezi rodiči a jejich dobrá vůle, a dále také psychoterapeutická práce s odborníky, aby bylo dosaženo žádoucího četného styku nezletilého s oběma rodiči. Při jednání soudu dne 10. 2. 2015 znalci vypověděli, že jakkoli je vynucování styku méně příznivé z krátkodobého hlediska, z dlouhodobého hlediska je méně příznivá absence kontaktu dítěte s otcem, nezletilý si ponese celý život trvalé následky, např. specifické osobnostní rysy a poruchy v mezilidských vztazích.
17. Je tedy zjevné, že závěry odborníků (znalců, orgánu sociální péče, center asistovaného styku apod.) a stejně tak soudů, které z těchto názorů vycházely, jsou v naprostém rozporu s postojem stěžovatelky. Zatímco první skupina stojí i přes vědomí složité situace v rodině za tím, že je zde pořád ještě dána možnost obnovení vztahu mezi otcem a nezletilým, a je třeba pracovat na tom, aby se vztahy mezi otcem a nezletilým normalizovaly, matka takový postup odmítá, považuje možnost zlepšení situace za současného stavu za vyloučenou a soudem stanovený styk má víceméně za trápení dítěte.
18. Ústavnímu soudu je z obsahu značně obsáhlého spisu z opatrovnického řízení a dalších stěžovatelkou zaslaných podání ohledně průběhu v současnosti probíhajících styků (k nimž však nemohl při svém rozhodování přihlížet, neboť se vztahují k událostem z doby po vydání napadených rozhodnutí) zřejmá složitá situace všech zúčastněných, tedy rodičů i nezletilého. Soudy obou stupňů však dospěly k závěru, že tato situace vznikla převážnou měrou z důvodu jednání stěžovatelky, a zároveň mají za to, že se nejedná o stav neřešitelný, když je nutno a možno budovat byť značně oslabený vztah mezi nezletilým a otcem. Soudy přitom neuvěřily stěžovatelce, že činí v zájmu nezletilého všechno pro to, aby došlo k nápravě vzniklého stavu, což je také důvodem, proč nenahradily k jejímu návrhu souhlas otce s vycestováním nezletilého do zahraničí se stěžovatelkou a jejím manželem. S ohledem na chování stěžovatelky mají totiž soudy za to, že by v případě vycestování nebyla schopna zajistit styk nezletilého s otcem byť i v minimálním rozsahu, když doposud nebyla schopna předat nezletilého otci ani na pár hodin v České republice. S tímto jejich závěrem se Ústavní soud zcela ztotožňuje. Nelze přitom přisvědčit stěžovatelce, že by soudy nepřihlížely ke specifikům této konkrétní věci, na které stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle poukazuje. Jak již bylo shora řečeno, soudy ústavně souladným způsobem dospěly k závěru, že přednost má zájem na obnovení vztahů mezi nezletilým a otcem, když i znalecký posudek uvádí, že důsledkem vycestování nezletilého s matkou do zahraničí by bylo jeho odcizení s otcem. Jakkoli tento závěr znalců považuje stěžovatelka za konstatování zcela zřejmé skutečnosti, lze odporovat, že právě v jiné konkrétní rodině, kde jsou postoje účastníků vstřícnější, by k odcizení dojít nemuselo, když by bylo možno předpokládat, že pravidelný styk nezletilého s druhým z rodičů bude skutečně realizován.
19. Na základě shora uvedeného nelze než přisvědčit soudům v tom, že vyčerpaly všechny dostupné prostředky a vhodná opatření, a je nyní na rodičích, aby upřednostnili zájem svého dítěte nad vlastními zájmy, projevili dobrou vůli a společně pracovali na tom, aby se situace normalizovala a vztah nezletilého s otcem se zlepšil. Nezletilý je totiž v útlém věku, a v případě, že si vztah k otci nevytvoří nyní, nebude to již v budoucnosti možné, nebo pouze s obtížemi. Je tedy nutno apelovat zejména na stěžovatelku, aby jakožto rodič, kterému bylo dítě svěřeno do péče, na ně výchovně působila tak, aby se nezletilý byl schopen s otcem stýkat, a to zpočátku alespoň na kratší dobu (procházka apod.). Je přitom pravděpodobné, že pokud tak stěžovatelka neučiní, nedosáhne ani soudního nahrazení souhlasu otce s vycestováním nezletilého. Ústavní soud zdůrazňuje, že je na obou rodičích, zda změní svůj dosavadní přístup a budou se snažit o nápravu situace, kterou svým dosavadním postojem způsobili. Nemohou přitom očekávat, že to budou soudy, které svým rozhodnutím vzniklé problémy za rodiče vyřeší. Ať již soudy nastaví úpravu styku jakýmkoli způsobem, je věcí rodičů, jak budou v rámci daném soudním rozhodnutím postupovat. Jedná se o jejich vlastní dítě, a jistě jsou právě oni schopni nalézt nejlepší postup vedoucí k tomu, aby nezletilý s otcem opět navázal vztah. Nejde přitom o alibistický postoj soudů, jak se domnívá stěžovatelka, nýbrž pouze o apel na zdravý selský rozum obou rodičů, a poukaz na skutečnost, že ani soud nemůže ve věci, kdy spis čítá již dnes přes 2000 stran, otázku péče o nezletilého bez dobré vůle jeho rodičů nikdy uspokojivě vyřešit. Budou-li pak naopak rodiče ve svých postojích nadále neústupní, může dojít, jak je zřejmé z obsahu spisu, i ke zvažování otázky dočasného umístění nezletilého do neutrálního prostředí.
20. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že je oprávněn přezkoumat, zda rozhodnutími obecných soudů nebylo zasaženo do základních práv stěžovatelky či nezletilého, nepřísluší mu proto posuzovat, jak nařízené styky následně probíhají ani hodnotit stěžovatelkou zaslaný znalecký posudek, který byl vypracován až po vydání napadených rozhodnutí. Ústavní soud však připomíná, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak vyplývá i z ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Odmítnutí ústavní stížnosti tedy nevylučuje to, aby se stěžovatelka později domáhala změny rozhodnutí o úpravě poměrů k nezletilému.
21. Nad rámec věci Ústavní soud konstatuje, že z listin zaslaných Obvodním soudem pro Prahu 4 k založení do soudního spisu a doručených Ústavnímu soudu dne 16. 9. 2016, vyplývá, že ve věci stěžovatelky jako podezřelé Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 9 předalo Policii České republiky věc k prověření ze spáchání trestných činů maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 4 tr. zákoníku a týrání svěřené osoby dle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, a to na základě podnětu opatrovníka nezletilého, který má za to, že stěžovatelka nerespektuje rozhodnutí soudu, není schopna zajistit nezletilému odpovídající lékařskou péči a může se dopouštět na nezletilém protiprávního jednání. Opatrovník z těchto důvodů ve svém přípisu ze dne 5. 9. 2016 navrhl soudu umístění nezletilého na nezbytně nutnou dobu do vhodného prostřední, kde by byl pod dohledem odborníků postupně realizován jeho styk s otcem.
22. Na základě výše uvedených skutečností rozhodl Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu