ECLI:CZ:US:2016:2.US.1310.15.1
sp. zn. II. ÚS 1310/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ludmily Žižlavské, zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 7. 2013, č. j. 23 C 260/2012-14, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2014, č. j. 64 Co 354/2013-24, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, č. j. 30 Cdo 1956/2014-44, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. V dotčených řízeních požadovala po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále "žalovaný") zaplacení částky 66.600 Kč, jakožto odškodnění nemajetkové újmy vzniklé nezákonným omezením osobní svobody (výkonem vazby) v období od 24. 11. 1986 do 5. 2. 1987 (tzn. 900 Kč za jeden den omezení osobní svobody).
2. Z vyžádaného soudního spisu zjistil Ústavní soud především následující skutečnosti.
3. Stěžovatelka byla v době od 24. 11. 1986 do 5. 2. 1987 omezena na osobní svobodě, neboť byla vzata do vazby v souvislosti s trestním stíháním pro trestný čin maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle ustanovení §178 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy platném znění (dále jen "trestní zákon"). Následně však byla rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 1. 7. 1987, sp. zn. 1 T 251/87, zproštěna obžaloby. Usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 2 Nt 1101/2012, pak byla vyslovena účast stěžovatelky na soudní rehabilitaci podle ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudní rehabilitaci").
4. Obvodní soud pro Prahu 2 nyní napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 66.600 Kč jakožto náhrady nemateriální újmy za nezákonné omezení osobní svobody zamítl. Soud se nejprve zabýval tím, podle jakého právního předpisu lze požadovaný nárok odškodnit a shledal, že jediným v úvahu přicházejícím právním základem odškodnění požadované nemajetkové újmy je přímá aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Následně vyložil vývoj judikatury ve vztahu k možnosti bezprostřední aplikovatelnosti Úmluvy v právním řádu České republiky, a to i ve vztahu k době předcházející 18. 3. 1992, kdy se Úmluva stala součástí českého právního řádu, a dovodil, že čl. 5 odst. 5 Úmluvy je třeba aplikovat i v těch případech, kdy k porušení Úmluvou zaručených práv došlo v době, kdy tato ještě nebyla pro Českou republiku závazná. Dále se zabýval vznesenou námitkou promlčení ze strany vedlejšího účastníka a dospěl k závěru, že určujícím rozhodnutím pro počátek běhu promlčecí doby je zprošťující rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 1. 7. 1987, byť nabyl právní moci v době, kdy ještě Úmluva nebyla pro Českou republiku závazná. Tříletá promlčecí doba přitom začala běžet současně s účinností Úmluvy, tedy ke dni 18. 3. 1992, a ke dni podání žaloby tudíž uplynula. Soud I. stupně zároveň nepřistoupil na úvahu stěžovatelky, že by rozhodnutím, od něhož počala běžet promlčecí lhůta, bylo až rozhodnutí o vyslovení její účasti na soudní rehabilitaci. Soud se zabýval rovněž tím, zda vznesení námitky promlčení není výkonem práva žalovaného v rozporu s dobrými mravy. Zde však přihlédl ke skutečnosti, že žádost o vyslovení účasti na soudní rehabilitaci podala stěžovatelka u soudu až po téměř šesti letech ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 160/2006 Sb."), a nárok stěžovatelky by tak byl promlčen i tehdy, pokud by možnost jeho uplatnění měla být vázána až na nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. (tj. ke dni 27. 4. 2006).
5. K odvolání stěžovatelky městský soud rozsudek soudu I. stupně nyní napadeným rozhodnutím potvrdil. Městský soud nejprve přitakal obvodnímu soudu, že Úmluva je aplikovatelná i na omezení osobní svobody, k nimž došlo před její účinností. Ve věci promlčení nároku stěžovatelky pak odvolací soud vyzdvihl, že běh tříleté promlčecí doby začíná dnem následujícím po právní moci rozhodnutí, které je rozhodné pro uplatnění nároku. Ve věci stěžovatelky za takové rozhodnutí považoval i městský soud zprošťující rozsudek ze dne 1. 7. 1987, který nabyl právní moci dne 1. 9. 1988. Soud I. stupně dle názoru odvolacího soudu zároveň správně přihlédl ke skutečnosti, že účinnost újmy nastala až poté, co nabyl právní moci zprošťující rozsudek, a proto přiléhavě navázal počátek běhu tříleté promlčecí doby ke dni nabytí účinnosti Úmluvy. Shodně se soudem I. stupně pak neshledal důvodným požadavek stěžovatelky vázat běh promlčecí lhůty až ke dni právní moci usnesení, jimž byla vyslovena její účast na soudní rehabilitaci.
6. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud nyní napadeným rozsudkem zamítl, neboť rozsudek městského soudu shledal věcně správným. Shodně se soudy nižších stupňů dovolací soud konstatoval, že z hlediska běhu promlčecí doby je rozhodující právní moc zprošťujícího rozsudku (která v případě stěžovatelky nastala dříve, než rozhodnutí o její účasti na soudní rehabilitaci), přičemž stěžovatelka mohla nárok fakticky uplatnit až od účinnosti Úmluvy, takže dnem, kdy začala promlčecí doba běžet, byl 18. 3. 1992. Je-li tedy v této věci při úvahách o počátku běhu promlčecí doby určujícím posouzení vztahu data účasti poškozené na soudní rehabilitaci, dále data účinnosti Úmluvy pro Českou republiku, a konečně data zprošťujícího rozhodnutí, pak jestliže bylo zprošťující rozhodnutí vydáno ještě před nabytím účinnosti Úmluvy, přičemž teprve až po datu této účinnosti bylo rozhodnuto o tom, že poškozená je účastna na soudní rehabilitaci, pak počátek promlčecí doby je nutno počítat od data účinnosti Úmluvy pro Českou republiku, neboť právě od tohoto okamžiku poškozená teprve mohla (ve smyslu již dříve zmíněného právního názoru) požadovat příslušné odškodnění.
7. Uvedená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatelky porušila její základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, právo na rovné zacházení plynoucí z čl. 1 Listiny, a nerespektovala ani čl. 5 odst. 5 Úmluvy; dále se stěžovatelka dovolává též čl. 9 odst. 5 a čl. 14 odst. 6 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. Stěžovatelka namítá, že rozsáhlé polemiky obecných soudů o aplikaci čl. 5 odst. 5 Úmluvy byly v této fázi nadbytečné. Zde se dovolává výroku II. sjednocujícího stanoviska Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (dále jen "sjednocující stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14"), v němž Ústavní soud jasně uvedl, že čl. 5 odst. 5 Úmluvy se má aplikovat na ty, kteří podali v obdobných věcech žalobu před uveřejněním tohoto stanoviska, což je i případ stěžovatelky. Navíc stěžovatelka připomíná, že zadostiučinění za nemateriální újmu lze přiznat i na základě jiných právních norem, např. čl. 10 odst. 1 Listiny, neboť nedůvodným trestním stíháním je zasaženo též do práva na lidskou důstojnost, čl. 36 odst. 1, 3 Listiny nebo lze nárok na náhradu nemateriální újmy dovodit z čl. 9 odst. 5 a čl. 14 odst. 6 Paktu. Ve věci promlčení jí požadovaného nároku stěžovatelka zdůraznila, že pokud jí na základě ustanovení §33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci Ministerstvo spravedlnosti proplatilo dodatečné odškodnění ve třech položkách (ušlý výdělek, náhrada nákladů vazby a náhrada nákladů trestního řízení), není správné tvrdit, že čtvrtá položka (náhrada nemateriální újmy) je promlčená. Ustanovení §33 odst. 2 dotčeného zákona totiž zakládá právo nejen na rehabilitaci, ale i na odškodnění ve všech položkách, které dosud - ať už z jakýchkoliv důvodů - odškodněny nebyly. Tříletou promlčecí lhůtu podle ustanovení §24 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci je přitom dle stěžovatelky třeba počítat od 19. 4. 2012, kdy nabylo právní moci rehabilitační usnesení Okresního soudu v Hodoníně. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje též na standardní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž má finanční odškodnění nevinně vězněných osob tři složky: 1. náhradu materiální újmy, 2. náhradu nemateriální újmy a 3. náhradu nákladů právního zastoupení a v zásadě není žádný důvod k tomu, aby stěžovatelce (a potažmo jiným osobám ve shodném právním postavení) byla přiznána první a třetí složka a druhá jí byla odepřena pod záminkou promlčení. Závěrem stěžovatelka poukazuje na to, že jinému občanovi ve shodném právním postavení (zproštění obžaloby podle obecných předpisů a následná soudní rehabilitace podle ustanovení §33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci) byla náhrada nemateriální újmy přiznána (zde odkazuje na rozsudek Městského soudu Praha ze dne 9. 7. 2014, č. j. 72 Co 285/2014-69, ve věci Petra Cibulky; rozsudek byl vydán v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 662/12).
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Podstatou nyní projednávané věci je otázka přiznání náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným omezením osobní svobody, včetně posouzení konkrétních aspektů uplatněného nároku stěžovatelky.
11. Ústavní soud ve své judikatuře již opakovaně zdůraznil, že při snaze zmírnit následky křivd způsobené totalitním režimem se má tam, kde to je možné, v rozhodování o rehabilitacích osob pronásledovaných tímto režimem uplatňovat princip favoris rehabilitationis, podobně jako se při rozhodování ve věcech restitucí uplatňuje princip favoris restitutionis, tedy povinnost výkladu zákona ve prospěch osob restituujících [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 10/13 ze dne 29. 5. 2013 (177/2013 Sb.)]. Obsahem principu favoris rehabilitationis sice nemůže být odškodnění všech křivd, spáchaných v minulosti, avšak má jím být jednak poctivá snaha hledat v pochybnostech řešení ve prospěch rehabilitace, a nikoli v její neprospěch; a jednak vědomí toho, že demokratický režim by neměl ke křivdě vytvořené předchozím totalitním režimem přidávat křivdu další [viz nález sp. zn. I. ÚS 819/15 ze dne 15. 4. 2015].
12. Zároveň však Ústavní soud v předchozí judikatuře uvedl, že i přes pochopení pro situaci, které byla stěžovatelka (resp. stěžovatelé v jí obdobných situacích) vystavena v souvislosti se svým postihem, nelze odhlížet od skutečnosti, že po obnově státního režimu respektujícího lidská práva mohlo být přistoupeno k nápravě jen některých škod, které vznikly v době nesvobody. Není totiž v hospodářských možnostech státu, vzhledem k délce nedemokratického období a rozsahu porušování lidských práv, napravit, resp. odškodnit v nynější době v plné výši veškerá protiprávní jednání, kterých se stát tehdy na svých občanech dopustil [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3334/15 ze dne 2. 2. 2016].
13. V nyní posuzovaném případě soudy nepřiznaly stěžovatelce nárok na přiměřené zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu z toho důvodu, že jí požadovaný nárok shledaly promlčeným, neboť promlčecí lhůta počala běžet ke dni účinnosti Úmluvy pro Českou republiku. S ohledem na svoji dosavadní judikaturu uvádí Ústavní soud k těmto právním závěrům obecných soudů následující.
14. Ústavní soud předně připomíná, že již opakovaně konstatoval (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 737/15 ze dne 28. 4. 2015 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 2762/15 ze dne 1. 10. 2015), že pro posouzení běhu promlčecí lhůty ve věcech přiznání náhrady za nemajetkovou újmu není možno vyjít ze zákona o soudní rehabilitaci, neboť zde stanovená tříletá promlčecí lhůta dopadá toliko na nároky podle tohoto zákona, tedy nároky na odškodnění za ztrátu na výdělku, za škodu na zdraví, za náhradu nákladů trestního řízení, za náhradu zaplacených nákladů obhajoby v původním trestním řízení a za náhradu zaplaceného peněžitého trestu nebo úhrnu provedených srážek z odměny za práci při výkonu trestu nápravného opatření; a dále na nároky v oblasti důchodového zabezpečení a nároky dědiců. Jelikož se v případě zákona o soudní rehabilitaci jedná o lex specialis. Je proto nutno předpokládat, že pokud by zákonodárce měl v úmyslu odškodnit rehabilitované osoby i za utrpěnou nemateriální újmu, bylo by na možnost použití obecné úpravy v tomto zvláštním zákoně výslovným odkazem pamatováno, obzvláště pokud je primárním účelem tohoto zákona snaha státu rehabilitovat zákonem o soudní rehabilitaci vyjmenované osoby a tyto přiměřeně odškodnit [usnesení sp. zn. IV. ÚS 533/03 ze dne 19. 8. 2004]. V případě citovaného zákona o soudní rehabilitaci byla ale zvolena cesta náhrad jen za určitá poškození, u nichž výraznou roli představovala symbolická dimenze tohoto aktu (srov. též usnesení sp. zn. II. ÚS 2957/14 ze dne 20. 10. 2015). Potud tedy Ústavní soud konstatuje, že odkazy stěžovatelky na zákon o soudní rehabilitaci jsou v jejím případě nepřiléhavé, neboť tento zákon na odškodnění nemajetkové újmy nedopadá.
15. Ve věcech uplatnění nároku na odčinění nemajetkové újmy Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že právním předpisem, na základě něhož lze tento nárok požadovat, je zákon č. 82/1998 Sb. ve znění zákona č. 160/2006 Sb. Zároveň judikatura zdejšího soudu konstantně setrvává na stanovisku, že před přijetím citovaného zákona bylo možné požadovat náhradu nemajetkové újmy za předchozí nezákonné omezení osobní svobody na základě přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Právní úprava vyplývající ze zákona č. 82/1998 Sb. totiž nárok na náhradu nemateriální újmy nekonstituovala, ale pouze ve vnitrostátní rovině deklarovala jeho existenci, kdy nárok založený samotným čl. 5 odst. 5 Úmluvy představuje self-executing ustanovení aplikovatelné přednostně před zněním zákona. Uvedené ostatně vyplývá z důvodové zprávy k tomuto zákonu: zákonodárce byl jednoznačně motivován deficity vnitrostátní úpravy právě ve vztahu k čl. 5 odst. 5 Úmluvy a snahou uvést vnitrostátní úpravu do souladu s požadavky Úmluvy [viz nález sp. zn. I. ÚS 85/04 ze dne 13. 7. 2006 (N 136/42 SbNU 91), nález sp. zn. IV. ÚS 662/12 ze dne 30. 4. 2013 (N 70/69 SbNU 255) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 3439/11 ze dne 4. 3. 2013 (N 37/68 SbNU 379)].
16. Ústavní soud nicméně musí dát plně za pravdu stěžovatelce, že v nyní posuzované věci není klíčovou otázka samotná aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy (i s ohledem na znění sjednocujícího stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14), nýbrž posouzení běhu promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené předchozím nezákonným omezením osobní svobody. Ústavní soud v této souvislosti již dříve konstatoval [nález sp. zn. I. ÚS 3438/11 ze dne 23. 5. 2012 (N 111/65 SbNU 497)], že čl. 5 odst. 5 Úmluvy není bezbřehý a stejně jako zákon o odpovědnosti za škodu má stanovený korektiv v podobě promlčení. Je přitom zřejmé, že by bylo stěží slučitelné s principem právní jistoty časově zcela neomezené uplatňování příslušných práv. Ústavnímu soudu se tedy stanovení určité časové hranice zmíněné odpovědnosti státu jeví jako zcela opodstatněné (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 466/10). Nestanovení časového kritéria do minulosti by naopak mohlo vést k absurdním důsledkům, kdy by se některé subjekty mohly domáhat zadostiučinění, zejména za průtahy, ke kterým došlo před značnou dobou (srov. Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod, Komentář, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s. 2012, s. 751-752).
17. Ústavní soud přitom v nálezu ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 3438/11 (N 111/65 SbNU 497) dospěl k závěru, že nárok na náhradu za nemateriální újmu, založený čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, se odvíjí od účasti dotčené osoby na soudní rehabilitaci, došlo-li ke zrušení nezákonného odsuzujícího rozhodnutí z doby nesvobody. Zde se však případ stěžovatelky od citované kauzy odlišuje, neboť v nyní posuzované věci rehabilitační usnesení ze dne 19. 4. 2012, od něhož stěžovatelka odvozuje počátek běhu promlčecí lhůty k uplatnění jí požadovaného nároku, nezrušilo předchozí nezákonné rozhodnutí, nýbrž pouze konstatovalo účast stěžovatelky na soudní rehabilitaci ve smyslu zákona o soudní rehabilitaci. Na základě tohoto rozhodnutí tedy stěžovatelka mohla požadovat náhradu újmy ve smyslu citovaného zákona (což, jak vyplývá z ústavní stížnosti, také učinila), uvedené rozhodnutí však nemělo vliv na běh promlčecí lhůty ve vztahu k nároku na odčinění nemajetkové újmy, neboť s tou, jak již bylo řečeno, zákon o soudní rehabilitaci nepočítá a je nutno se jí dovolávat na základě jiných právních předpisů. Jestliže tedy uvedené rehabilitační usnesení nezrušilo předchozí nezákonné rozhodnutí, na základě něhož byla stěžovatelka omezena na osobní svobodě, souhlasí Ústavní soud s obecnými soudy, že toto rozhodnutí nemělo vliv na běh promlčecí lhůty; pro běh této lhůty je a priori klíčový okamžik, kdy se postižený dozvěděl o vzniku inkriminované nemajetkové újmy, případně kdy ji mohl poprvé reálně uplatnit.
18. Za této situace přitom musí Ústavní soud dát za pravdu obecným soudům, že za okamžik, od kterého počala ve věci nároku stěžovatelky běžet promlčecí doba, lze považovat jedině datum účinnosti Úmluvy pro Českou republiku. Uvedené ostatně plně koresponduje s předchozí judikaturou Ústavního soudu, dle níž nikoliv teprve přijetím zákona č. 160/2006 Sb., nýbrž již na základě čl. 5 odst. 5 Úmluvy bylo možno požadovat náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím. Jestliže tedy stěžovatelka byla o nezákonnosti předchozího rozhodnutí, kterým byla omezena na osobní svobodě (konkrétně šlo o usnesení o vzetí do vazby), zpravena již na základě zprošťujícího rozsudku ze dne 1. 7. 1987, mohla žádat o přiznání přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu již ode dne vstupu Úmluvy v účinnosti, přičemž od tohoto okamžiku také počala běžet promlčecí lhůta k uplatnění dotčeného nároku. Pokud nárok na náhradu nemateriální újmy uplatnila až podáním ze dne 3. 5. 2012, byl v té době již její nárok zjevně promlčený, a tedy právně nevymahatelný, na čemž nic nemění později vydané rehabilitační usnesení, které pouze konstatovalo účast stěžovatelky na rehabilitaci, avšak již nezrušilo (ostatně ani nemohlo) předchozí nezákonné rozhodnutí, na jehož základě byla stěžovatelka omezena na osobní svobodě.
19. Výše uvedeným Ústavní soud nikterak nepopírá, že k poškození stěžovatelky jejím vzetím do vazby zjevně došlo, a to zejména v oblasti morální. Přiměřené hmotné odškodnění však není aktem majícím především materiální stránku, ale spíše symbolickým aktem, který navazuje na základní zadostiučinění morální, přičemž tímto odškodněním není možno následky jednání minulého režimu v plném rozsahu odčinit. Takto byl morální smysl rehabilitačních předpisů i individuálního rozhodování v případech rehabilitací vyjádřen již v preambuli zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích: "Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky ve snaze zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období let 1948 až 1989, vědomo si, že tyto křivdy tím méně pak různé nespravedlnosti z období ještě vzdálenějších, včetně křivd na občanech německé a maďarské národnosti, nelze nikdy zcela napravit, chtějíc však potvrdit svoji vůli, aby k podobným křivdám už nikdy nedocházelo, usneslo se na tomto zákoně." Ústavní soud tedy přisvědčuje stěžovatelce, že v důsledku svého protiprávního omezení osobní svobody utrpěla citovou a morální újmu, kterou může zcela právem pociťovat jako neoprávněný zásah do jejích základních práv a svobod. Zároveň je však nezbytné neodhlížet od skutečnosti, že i náhrada nemajetkové újmy způsobená přechozím nedemokratickým režimem se musí pohybovat v mantinelech nyní platného práva, přičemž takto nelze než uzavřít, že stěžovatelka svůj nárok na náhradu nemateriální újmy uplatnila až po marném uplynutí promlčecí lhůty, a žalovaný tudíž mohl účinně vznést námitku promlčení.
20. Závěrem pak musí Ústavní soud konstatovat, že jestliže se stěžovatelka dovolává nálezu zdejšího soudu sp. zn. IV. ÚS 662/12, tak tento poukaz nelze než hodnotit jako lichý, neboť v dotčené věci Ústavní soud posuzoval otázku aplikovatelnosti Úmluvy (konkrétně jejího čl. 5 odst. 5) v případě přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy, jestliže k vydání nezákonného rozhodnutí došlo ještě před vstupem Úmluvy v účinnost. Nikterak se však nezabýval otázkou promlčení požadovaného nároku, což představuje podstatu nyní projednávané věci.
21. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
22. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu