ECLI:CZ:US:2016:2.US.1464.16.1
sp. zn. II. ÚS 1464/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. U., zastoupené JUDr. Zdeňkou Pechancovou, advokátkou se sídlem Masarykova 175, Luhačovice, směřující proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 29. 4. 2015, č. j. P 293/2008-762, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 9. 6. 2015, č. j. P 293/2008-771, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 25. 1. 2016, č. j. 59 Co 278/2015-1134, za účasti Okresního soudu ve Zlíně a Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva, zaručená v čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných poměrů nezl. A., jehož matkou je stěžovatelka a otcem A. U.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud ve Zlíně o návrhu otce nezletilého, v němž se původně domáhal, aby byl svěřen do jeho výlučné péče, následně pak aby byl svěřen do střídavé výchovy obou rodičů a současně aby byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 50.000 Kč za zmařené styky otce s nezletilým, rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem (ve znění v záhlaví citovaného opravného usnesení) tak, že nezletilý se svěřuje do střídavé výchovy obou rodičů v intervalu jednoho týdne, a současně uložil otci, resp. stěžovatelce, povinnost platit na výživném nezletilého částku 1.500 Kč, resp. 600 Kč měsíčně (výrok I.). Návrhy otce nezletilého na uložení pokut stěžovatelce za zmařené styky v části zamítl, v části jim vyhověl, když stěžovatelce uložil pokutu ve výši 400 Kč (výroky II. a III.). V neposlední řadě pak rozhodl o nákladech řízení (výroky V. až VII.). Okresní soud tak změnil dosavadní úpravu výchovných poměrů nezletilého, stanovenou dřívějšími rozsudky téhož soudu (ve spojení s potvrzujícími rozsudky Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně), jimiž byl nezletilý po dobu před a po rozvodu rodičů svěřen do výlučné péče stěžovatelky, otci byl upraven styk s nezletilým (postupně upravován předběžnými opatřeními okresního soudu) a byla mu stanovena vyživovací povinnost k nezletilému ve výši 2.000 Kč měsíčně. Okresní soud při rozhodnutí o změně výchovných poměrů nezletilého vycházel ze skutečnosti, že oba rodiče mají zájem nezletilého vychovávat a mají zajištěny dostatečné podmínky pro jeho výchovu. Komunikaci mezi rodiči neshledal bezproblémovou, přihlédl však jednak k tomu, že nezletilý vyslovil přání bydlet týden u stěžovatelky a týden u otce, jednak k tomu, že "podle ustálené soudní judikatury soud může svěřit nezletilé dítě do střídavé péče rodičů i přes nesouhlas jednoho z rodičů, jestliže bude dán reálný předpoklad, že oba rodiče budou schopni se v požadované míře dohodnout na zajištění výchovy a potřeb dítěte." Zohlednil rovněž, že ve smyslu ustanovení §889 občanského zákoníku stěžovatelka brání styku otce s nezletilým a odmítá mu umožnit náhradní termíny za neuskutečněné styky.
3. Proti tomuto rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, v němž nesouhlasila s právními závěry okresního soudu o změně úpravy výchovných poměrů nezletilého, když namítala, že okresní soud své rozhodnutí založil na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu (zejména při zjištění přání nezletilého, resp. vhodnosti výchovného prostředí otce stěžovatele) a na nesprávném hodnocení provedených důkazů, které nadto hodnotil pouze jednostranně (naopak nepřihlédl k nesouhlasným stanoviskům ve zprávě PhDr. A. Švecové).
4. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem rovněž napadeným nyní projednávanou ústavní stížností odvolání stěžovatelky v části směřující do výroku ve věci samé neshledal důvodným a proto rozsudek okresního soudu v této části (výroky I. a částečně IV.) potvrdil jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Naopak v části výroku IV. rozsudku okresního soudu, jímž uložil stěžovatelce pokutu za zmařené styky otce s nezletilým, krajský soud změnil tak, že návrh se zamítá a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud vycházel ze skutkového stavu, zjištěného okresním soudem, který doplnil o další důkazy (výslech nezletilého a znalecký posudek PhDr. J. Chudobové), a to za účelem zodpovězení dvou klíčových otázek, a to, jaké výchovné prostředí nezletilý preferuje a jaký dopad na psychický i osobnostní rozvoj nezletilého by měla změna výchovných poměrů na střídavou výchovu. První otázku bylo dle krajského soudu nezbytné zodpovědět z toho důvodu, že v dosavadním průběhu řízení se při zjišťování přání nezletilého formou výslechů před opatrovníkem (Městský úřad Valašské Klobouky odbor orgán sociálně právní ochrany dětí - OSPOD) opakovaně vyskytovaly rozpory, jejichž příčinu bylo možné spatřovat ve snaze obou rodičů vždy před pohovorem ovlivňovat jeho postoj. To se také následně potvrdilo nejen ze zpráv OSPOD (odlišné výpovědi nezletilého, pokud byla přítomna stěžovatelka či otec), ale zejména ze závěrů znaleckého posudku PhDr. J. Chudobové: "Nezletilý řeší konflikt loajality k oběma rodičům, je přiměřeně sociálně zralý, ale není schopen sociální situace řešit, je v nich ovlivněn dospělými ze svého okolí. (...) má obavy, aby nerozladil své rodiče, a proto říká to, co chce slyšet ten který rodič, a to v prostředí u daného rodiče, příp. je-li doprovázen daným rodičem k vyšetření či k orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Znalkyně vyšetřila nezletilého v prostředí matky i otce a uzavřela, že oba rodiče se snaží získat nezletilého na svoji stranu, snaží se mu říct, jaké výhody pro něj plynou v prostředí u daného rodiče. (...) Nezletilý má dle závěrů znalkyně přání být u obou rodičů stejně, má je stejně rád, přeje si být týden u matky a týden u otce, nechce však již být do konfliktu rodičů zatahován, přeje si klidné rodinné zázemí." Ve vztahu ke střídání výchovného prostředí u nezletilého pak znalkyně (dle krajského soudu) uvedla, že "by mělo pro nezletilého přínosný vliv, protože potřebuje i mužský vzor," nicméně nevyloučila ani výskyt jistých problémů v souvislosti s tím, že v prostředí u otce musí žít společně s nevlastními sourozenci (dětmi nové partnerky stěžovatele), což ovšem pro něj může mít význam z hlediska socializace.
5. Za dané situace tak krajský soud odmítl námitky stěžovatelky, že nebylo dostatečně zjištěno přání nezletilého. Krajský soud k němu naopak (s odkazem na judikaturu Ústavního soudu) přihlédl a vzhledem k jeho věku (9 let) jej považoval za dostatečně relevantní kritérium. Vedle toho krajský soud hodnotil výchovnou způsobilost rodičů, jejich citové vazby k nezletilému, ochotu podílet se na jeho výchově a v neposlední řadě i jejich vzájemný vztah, přičemž konstatoval, že stěžovatelka v minulosti opakovaně bránila styku otce s nezletilým a celkově z její strany "nebyl podporován vztah nezletilého k otci jako druhému rodiči a snažila se otce z výkonu rodičovské odpovědnosti vytěsňovat. O tomto postoji (stěžovatelky) svědčí i to, že v prostředí (stěžovatelky) je nezletilý vystavován negativním postojům vůči otci." S ohledem na tyto skutečnosti proto krajský soud uzavřel (ve shodě s okresním soudem), že "ponecháním nezletilého ve výlučné péči (stěžovatelky) nebude do budoucna naplňován zájem nezletilého a že v jeho nejlepším zájmu je svěření do střídavé péče obou rodičů. Odvolací soud zohlednil, že tato forma péče zachovává nezletilému potřebnou vazbu na oba rodiče i na rodinné příslušníky obou rodičů, s nimiž se v prostředí toho kterého rodiče dosud setkával" (str. 12-14 rozsudku).
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry obecných soudů nesouhlasí a ve své argumentaci, obdobné s odvolacími námitkami, polemizuje s konkrétními důvody rozhodnutí obecných soudů, na jejichž základě přistoupily ke stanovení střídavé výchovy nezletilého a odmítly tak akceptovat její námitky proti takové změně výchovných poměrů nezletilého. S oporou v judikatuře Ústavního soudu, z níž obsáhle cituje, je stěžovatelka toho názoru, že obecné soudy rozhodovaly v rozporu s nejlepším zájmem nezletilého i s jeho přáním, jak vyplývá z výslechu před krajským soudem, a naopak "preferovaly střídavou výchovu, skrze kterou ovšem nelze řešit vzájemné konflikty rodičů." Rozpor s judikaturou Ústavního soudu proto stěžovatelka spatřuje zejména v nenaplnění v judikatuře vymezených ústavněprávních kritérií pro svěření nezletilého do střídavé výchovy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry obecných soudů v rámci řízení o návrhu otce nezletilého na změnu úpravy jeho výchovných poměrů, v nichž obecné soudy shledaly předpoklady pro takovou změnu a tedy stanovení střídavé výchovy nezletilého.
9. Ústavní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud povýtce právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť řadu svých námitek obsažených v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasu vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, zčásti předkládal v obdobném znění již v odvolacím řízení. Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy svých výchovných poměrů, jež byla v minulosti vymezena obecnými soudy, a s jejichž právními závěry, toliko na úrovni podústavního práva, polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
10. Úkolem Ústavního soudu ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014).
11. Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; (4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). Dalším relevantním kritériem je též únosnost dopadů daného modelu péče o dítě na jeho psychiku (viz k tomu nález sp. zn. II. ÚS 169/16). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014; či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014].
12. Ve vztahu k posledně uvedenému kritériu, tj. přání dítěte, pak Ústavní soud dovodil, že "za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu." Současně však zdůraznil, že "není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů" [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213)]. Jak Ústavní soud konstatoval v nálezu sp. zn. II. ÚS 2919/14 ze dne 20. 1. 2015, "z formulace, že nejlepší zájem dítěte musí být "zásadním vodítkem" (předním hlediskem), totiž zároveň vyplývá, že nejde o hledisko jediné, které soudy v řízeních týkajících se úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí musí zvažovat. Nejlepší zájem dítěte může být v konfliktu s oprávněnými zájmy ostatních osob (dalších dětí, rodičů, atd.). Výbor OSN pro práva dítěte proto uznává, že je nutný určitý stupeň flexibility v aplikaci tohoto principu a případné konflikty s jinými oprávněnými zájmy je třeba řešit případ od případu. Nejlepší zájem dítěte je tedy možno, ba dokonce nutno, vyvažovat s ostatními oprávněnými zájmy. Z jeho označení jako "přední hledisko" však vyplývá, že nejlepší zájem dítěte má při vyvažování vysokou prioritu. Jinými slovy, v případném vyvažování má nejlepší zájem dítěte vyšší váhu než ostatní oprávněné zájmy, které je však nutno též vzít v potaz [viz nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014, s odkazem na Obecný komentář č. 14 Výboru pro práva dítěte z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration), 2013, CRC/C/GC/14)]."
13. Proto Ústavní soud ve své judikatuře vymezil řadu podmínek a okolností, které obecné soudy musí při zohlednění přání nezletilého dítěte nezbytně dodržet a zvažovat, přičemž se týkají jak hodnocení samotného postoje nezletilého dítěte, tj. zohlednění věku, rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte, zvážení míry objektivity (nezávislosti) tohoto postoje [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167), či nález sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015], tak i způsobu jeho zjišťování v průběhu soudního řízení, ať již hlediska formy, kdy přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. především formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), anebo z hlediska příslušného orgánu, který má přání nezletilého zjišťovat, tj. zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, pokud tak obecný soud učiní prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce nezletilého. V této souvislosti Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 zdůraznil, že i v tomto ohledu je rozhodná rozumová a emocionální vyspělost nezletilého dítěte. "Ústavní soud si je vědom, že nový občanský zákoník stanoví v ust. §867 odst. 2 in fine, že "o dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit", nicméně dosažení 12 let považuje za nejzazší možnou hranici, kdy je už dítě schopné uceleně prezentovat bez větší újmy svůj názor před soudem. (...) Po dosažení této věkové hranice je nezbytné, nebrání-li tomu zvlášť významné okolnosti, zjistit přání dítěte přímo před soudem."
14. Z uvedeného samozřejmě nelze dovodit, že obecný soud je za situace, kdy zjišťuje postoj (přání) nezletilého dítěte staršího 12 let, vždy povinen přistoupit k výslechu nezletilého dítěte přímo při soudním jednání, aniž by mohl zohlednit skutková zjištění z již provedeného dokazování (zejména zjištění jeho postoje prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí, znaleckého posudku či prostřednictvím opatrovníka) či další specifické okolnosti daného případu (kupříkladu hrozba psychické újmy nezletilého dítěte z výslechu před soudem), neboť míru rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte je nutné posuzovat případ od případu. Nelze tak a priori například vyloučit, že i devítileté dítě bude natolik rozumově a emocionálně vyspělé na to, aby bylo vyslechnuto přímo před soudem, přičemž většina dětí je schopna se vyjádřit ke svému budoucímu výchovnému uspořádání již po dosažení věku 10 let (obdobně srov. citovaný nález sp. zn. II. ÚS 2943/14). Pokud ovšem obecný soud za účelem zjištění postoje nezletilého dítěte nepřistoupí k jeho výslechu, "i v těchto případech platí, že znalecký posudek, ani stanovisko orgánu sociálně-právní ochrany dětí nejsou víc než zákon, a obecný soud musí při posuzování názoru dítěte provést samostatnou právní úvahu, která bere v potaz všechny relevantní okolnosti (viz ust. §907 odst. 2 a 3 občanského zákoníku)" (srov. citovaný nález sp. zn. sp. zn. I. ÚS 2482/13). Jinými slovy, obecný soud je povinen takto zjištěný postoj (přání) nezletilého dítěte hodnotit komplexně, s ohledem na výše uvedená kritéria a okolnosti, a pro daný případ jej učinit "zásadním vodítkem" až po pečlivém posuzování jeho zájmů a při zohlednění ostatních oprávněných zájmů (např. výchovných potřeb nezletilého dítěte či zájmu rodičů, sourozenců atp.).
15. Prizmatem výše uvedených ústavněprávních kritérií pro rozhodování obecných soudů ohledně úpravy výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadená rozhodnutí, neboť stěžovatelka jeden z hlavních argumentů v ústavní stížnosti založila na zjevném rozporu mezi přáním nezletilého a stanovením střídavé výchovy. Ústavní soud se nicméně s tímto tvrzením stěžovatelky neztotožňuje a je naopak toho názoru, že obecné soudy při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi nyní projednávaného případu. Ostatně stěžovatelka sama tento argument v obdobné podobě vznesla již ve svém odvolání, čemuž také krajský soud věnoval dostatečnou pozornost, když za tímto účelem doplnil důkazy o výslech nezletilého i o "aktuální" znalecký posudek PhDr. J. Chudobové. Takto zjištěné skutečnosti (přání nezletilého) a závěry znaleckého posudku následně hodnotil komplexně, jednak s ohledem na prokázaný konflikt loajality u nezletilého a nepochybný vliv každého z rodičů na jeho postoj k úpravě výchovných poměrů, jednak s ohledem na odmítavý postoj stěžovatelky k jakémukoliv prohlubování vztahu nezletilého k otci, což by do budoucna mohlo mít negativní dopad na jeho psychický i osobnostní rozvoj. Naopak při stanovení střídavé výchovy a tedy změny výchovného prostředí u nezletilého negativní dopad shledán nebyl, když bylo shledáno pro nezletilého přínosné a tedy v jeho nejlepším zájmu. Pokud tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti znovu poukazuje na rozpory ve výpovědi nezletilého i před krajským soudem, nelze než dospět k závěru, že i tyto rozpory byly ovlivněny postoji stěžovatelky a tedy projevem onoho konfliktu loajality, jako tomu koneckonců bylo opakovaně v minulosti při pohovorech před OSPOD.
16. Stejně tak se Ústavní soud neztotožňuje se stěžovatelkou namítaným rozporem závěrů obecných soudů s judikaturou Ústavního soudu. Předně je třeba odmítnout její názor (podpořený odkazem na řadu usnesení Ústavního soudu), že presumpce (preference) ve prospěch střídavé výchovy "byla již judikaturou Ústavního soudu překonána." Z výše citované judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá toliko skutečnost (což ovšem stěžovatelka již nezmiňuje), že tato premisa je platná pouze za předpokladu splnění všech výše předestřených ústavněprávních kritérií a zákonných podmínek, jež jsou odrazem ústavního požadavku na zohlednění zájmů nezletilého dítěte.
17. Jinými slovy, svěření nezletilého dítěte do střídavé péče i za situace, kdy oba rodiče naplňují výše uvedená kritéria zhruba stejnou měrou, není nutně vždy "automatickým řešením", neboť obecné soudy jsou povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují, která s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče a tedy vyvracejí onu presumpci ve prospěch střídavé péče. Jedná se například o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž (např. pokud je dotčené dítě emočně labilní, je vysoce fixováno pouze na jednoho z rodičů, vyžaduje speciální a intenzivnější péči a pozornost, trpí poruchou autistického spektra, atp.). Stejně tak lze uvažovat o nesvěření dítěte do střídavé péče v případech, kdy rodiče, jež jinak naplňují relevantní kritéria ve zhruba stejné míře, žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte, psychickou pohodu, radost ze života, jeho rozvoj prostřednictvím mimoškolních aktivit nebo rozmělnit jeho vazby v daném sociálním prostředí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 152/66 SbNU 289)].
18. Důvodem, bránícím svěření nezletilého dítěte do střídavé péče - jak ostatně poukazuje i samotná stěžovatelka - může skutečně být dle judikatury Ústavního soudu i nevhodná či zcela absentující komunikace mezi rodiči, tím spíše, pokud by ze střídavé výchovy a v konečném důsledku i ze samotných nezletilých dětí byl učiněn jakýsi mediační nástroj (prostředek) pro urovnávání vzájemných, negativně zabarvených vztahů mezi rodiči, což je zcela nepřípustné, neboť jakékoliv "experimentování" s výchovou nezletilého dítěte za situace, kdy není postaveno téměř najisto, že tato změna výchovného prostředí nebude mít negativní vliv na jeho psychický vývoj, se nachází ve zjevném rozporu se základním postulátem rozhodování obecných osudů o výchovných poměrech nezletilých dětí, tj. aby řízení bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1677/15 ze dne 15. 3. 2016).
19. Takové důvody však mohou být považovány za překážku bránící střídavé výchově pouze ve zcela výjimečných případech (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14), jinak by totiž pouhá absence komunikace mezi rodiči či její zhoršená kvalita mohla účelově vést k vyloučení střídavé výchovy, kdy by se v takovém případě jednalo v podstatě o ústupek vzájemné rivalitě rodičů a otevíral by se tak prostor ke zneužití postavení rodiče, který měl doposud dítě svěřeno do své péče [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2661/10]. Uvedené výjimečné důvody je nadto nutné odlišit i od "pouhého" nesouhlasu jednoho rodiče se střídavou péčí, který přípustným důvodem bránícím svěření nezletilého dítěte do střídavé péče rovněž není [srov. nález sp. zn. I. ÚS 238/05 ze dne 17. 1. 2006 (N 15/40 SbNU 123); či citované nálezy sp. zn. I. ÚS 2482/13 a sp. zn. I. ÚS 3216/13].
20. Jak bylo ovšem výše rekapitulováno a v řízení před obecnými soudy prokázáno, stěžovatelka nejen, že setrvale odmítala stanovení střídavé výchovy u nezletilého, ale nadto odmítala i jakékoliv prohlubování vztahu nezletilého k jeho otci, což se jednak projevovalo v opakovaném maření jeho pravidelného styku s nezletilým, jednak v další eskalaci vzájemných konfliktů mezi rodiči nezletilého (opakovaná trestní oznámení, velmi časté podrobování nezletilého řadě vyšetření, výslechů a pohovorů), na němž nese ovšem jistý díl viny i otec nezletilého. V tomto ohledu lze proto pochybovat o věrohodnosti stěžovatelkou (a v řízení před obecnými soudy také otcem nezletilého) uplatňovaných argumentů, v nichž poukazuje na obhajobu nejlepších zájmů nezletilého, obzvláště za situace, kdy bylo opakovaně (v závěrech znaleckých posudků) prokázáno, že uvedené jednání a konflikty mají na osobnostní a psychický vývoj nezletilého negativní vliv, projevující se mimo jiné v onom konfliktu loajality. Ústavní soud tak dlouhodobě zastává názor, že urovnání vzájemných vztahů mezi rodiči nezletilého dítěte, snahu o nalezení společného konsenzu nad způsobem jeho výchovy (s ohledem na jeho nejlepší zájmy) a tedy vyvarování se jednání, v němž se nezletilé dítě a jeho výchovné poměry stávají jakýmsi "nástrojem k vyřizování vzájemných účtů" a domnělých křivd mezi rodiči, je třeba vnímat jako předpoklad pro prohloubení rodinných vazeb a tedy celkového zlepšení výchovného prostředí nezletilého dítěte za stávajících výchovných poměrů, nikoliv jako cíl sledovaný přijetím další změny výchovných poměrů. S tímto názorem pak dle Ústavního soudu zcela korespondují závěry obecných soudů v nyní projednávaném případě, v nichž ostatně rovněž apelovaly na oba rodiče nezletilého, aby ve vzájemné komunikaci usilovali v zájmu nezletilého o společný konsenzus nad způsobem jeho výchovy, a to i s přihlédnutím k závěrům judikatury Ústavního soudu, dle nichž jsou obecné soudy v případě pokračujících či dokonce eskalujících vzájemných konfliktů mezi rodiči povinny mimo jiné zjišťovat, na straně kterého z rodičů leží příčina nevhodné komunikace, a zohlednit toto zjištění při případné další úpravě výchovných poměrů nezletilého dítěte, např. při jeho svěření do péče pouze jednoho z rodičů. Dítě by pak mělo být svěřeno do péče právě toho z rodičů, který je ochotný s druhým z rodičů komunikovat a nebránit mu ve styku s dítětem (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14).
21. Uvedené požadavky pak platí nejen pro tzv. prvotní rozhodnutí, jimiž obecné soudy zcela nově upravují výchovné poměry rodičů k nezletilým dětem (např. v souvislosti s rozvodovým řízením pro dobu před i po jejich rozvodu), ale i pro rozhodnutí na ně navazující, k návrhu (i bez návrhu) dotčených osob pozměňující stávající úpravu výchovných poměrů k nezletilým dětem, přičemž je třeba zdůraznit, že žádné z těchto rozhodnutí nemá povahu rozhodnutí "absolutně konečného" a tedy nezměnitelného, jak ostatně vyplývá i z citované úpravy obsažené v ustanovení §909 občanského zákoníku, které změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů." Ústavní soud k tomu v minulosti již konstatoval, že "v tomto ohledu bude především podstatné vážit, zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života" (srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13).
22. Zjednodušeně řečeno, k nové úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů k nezletilému dítěti může vést nikoliv každá, nýbrž pouze taková změna poměrů, kterou lze z hlediska povinnosti respektovat nejlepší zájmy nezletilého dítěte považovat za podstatnou a důvodnou. Proto nelze naplnění této podmínky v žádném případě podmínit existencí obecně vymezených objektivních kritérií a předpokladů (jako kupříkladu "až po uplynutí určité doby"), neboť taková změna poměrů může spočívat jak v náhlé, jednorázové změně okolností (např. přestěhování jednoho z rodičů nezletilého dítěte ze zahraničí - srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014), tak i v prostém plynutí času, v němž došlo ke kupříkladu ke změně postoje samotného nezletilého dítěte vůči úpravě výchovných poměrů, anebo v chování rodičů k nezletilému dítěti došlo postupem doby ke znatelnému pokroku, ať již směrem k žádoucímu prohlubování rodičovského styku, anebo směrem opačným. Zodpovězení otázky, zda byla naplněna tato zákonná podmínka, tj. zda došlo ke změně poměrů odůvodňujících potřebu nově upravit výchovné poměry rodičů k nezletilým dětem, tak bude vždy záviset na uvážení rozhodujícího soudu, a to s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu, což také musí řádně a přesvědčivě odůvodnit, neboť i v těchto případech musí rozhodující soud nutně klást především důraz na splnění základního postulátu řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a (nově) přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), jehož součástí je mimo jiné i požadavek na zachování jisté stability výchovného prostředí nezletilého dítěte. Proto kupř. přijetí nové úpravy výchovných poměrů v krátkém časovém odstupu, podstatně měnící úpravu původní, a to aniž by k tomu byly dány důvody ("změna poměrů"), by nepochybně bylo v rozporu s tímto požadavkem.
23. Rovněž prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů, přičemž ani v tomto ohledu neshledal opodstatněnými stěžovatelkou předestřené námitky ohledně rozporu jejich závěrů s judikaturou Ústavního soudu či zásahu do jejích základních práv a svobod. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, soudy shledaly předpoklady pro změnu stávající úpravy výchovných poměrů nezletilého, tedy jeho svěření do střídavé výchovy obou rodičů, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují, neboť s přihlédnutím k aktuálním okolnostem nyní projednávaného případu je změna výchovných poměrů nezletilého s výše uvedenými ústavněprávními kritérii v souladu a nelze se tak ztotožnit s názorem stěžovatelky, že rozhodnutí obecných soudů jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a v konečném důsledku i v rozporu s nejlepšími zájmy nezletilého.
24. Jak totiž vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, obecné soudy se při rozhodování této věci soustředily nejen na otázky, zda jsou oba rodiče výchovně způsobilí, jaký vztah mají k nezletilému a naopak nezletilý citové vazby ke každému z nich, ale především kladly důraz na splnění základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Při svém rozhodování se tak především soustředily na zjištění skutečně objektivního názoru (přání) nezletilého, zasazeného do celkového kontextu okolností daného případu, a na zkoumání možných úskalí a důsledků nově nastalé změny výchovných poměrů nezletilého, přičemž z provedených důkazů dle jejich názoru nevyplývá závěr, že střídavá výchova by měla mít negativní vliv na samotný osobnostní a psychický vývoj nezletilého. Naopak, stávající podoba jeho výchovných poměrů (tedy výlučná péče stěžovatelky), anebo otcem nezletilého původně navrhované svěření do jeho výlučné péče, by na jeho osobnostní i psychický vývoj mohly mít negativní dopad (ztráta mužského vzoru, negativní působení prohlubujících se konfliktů mezi rodiči či přetrvávající konflikt loajality).
25. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu