ECLI:CZ:US:2016:2.US.1478.16.1
sp. zn. II. ÚS 1478/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., t. č. ve Věznici Vinařice, zastoupeného JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 9. 2014, č. j. 4 T 225/2014-64, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. 67 To 26/2015, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, č. j. 7 Tdo 83/2016-27, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 5. 2016 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byl shledán vinným z přečinu krádeže podle ustanovení §205 odst. 2 trestního zákoníku formou účastenství jako pomocník dle ustanovení §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku a z přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle ustanovení §337 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, za což mu byl odvolacím soudem uložen souhrnný trest odnětí svobody v délce 30 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny a právo na účinnou obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny. Stěžovatel především tvrdí, že dovolací soud chybně posoudil běh lhůty pro podání dovolání, že mu bylo odepřeno právo na nutnou obhajobu a že svým jednání nemohl spáchat přečin maření výkonu úředního rozhodnutí.
3. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou posuzované věci, je vždy povinen přezkoumat splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti. Jen v případě jejich splnění se jí totiž může zabývat věcně. V nyní projednávaném případě však Ústavní soud při tomto předběžném posouzení shledal, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná.
4. Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 citovaného zákona). Prostředkem k ochraně práv stěžovatele se přitom podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení [viz usnesení sp. zn. II. ÚS 207/05 ze dne 31. 5. 2005 (U 12/37 SbNU 747); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz]. V citovaném ustanovení je vyjádřen jeden ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, a to její subsidiarita.
5. Jak plyne z komentářové literatury (Filip, J. a kol.: Zákon o Ústavním soudu: komentář. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 556) i z předchozí judikatury Ústavního soudu (za všechny příklady viz: usnesení sp. zn. I. ÚS 545/03 ze dne 3. 12. 2003, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2474/14 nebo usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 947/14 ze dne 31. 3. 2014), vyčerpáním všech procesních prostředků se rozumí nejen jejich uplatnění a rozhodnutí o nich, nýbrž jejich uplatnění v souladu s procesními právními předpisy. Požadavek vyčerpat procesní prostředek tedy není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, což v prvé řadě předpokládá, aby dotčený prostředek k ochraně práv byl podán řádně. Za nepřípustný návrh je tudíž třeba považovat též situaci, kdy sice poslední prostředek k ochraně práv byl použit, avšak opožděně, takže musel být z tohoto důvodu odmítnut. V takovém případě je třeba stát na stanovisku, že orgán, který o takovém prostředku rozhodoval, nedostal příležitost zabývat se důvody jeho podání, a proto stěžovatel řádně nevyužil opravný prostředek, který měl k dispozici (podobně jako kdyby opravný prostředek vůbec nepodal).
6. V předmětné věci nastala právě tato situace, kdy stěžovatel sice využil procesní prostředek, kterým disponoval - dovolání [bez jehož podání není dodržena podmínka subsidiarity ústavní stížnosti a její přípustnosti - viz stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.)], ovšem tento procesní prostředek použil opožděně, takže dovolání bylo Nejvyšším soudem poprávu odmítnuto a nemohla tak být věcně přezkoumána jeho důvodnost. Ústavní soud proto nepokládá podané dovolání za řádnou obranu proti napadenému odsuzujícímu rozsudku, která by byla způsobilá následně založit přípustnost ústavní stížnosti, neboť jak již bylo řečeno, opožděnost dovolání musí být z pohledu nepřípustnosti ústavní stížnosti posuzována shodně s případem, kdy dovolání nebylo podáno vůbec (srov. shodně též usnesení sp. zn. I. ÚS 1604/15 ze dne 13. 8. 2015).
7. S ohledem na výše uvedené se Ústavní soud mohl zabývat pouze tím, zdali Nejvyšší soud nepochybil při odmítnutí dovolání pro opožděnost. Zde Ústavní soud přihlédl především k argumentaci stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, dle něhož "odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu jde zjevně proti smyslu zákona - trestního řádu, navíc vůbec nezohledňuje skutkové okolnosti věci a zásadním způsobem tak zasahuje do práva stěžovatele na účinnou obhajobu garantovanou Listinou." Ústavní soud však musí vytknout, že dovolací soud se v napadeném rozhodnutí otázkou včasnosti podaného dovolání zabýval dostatečně, kdy řádně zohlednil též průběh ustanovení obhájce stěžovateli pro účely dovolacího řízení, včetně průtahů v řízení před obvodním soudem při tomto ustanovení. Na závěrech vyslovených Nejvyšším soudem proto Ústavní soud neshledal žádné deficity dosahující ústavněprávní úrovně. Naopak nelze přehlédnout, že již dovolací soud uvedl, že i kdyby se doba průtahů při ustanovení obhájce stěžovateli odečetla od doby, která uplynula od počátku běhu dovolací lhůty do podání dovolání, tak je zřejmé, že by i tak bylo dovolání podáno po více než dvou měsících od doručení rozsudku Městského soudu v Praze stěžovatelovi jako relevantní právní skutečnosti určující počátek běhu dovolací lhůty. Ústavní soud tudíž neshledal, že by napadeným usnesením dovolacího soudu bylo zasaženo do práva na spravedlivý proces či práva na obhajobu stěžovatele, kdy v tomto směru pro stručnost plně odkazuje na znění napadeného usnesení dovolacího soudu.
8. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, tudíž musel Ústavní soud předložený návrh odmítnout zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [ustanovení §43 odst. 1 písm. e), §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj