ECLI:CZ:US:2016:2.US.1533.16.1
sp. zn. II. ÚS 1533/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Miklíkové, zastoupené JUDr. Martinem Pavelkou, advokátem se sídlem Kalvodova 88/1, Brno, proti usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 7. 2015 č. j. 73 EXE 59831/2015-44, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 28. 1. 2016, č. j. 83 Co 530/2015-57, za účasti Okresního soudu v Liberci a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 5. 2016 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelka rekapituluje dosavadní průběh řízení a uvádí, že soud prvního stupně zamítl její návrhy na zastavení i odklad exekuce. Rozhodnutí prvostupňového soudu bylo pak soudem odvolacím potvrzeno. Obecné soudy rozhodly tímto způsobem, neboť dospěly k závěru, že exekuční titul byl stěžovatelce doručen fikcí doručení (na adresu trvalého pobytu). Neuznaly přitom stěžejní argument stěžovatelky, podle něhož exekuční titul nebyl vykonatelný, jelikož jí nebyl řádně doručen. Stěžovatelka v tomto kontextu namítala, že měl být učiněn pokus o doručení exekučního titulu i na jinou adresu (na níž by se na rozdíl od adresy trvalého pobytu zdržovala).
3. Tento stěžovatelčin argument tvoří i jádro ústavní stížnosti. Stěžovatelka totiž brojí proti úvaze obecných soudů, podle níž lze účastníku řízení doručit na jinou adresu, než na adresu trvalého pobytu pouze tehdy, má-li ji evidovanou v informačním systému evidence obyvatel či pokud ji účastník sám soudu sdělí. Tento právní názor považuje stěžovatelka za projev přepjatého formalismu a jeho aplikaci v konkrétní věci pak za porušení svých základních práv.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
5. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné základní práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. V projednávané věci se stala spornou otázka, zda mohl být exekuční titul doručen fikcí na adresu trvalého pobytu stěžovatelky. Obecné soudy se touto otázkou pečlivě zabývaly a své úvahy rovněž v odůvodnění napadených rozhodnutí řádně a přesvědčivě vysvětlily. Interpretaci dotčených ustanovení o. s. ř. považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Konkrétně Ústavní soud nemá ústavněprávních výhrad proti výchozí úvaze, na níž jsou rozhodnutí obecných soudů založena a podle níž by stěžovatelce muselo být doručováno na jinou adresu pouze tehdy, pokud by stěžovatelka jinou adresu sdělila soudu či pokud by taková byla uvedena i v informačním systému evidence obyvatel.
7. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že řízení před obecnými soudy, jehož výsledek stěžovatelka napadá, bylo jako celek spravedlivé a že obecné soudy o jejích návrzích na zastavení a resp. odklad exekuce rozhodly ústavně konformně.
8. Uvedené platí tím spíše, že ve věci stěžovatelky se jedná o tzv. bagatelní věc (exekuce je vedena na částku 5.854,40 Kč), která zpravidla pro svůj význam není schopna dosáhnout úrovně porušení základních práv a svobod. Ústavní soud přitom ve své rozhodovací praxi (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 931/08, IV. ÚS 697/09 a další) dal již opakovaně najevo, že v takových případech (s výjimkou zcela extrémních vybočení) je úspěšnost ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak je nicméně uvedeno výše, Ústavní soud taková pochybení, která by odůvodnila jeho zásah, ve zkoumané věci neshledal.
9. S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu