ECLI:CZ:US:2016:2.US.1724.16.1
sp. zn. II. ÚS 1724/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Autohofi, spol. s r. o., se sídlem Československé armády 71/44, Jablonec nad Nisou, zastoupené JUDr. Václavem Hlavínem, advokátem se sídlem Zavadilova 5, Praha 6, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 17. 9. 2015, č. j. 29 Co 280/2015-246, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016, č. j. 21 Cdo 5652/2015-273, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem -pobočka Liberec a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 28. 5. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí krajského soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 90 Ústavy a také zásada rovnosti stran účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a ustanovení §18 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř.").
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti je nicméně patrné, že stěžovatelka svojí argumentací napadá i v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, od jehož doručení ostatně počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou konstantní judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jeho podání.
3. Z ústavní stížnosti, jakož i z rozhodnutí k ní přiložených, se podává, že Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 24. 4. 2015, č. j. 9 C 96/2011-219, zamítl žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Okresní soud shrnul závěry předchozích rozhodnutí (tedy rozhodnutí svého, rozhodnutí odvolacího soudu a dovolacího soudu) a po doplněném dokazování uzavřel, že žalobce nedocházel do zaměstnání od 1. 9. do 29. 9. 2011, aniž by se však u stěžovatelky ucházel o přidělování práce. Skutečnost, proč do zaměstnání nedocházel, nikomu nesdělil, čímž porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Žalobce sice podle okresního soudu uváděl, že nejprve čerpal dovolenou a po skončení dovolené se nedostavoval do zaměstnání, když na jeho pracovišti byl vyměněn zámek a bezpečnostní kód, přičemž toto zjištění žalobce respektoval. Podle okresního soudu však měl žalobce povinnost ihned poté, co zjistil, že se do objektu lakovny nemůže dostat, prokazatelně kontaktovat stěžovatelku a domáhat se přidělení práce podle pracovní smlouvy. To však neučinil a pouze odkazoval na neprůkazné pokusy o telefonáty a na návštěvu v sídle společnosti. Požadavek na přidělování práce neučinil ani v dopise ze dne 26. 9. 2011, kterým reagoval na návrh dohody o ukončení pracovního poměru. Z toho důvodu, s odkazem na §55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), v návaznosti na §38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okresní soud žalobu zamítl.
4. K odvolání žalobce změnil krajský soud prvostupňové rozhodnutí tak, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci stěžovatelkou je neplatné. Krajský soud zdůraznil, že podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce může zaměstnavatel výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, poruší-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, a to zvlášť hrubým způsobem. Dále krajský soud zdůraznil, že v průběhu řízení vyšlo najevo, že stěžovatelka v rozporu se zákoníkem práce nevedla u žalobce, který pracoval sám na odděleném pracovišti, evidenci odpracované docházky. Nicméně i tak bylo podle odvolacího soudu možno uzavřít, že přinejmenším z nedbalosti se žalobce do místa výkonu své práce nedostavoval, a to v době od 1. 9. do 15. 9. 2015, tedy 11 pracovních dnů. V tomto ohledu je pak správný závěr okresního soudu, že poprvé se žalobce prokazatelně v rozhodném období obrátil na stěžovatelku až dopisem ze dne 26. 9. 2011, kdy reagoval záporně na návrh stěžovatelky směřující k ukončení pracovního poměru dohodou bez uvedení důvodů. Pokud zde žalobce uvedl, že trvá na platnosti pracovního poměru a požádal o odstranění překážek na pracovišti (tzn. požádal o získání klíče a nových přístupových kódů), je podle krajského soudu zřejmé, že tím nadále, byť laicky (jako člověk bez právního vzdělání), vyjádřil ochotu provádět pro stěžovatelku nadále sjednanou práci lakýrníka. Podle krajského soudu žalobce pracoval pro stěžovatelku jako jediný lakýrník, a to sám na odloučeném pracovišti, když základem pro jeho odměňování nebyla skutečně odpracovaná pracovní doba, ale množství vykonané práce, což ostatně potvrdila během řízení i sama stěžovatelka. Navíc komunikace mezi žalobcem a stěžovatelkou probíhala neformálně, stěžovatelka žalobce ani nevyzvala k nástupu do práce. Krajský soud rovněž zdůraznil, že žalobce od stěžovatelky dostával finanční prostředky, za které sám objednával a platil barvy, jež ke své práci nutně potřeboval. Nejpozději v červenci roku 2011 však žalobce od stěžovatelky nezískal další finanční prostředky na zakoupení barev potřebných k jeho práci. Stěžovatelka rovněž neprokázala, že i na začátku září roku 2011 měla pro žalobce dost práce a pouze proto, že žalobce do práce nechodil, si musela zajistit lakování jinde. Stěžovatelka totiž i přes výzvu odvolacího soudu nedoložila záznamy, že za nepřítomného žalobce hledala náhradu. Až dodatečně sice tvrdila, že práci lakýrníka poptávala přes Úřad práce ČR, ale důkaz k tomuto tvrzení ani nenavrhla. Stěžovatelka tak podle krajského soudu neprokázala, že by jí tvrzenými absencemi žalobce vznikla škoda. Naopak žalobce podle odvolacího soudu prostřednictvím nepřímých důkazů prokázal, že stěžovatelka neměla v úmyslu ho dále zaměstnávat a snažila se vytvořit situaci, z níž by se dovodilo, že to byl žalobce, kdo o výkon práce u stěžovatelky nemá zájem. Nepochybně by pro žalobce byla důkazní situace jednodušší, pokud by ihned poté, co mu stěžovatelka znemožnila přístup na pracoviště a přestala mu přidělovat práci, tyto skutečnosti stěžovatelce prokazatelně (písemně) oznámil a prezentoval svoji připravenost práci pro stěžovatelku podle pracovní smlouvy dále vykonávat. Za výše popsaných okolností právě projednávaného případu ovšem nelze porušení pracovních povinností žalobcem, byť trvající 11 dní, označit za porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem.
5. Následné dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto Nejvyšším soudem.
6. Stěžovatelka spatřuje porušení svých základních práv zejména ve způsobu, jakým krajský soud vyložil ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, když uzavřel, že prokázaná a neomluvená absence v délce 11 dní nepředstavuje hrubé porušení pracovních povinností zaměstnance. Krajský soud tak svým rozhodnutím založil principiální nerovnost zaměstnance a zaměstnavatele. V praxi by totiž taková aplikace citovaného ustanovení znamenala, že zaměstnanec bez dalšího nemusí plnit podmínky pracovní smlouvy, počínaje již tím, že nemusí chodit do práce a nemusí se řídit zákonnou úpravou podle zákoníku práce, když to po něm jako neprávníkovi nelze zcela požadovat. Odvolací soud nadto podle stěžovatelky pominul celou řadou jí navrhovaných důkazů, aniž by se však s tímto faktem v odůvodnění rozsudku vypořádal. Jako věcně chybný považuje stěžovatelka rovněž závěr odvolacího soudu, že žalobce prostřednictvím nepřímých důkazů prokázal, že stěžovatelka neměla v úmyslu žalobce dále zaměstnávat a snažila se vytvořit situaci, z níž by bylo lze dovodit, že to byl žalobce, kdo neměl o práci u stěžovatelky zájem. Na druhé straně odvolací soud ale neuvěřil tvrzení stěžovatelky, že na počátku září roku 2011 měla pro žalobce dostatek práce. Odvolací soud bez zjevného důvodu neakceptoval jako důkaz ani existující zakázkové krytí na opravu karosérií a jejich lakování a nezjistil, zda vůbec, eventuálně dokdy, bylo žalobci znemožněno dostat se na pracoviště a zda žalobce vyzval stěžovatelku k plnění jejích povinností podle pracovní smlouvy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. V prvé řadě je nutno poznamenat, že argumentace stěžovatelky se poněkud míjí (zvláště) s odůvodněním ústavní stížností napadeného rozhodnutí krajského soudu. Krajský soud totiž ve skutečnosti netvrdí, že by 11-denní neomluvená absence nemohla být za žádných okolností hodnocena jako hrubé porušení pracovních povinností, když pouze konstatoval, že toliko vzhledem k okolnostem nyní projednávaného případu tuto neomluvenou absenci jako hrubé porušení povinností hodnotit nelze (srov. k tomu narativní část shora). Protože - a to je další námitka stěžovatelky - se v této souvislosti nepodařilo prokázat, od kdy byl u objektu lakovny vyměněn zámek (žalobce se tedy nedostal ani k zařízení pro zadávání vstupního kódu), vyšel krajský soud z toho, že žalobce se bez ohledu na výměnu zámku do zaměstnání nedostavoval přinejmenším od 1. 9. 2011 (když v srpnu 2011 čerpal dovolenou). Neomluvenou absenci (trvající 11 dnů) tak krajský soud (ani okresní soud) nijak nezkracoval, naopak vyšel z toho, že žalobce neprokázal, že by se po 1. 9. 2011 do zaměstnání dostavil.
10. Tvrdí-li stěžovatelka, že krajský soud nezohlednil důkazy, jimiž chtěla prokázat mimo jiné skutečnost, že pro žalobce měla v rozhodném období dostatek práce a jen díky jeho neomluvené absenci si musela lakýrnické práce poptávat jinde, pak naopak to byl krajský soud, jenž stěžovatelku vyzval, aby tuto skutečnost doložila. Stěžovatelka to však ani přes prodlouženou lhůtu soudem neučinila, respektive učinila tak neúplně. Odvolací soud v této souvislosti přesvědčivě vysvětlil (srov. str. 8 jeho rozsudku), že pro posouzení tohoto aspektu bylo nutné znát nejen objem zakázek lakování pro období žalobcovy absence (když ani ten podle výslovného tvrzení soudu stěžovatelka v úplnosti nedoložila), ale také - a to hlavně - rozsah, v němž by lakování prováděl přímo žalobce, a dále rozsah, v němž by ho prováděli subdodavatelé stěžovatelky.
11. Stěžovatelka krajskému soudu (jak uvedeno v rekapitulační části) rovněž nedoložila své tvrzení, že náhradu za žalobce hledala přes Úřad práce České republiky, když naopak vyšlo najevo, že již ve druhé polovině roku 2011 počala vyjednávat o pronájmu lakovny, kde žalobce pracoval, se společností Metrostav, a. s. (pronájem se také realizoval), což podle krajského soudu koresponduje s tvrzením žalobce, že prostory lakovny byly využívány jako šatna pro dělníky. Pokud za této situace krajský soud dovodil, že stěžovatelka neměla zájem žalobce pro lakýrnické práce dále zaměstnávat, nejedná se z hlediska výsledků provedeného dokazování o závěr nepřiměřený či dokonce excesivní, kdy teprve by byl namístě kasační zásah Ústavního soudu. Dovodil-li totiž za této situace krajský soud, že žalobce neporušil své povinnosti zaměstnance zvlášť hrubým způsobem, a proto nebyla splněna podmínka, aby byl jeho pracovní poměr ze strany stěžovatelky okamžitě zrušen, jde o závěr krajským soudem dostatečně odůvodněný, a proto z ústavního hlediska přijatelný.
12. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu