ECLI:CZ:US:2016:2.US.1833.15.2
sp. zn. II. ÚS 1833/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti Hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, 110 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2015, č. j. 28 Cdo 4784/2014-393, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2014, č. j. 54 Co 510/2013-369, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byla dne 19. 6. 2015 doručena ústavní stížnost na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv podle čl. 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy.
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 se stěžovatel domáhal určení, že je vlastníkem nemovitostí, blíže specifikovaných ve výroku napadeného rozsudku městského soudu (dále jen "předmětné nemovitosti"), s tvrzením, že vlastnictví k předmětným nemovitostem na stěžovatele přešlo podle §2 odst. 1 písm. a), c) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřoval stěžovatel ve skutečnosti, že ačkoliv je podle citovaného zákona vlastníkem předmětných nemovitostí, neodpovídá tomu zápis v katastru nemovitostí, kde jsou jako vlastníci vedeni žalovaní, kteří je odmítají stěžovateli vydat.
Obvodní soud pro Prahu 8, jako soud I. stupně, rozsudkem ze dne 27. 6. 2013, č. j. 12 C 33/2012-328, určil, že vlastníkem předmětných nemovitostí je stěžovatel. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu I. stupně a žalobu zamítl. K uvedenému závěru dospěl městský soud na základě skutečnosti, že ačkoliv žalovaní nabyli vlastnické právo k předmětným nemovitostem od nevlastníka, byli v dobré víře v katastrální zápis vlastnického práva prodávajícího, který byl rovněž v dobré víře, že v rámci velké privatizace předmětné nemovitosti do svého vlastnictví nabyl.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl dle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť v rozporu s §241a odst. 2 a §237 občanského soudního řádu neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ve věci rozhodující odvolací soud upřednostnil ochranu dobré víry nabyvatele před ochranou vlastnického práva původního vlastníka i přes to, že tento právní názor nemá oporu v zákoně, resp. je v rozporu s právní úpravou zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinnou do 31. 12. 2013, podle níž nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám. Městský soud v Praze proto podle stěžovatele napadeným rozsudkem porušil povinnost soudce být vázán zákonem, a v důsledku toho právo stěžovatele na ochranu majetku.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti přitom nesouhlasí se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, o který městský soud odůvodnění napadeného rozsudku opírá a podle kterého bylo i podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí. Stěžovatel v této souvislosti upozorňuje na nejednotnost rozhodovací soudní praxe a poukazuje na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, 31 Cdo 1168/2013, podle něhož naopak "podle právního řádu platného a účinného do 31. 12 2013 (resp. do 31. 12. 2014, viz §3064 o. z.) nemohlo (nemůže) - vyjma zákonem stanovených způsobů - dojít k tomu, že by oprávněný držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis do katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka." K odstranění tohoto stavu a k posílení právní jistoty by podle stěžovatele přispělo stanovisko pléna Ústavního soudu.
Napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel vytýká, že dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele, přestože v dovolání namítal skutečnosti, ze kterých Nejvyšší správní soud vycházel ve shora citovaném rozhodnutí velkého senátu a že se odvolací soud při rozhodování neřídil právním názorem judikovaným Nejvyšším soudem.
V průběhu řízení před Ústavním soudem rozhodl I. senát Ústavního soudu dne 26. 2. 2016 tak, že soudce Ludvík David je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 1833/15, a to proto, že ve věci stěžovatele rozhodoval již dříve jako soudce Nejvyššího soudu. Předmětné rozhodnutí bylo advokátovi stěžovatele doručeno dne 1. 3. 2016.
Podle rozvrhu práce Ústavního soudu ze dne 1. ledna 2016 §9 odst. 5 nahradil vyloučeného soudce Vojtěch Šimíček.
II.
Ústavní soud si za účelem tohoto řízení zapůjčil spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 33/2012, a poté, co přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou námitek stěžovatele, směřujících zejména proti ústavní stížností napadenému rozsudku městského soudu, je v judikatuře Ústavního soudu již opakovaně posuzované působení principu ochrany dobré víry při nabývání nemovité věci od neoprávněného (nevlastníka) [zejména nálezy sp. zn. III. ÚS 415/15 ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 402/15 ze dne 8. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 165/11 ze dne 11. 5. 2011 (N 88/61 SbNU 359), sp. zn. II. ÚS 77/2000 ze dne 23. 1. 2001 (N 14/21 SbNU 101), sp. zn. Pl. ÚS 78/06 ze dne 16. 10. 2007 (N 162/47 SbNU 145), sp. zn. II. ÚS 1747/2007 ze dne 29. 11. 2007 (N 216/47 SbNU 845), sp. zn. I. ÚS 143/07 ze dne 25. 2. 2009 (N 35/52 SbNU 359), sp. zn. I. ÚS 3061/11 ze dne 13. 8. 2012 (N 138/66 SbNU 123), sp. zn. I. ÚS 3314/11 ze dne 2. 10. 2012 (N 165/67 SbNU 27)].
Z uvedené rozhodovací činnosti Ústavního soudu, kterou lze v tomto ohledu považovat za konzistentní a ustálenou, pro nyní posuzovaný případ vyplývá, že osoby žalované, které při nabytí nemovitostí evidovaných v katastru jednaly v dobré víře v konstitutivní akt státu, jímž byla do katastru jako vlastník předmětných nemovitostí zapsána osoba, která na žalované vlastnické právo převedla, byť tak ve skutečnosti jako neoprávněný vlastník předmětných nemovitostí učinit nemohla, požívají ústavní ochrany.
Vzhledem k tomu, že právní úprava účinná do konce roku 2013 byla Ústavním soudem vyhodnocena jako "neslučitelná s ústavněprávními maximami, neboť v rozporu s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv v dobré víře neposkytuje ochranu vlastnickému právu dalších nabyvatelů", obecné soudy musí samy poskytovat ochranu vlastnickému právu osob jednajících v dobré víře (nález sp. zn. III. ÚS 415/15 ze dne 27. 8. 2015).
Jestliže tedy Městský soud v Praze v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že vlastníky předmětných nemovitostí jsou žalovaní, neboť dané vlastnické právo nabyli v dobré víře v katastrální zápis vlastnického práva prodávajícího a existenci této dobré víry na straně žalovaných, kterou stěžovatel ve své ústavní stížnosti ostatně ani nerozporuje, městský soud řádně odůvodnil, nespatřuje Ústavní soud na takovém postupu, který je v souladu s jeho shora citovanou judikaturou, ničeho protiústavního.
K té části ústavní stížnosti, ve které stěžovatel poukazuje na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, ve kterém Nejvyšší soud dospívá k závěru opačnému, přičemž v této souvislosti stěžovatel vyzývá Ústavní soud k přijetí plenárního stanoviska k této otázce, Ústavní soud připomíná, že nálezy Ústavního soudu jsou podle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné pro všechny orgány i osoby bez ohledu na to, zda se jedná o nálezy plenární či senátní. Obě tyto kategorie nálezů Ústavního soudu stojí na stejné úrovni a není pravdou, že by snad plenární nálezy byly nadřazeny senátním. Stejně tak je zcela mylná a nemající ústavní či zákonnou oporu úvaha o tom, že by snad názor vyjádřený v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu byl nadřazen názoru vyjádřenému v senátním nálezu Ústavního soudu (nález ze dne 8. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 402/15).
Pokud jde o námitky stěžovatele směřující proti odmítavému usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud ze zapůjčeného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 zjistil, že stěžovatel důvod přípustnosti svého dovolání vymezil citací §237 občanského soudního řádu. Ze setrvalé judikatury Nejvyššího soudu, akceptované i Ústavním soudem, přitom plyne, že pouhá citace zákonného ustanovení nedostačuje (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 651/14 ze dne 10. 7. 2014 a v něm citovanou judikaturu), přičemž z celkového obsahu dovolání není ani zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání, uvedených alternativně v tomto ustanovení, je podle mínění dovolatele splněn.
Ústavní soud tak po přezkoumání dovolání přisvědčuje Nejvyššímu soudu, že stěžovatel - v rozporu s §241a odst. 2 a §237 občanského soudního řádu - skutečně neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a Nejvyššímu soudu tak nelze v odmítnutí dovolání stěžovatele ničeho vytknout.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnul podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu