ECLI:CZ:US:2016:2.US.1987.16.1
sp. zn. II. ÚS 1987/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Milana Točiny, zastoupeného Mgr. Janem Pacovským, LL. M., advokátem se sídlem Čelakovského sady 433/10, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2016 č. j. 8 As 123/2015-48, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2015 č. j. 3 Af 39/2012-55, rozhodnutí bankovní rady České národní banky ze dne 11. 10. 2012 č. j. 2012/2977/110 a rozhodnutí České národní banky ze dne 20. 7. 2012 č. j. 2012/6814/570, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podal ústavní stížnost v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tvrdí, že bylo porušeno jeho základní právo na zachování dobré pověsti, osobní cti a ochranu jména podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na svobodnou volbu povolání, právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 Listiny. Navrhl proto, aby Ústavní soud zrušil všechna napadená rozhodnutí.
2. Česká národní banka (dále jen "ČNB") uložila pojišťovně Maxima pojišťovna, a. s. (dále jen "pojišťovna"), povinnost odvolat stěžovatele z funkce generálního ředitele pojišťovny. Šlo o opatření k nápravě ve smyslu §95 zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pojišťovnictví"). Stěžovatel podle ČNB nesplňoval podmínku důvěryhodnosti podle §8 odst. 3 zákona o pojišťovnictví. Nedával totiž záruku řádného a obezřetného řízení. V letech 2008 - 2010 působil v orgánech společnosti Oleofin, a. s., a společnosti STZ, a. s., na jejichž majetek byl prohlášen konkurz. Bankovní rada ČNB zamítla rozklad pojišťovny proti tomuto rozhodnutí.
3. Pojišťovna napadla uvedená správní rozhodnutí žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Stěžovatel v tomto řízení vystupoval jako osoba zúčastněná na řízení podle §34 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Městský soud uvedl, že v případě stěžovatele nebylo sporu o existenci překážky výkonu funkce generálního ředitele. Valná hromada pojišťovny, která se konala dne 6. 1. 2012, sice projednala otázku volby stěžovatele do této funkce, ale zmíněná překážka volitelnosti nebyla zhojena způsobem, který předvídá §38l odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"). Městský soud proto napadeným rozsudkem žalobu pojišťovny zamítl.
4. Pojišťovna následně podala kasační stížnost. Stěžovatel vystupoval i v tomto řízení jako osoba zúčastněná na řízení. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že §8 odst. 1 písm. b) zákona o pojišťovnictví odkazuje na podmínky stanovené pro výkon funkce člena představenstva akciové společnosti. Ty byly v dané době upraveny v §38l odst. 1 obchodního zákoníku. Ustanovení §38l odst. 5 obchodního zákoníku vymezovalo předpoklady, za nichž lze od nedostatků ve volitelnosti do funkce člena představenstva akciové společnosti odhlédnout a za nichž je možno se vyhnout negativním důsledkům nesplnění podmínky volitelnosti podle §38l odst. 1 obchodního zákoníku. Podle Nejvyššího správního soudu však nelze ustanovení §38l odst. 5 obchodníku zákoníku v případě posuzování důvěryhodnosti konkrétní osoby použít. Bylo tedy nerozhodné, zda se dne 6. 1. 2012 sešla valná hromada pojišťovny, která měla hlasováním "zhojit" nedostatek volitelnosti stěžovatele. Městský soud vyšel z nesprávného předpokladu o zhojitelnosti nedostatku podmínky důvěryhodnosti podle zákona o pojišťovnictví. Pokud však dovodil, že překážka volitelnosti nebyla u stěžovatele zhojena, dospěl ke správnému závěru, že stěžovatele nebylo možné považovat za důvěryhodnou osobu. Dílčí nesprávnost ve vztahu k přípustnosti použití §38l odst. 5 obchodního zákoníku neměla vliv na zákonnost rozsudku. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost pojišťovny zamítl.
5. Ve své ústavní stížnosti nyní stěžovatel namítá, že zákon o pojišťovnictví odkazuje na obecná pravidla podmínek volitelnosti, a to včetně ustanovení o zhojení překážek volitelnosti. Nikde se neuvádí, že by při aplikaci obchodního zákoníku měla platit jiná pravidla pro pojišťovny, než jaká platí pro všechny jiné obchodní společnosti. Pokud by zákon o pojišťovnictví nechtěl aplikovat všechny podmínky obchodního zákoníku, nejspíše by výslovně uvedl, že podmínky důvěryhodnosti nelze splnit postupem podle §38l odst. 5 obchodního zákoníku. Zákon o pojišťovnictví takové ustanovení nemá, musí proto platit ty podmínky volitelnosti kandidáta, které platí i pro všechny kandidáty na členství ve statutárním orgánu či dozorčí radě obchodních společností. Posuzování schopnosti řídit pojišťovnu musí splňovat jak hledisko časové (bližší časová souvislost mezi porušením povinností a hodnocením), tak hledisko kontinuální (kladné či negativní hodnocení schopností musí být za stejné období stejné). Napadená rozhodnutí jdou proti těmto hlediskům. Stěžovatel rozporuje závěry ČNB a správních soudů o ztrátě jeho důvěryhodnosti pro výkon funkce předsedy představenstva a generálního ředitele pojišťovny v době uvalení nucené správy a pro doporučení pořídit nevýhodné investice. ČNB odůvodňovala své rozhodnutí o neschopnosti stěžovatele řídit pojišťovnu skutečnostmi, které se staly před patnácti lety. Vyvozuje důsledky, které tehdy (bezprostředně po uvalení nucené správy) nevyvozovala. Ve správním řízení ani v řízení před správními soudy se pak neprokázalo, že by stěžovatel doporučoval nákup rizikových transakcí.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
8. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna ve správním řízení a následném soudním řízení správním. V nich ČNB a správní soudy došly k závěru, že stěžovatele nelze považovat za důvěryhodnou osobu ve smyslu §8 zákona o pojišťovnictví. Nejvyšší správní soud také zaujal výklad zákona o pojišťovnictví, podle kterého nelze nedostatek důvěryhodnosti zhojit rozhodnutím příslušného orgánu pojišťovny. Tento závěr je čistě otázkou výkladu podústavního práva. Námitky stěžovatele obecně směřují pouze proti zjištěnému skutkovému stavu a proti výkladu podústavního práva ze strany správních soudů a ČNB. Kromě citace příslušných ustanovení Listiny stěžovatel v ústavní stížnosti nevznesl jediný ústavněprávní argument. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu, podle které jsou postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů záležitostmi obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" provedené správními soudy v souladu s ustanoveními s. ř. s.
9. V nyní posuzované věci pak podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí správních soudů a ČNB obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele. Posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele s jejich závěry a opakováním jejích námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Ústavnímu soudu však nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
10. Nad rámec právě uvedeného Ústavní soud dodává, že pro pojišťovny platí jiná pravidla než pro jiné obchodní společnosti. Nelze opomenout, že zákon o pojišťovnictví zapracovává relevantní předpisy EU (§1 odst. 1 zákona o pojišťovnictví). Správní soudy proto musí z úřední povinnosti vykládat zákon o pojišťovnictví ve světle zásady plynoucí z čl. 38 Listiny základních práv EU a zkoumat, zda tento zákon zajišťuje "vysokou úroveň ochrany spotřebitele." V projednávané věci Nejvyšší správní soud náležitě zdůraznil, že zákon o pojišťovnictví z principu co možná největší ochrany spotřebitelů pojišťovacích služeb vychází. Pojišťovny tyto služby poskytují coby subjekty soukromého práva. Oblast pojišťovnictví je však do značné míry regulována normami veřejného práva. Za účelem dosažení vysoké ochrany spotřebitelů existují striktní podmínky výkonu pojišťovací činnosti nejen u pojišťoven, ale i u osob v "řídicích" funkcích. Takovou podmínkou je u těchto osob i požadavek na jejich důvěryhodnost. Jde o veřejnoprávní podmínku pro výkon "řídicí" funkce v pojišťovně. Jako taková podléhá výkladu zohledňujícímu základní principy pojišťovnictví, mezi které patří kromě zvýšené ochrany spotřebitele i zajištění stability pojišťovacího trhu, na němž se nakládá s velkým objemem finančních prostředků pojištěnců a jiných osob. Jak uvedl Nejvyšší správní soud, "jistotu" či "stabilitu" řádného řízení a obezřetného výkonu pojišťovací činnosti nelze očekávat od osob, které působily ve společnostech, na jejichž majetek byl prohlášen konkurs. Možnost zhojení nedostatku volitelnosti u stěžovatele, jak se o něj pokusila pojišťovna, by skutečně odporovala právě popsanému účelu a smyslu právní úpravy pojišťovnictví a principům, na nichž tato oblast práva stojí. Opatření ČNB tak odpovídá i výše uvedeným požadavkům unijního práva.
11. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu