ECLI:CZ:US:2016:2.US.2029.16.1
sp. zn. II. ÚS 2029/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. Š., právně zastoupeného Mgr. Janou Lammelovou, advokátkou se sídlem Horní náměstí 7, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016 č. j. 7 Tdo 44/2016-43, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 14. 8. 2015 č. j. 2 To 134/2015-385 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. 4. 2015 č. j. 5 T 303/2014-355, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokátky ústavní stížnost. Tvrdil, že došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na presumpci neviny podle čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem všechna napadená rozhodnutí zrušil.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Okresní soud mu uložil trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále mu uložil povinnost zaplatit poškozenému na náhradě škody částku 457 672 Kč. Přečinu podvodu se stěžovatel dopustil tím, že sice věděl o záměru jeho zaměstnavatele poškozenému nezaplatit většinu z požadovaných 7 tun mykané střiže, ale telefonicky u poškozeného toto zboží objednal. Jednal tak v úmyslu obohatit sebe nebo jiného tím, že uvedl někoho v omyl a zamlčel podstatné skutečnosti a způsobil tak na cizím majetku větší škodu.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítl. Krajský soud se zcela ztotožnil se skutkovými a právními závěry, které učinil okresní soud. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud ho však odmítl, protože většina stěžovatelových námitek nenaplňovala uplatněný dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. g) trestního řádu. Stěžovatel v dovolání napadal skutková zjištění okresního a krajského soudu a vznesl čistě procesní námitky, které tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají. Nejvyšší soud však nedošel k závěru, že by existoval extrémní rozpor mezi těmito skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Jedinou námitkou, která odpovídala zmíněnému dovolacímu důvodu, byla námitka porušení zásady subsidiarity trestní represe. Stěžovatel odkázal na probíhající civilní řízení u krajského soudu, ve kterém byla jeho zaměstnavateli uložena povinnost zaplatit poškozenému peněžitou částku odpovídající škodě, kterou měl stěžovatel způsobit. Nejvyšší soud však tuto námitku shledal zjevně neopodstatněnou. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvedl, že v případě stěžovatele, který byl uznán vinným podle tzv. kvalifikované skutkové podstaty úmyslného trestného činu, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy zcela popřely veškeré zásady trestního řízení včetně zásady volného hodnocení důkazů, podle které má soud důkazy hodnotit jednotlivě a v jejich vzájemném souhrnu. Trestní soudy mají náležitě a pečlivě objasňovat skutečnosti svědčící v neprospěch i ve prospěch obviněného. Naprosto však popřely zásadu in dubio pro reo. Ze strany okresního soudu došlo ke svévolné, zjevně subjektivní konstrukci skutkového děje, které okresní soud uzpůsobil veškeré hodnocení důkazů. Tuto konstrukci poté převzal krajský soud i Nejvyšší soud. Dále je třeba zdůraznit, že poškozený ve své podstatě nárokuje zaplacení zboží dodaného v rámci obchodněprávního vztahu mezi ním a zaměstnavatelem stěžovatele. To je zřejmé jak ze samostatně vedeného civilního řízení u krajského soudu, tak z trestního řízení proti stěžovateli. Na věc je proto nutné nahlížet z pohledu subsidiarity trestní represe. Podle §12 odst. 2 trestního zákoníku totiž platí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Stěžovatel má za to, že v předmětném případě jde o klasický obchodněprávní vztah mezi poškozeným a zaměstnavatelem stěžovatele. Řešení objednávek, dodání zakázky a zaplacení za ni by tak měly vzhledem k uvedené zásadě spadat primárně do roviny obchodněprávní (soukromoprávní). Pokud Nejvyšší soud odmítá argumentaci stěžovatele s tím, že uplatnění zásady subsidiarity trestní represe je Ústavním soudem podmíněno nesplněním všech předpokladů trestněprávní odpovědnosti, pak je tento závěr v případě stěžovatele nesprávný.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
7. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v trestním řízení. Stěžovatel v něm byl shledán vinným ze spáchání přečinu podvodu. Jeho námitky však směřují značnou měrou proti procesu dokazování, hodnocení důkazů, zjištěnému skutkovému stavu a proti výkladu podústavního práva ze strany trestních soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu, podle které jsou postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů záležitostmi obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" provedené trestními soudy v souladu s ustanoveními trestního řádu.
8. V nyní posuzované věci pak podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí správních soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele. Posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele s jejich závěry a opakováním jejích námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Ústavnímu soudu však nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
9. Ke stěžovatelovým námitkám týkajícím se uplatnění zásady subsidiarity trestní represe je třeba uvést, že ji nelze chápat jako povinnost vyloučit trestní odpovědnost vždy, pokud existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní, pracovněprávní, přestupková nebo kázeňská. V úvahu tedy obecně přichází souběžné nastoupení trestní odpovědnosti spolu s dalším druhem odpovědnosti (shodně např. nález sp. zn. III. ÚS 1148/09 ze dne 26. 7. 2012). Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. naplnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná - to však vzhledem ke zjištěným okolnostem nelze v projednávané věci dovodit. Trestní soudy posoudily deliktní jednání stěžovatele jako natolik společensky škodlivé, že zasluhuje vyvození trestní odpovědnosti. O nikoli malé intenzitě porušení chráněných zájmů svědčí skutečnost, že stěžovatel svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu v jeho kvalifikované podobě (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 4676/12 ze dne 28. 1. 2014, usnesení sp. zn. II. ÚS 445/14 ze dne 31. 3. 2015, či usnesení sp. zn. II. ÚS 2506/15 ze dne 29. 9. 2015).
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu