ECLI:CZ:US:2016:2.US.2186.15.1
sp. zn. II. ÚS 2186/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů V. Š. a nezletilé K. Š., oba zastoupeni Mgr. Martinou Tomečkovou, advokátkou, sídlem Na Bělidle 2/830, Praha 5, proti výroku IV. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2015 č. j. 25 Co 168/2015-1764, a proti výroku III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. února 2015 č. j. P 216/2009-1614, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a H. S., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených výroků rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 a 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a 2, čl. 10, čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a čl. 9 odst. 1 a 3 Úmluvy o právech dítěte.
2. Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 11. 2. 2015 č. j. P 216/2009-1614 v souladu s ustanovením §13 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, zahájil řízení o změnu úpravy styku nezletilé stěžovatelky se stěžovatelem, jejím otcem (výrok I.), dále rozhodl, že opatrovníkem stěžovatelky se pro řízení o změnu úpravy styku se stěžovatelem ustanovuje Městská část Praha 8 (výrok II.) a dále soud nařídil následující předběžné opatření: do rozhodnutí ve věci o změnu úpravy styku stěžovatele se stěžovatelkou se nahrazuje osobní asistovaný styk stěžovatele se stěžovatelkou, stanovený rozsudkem obvodního soudu ze dne 7. 4. 2014 č. j. P 216/2009 tak, že stěžovatel je oprávněn se se stěžovatelkou stýkat písemnou formou, a to neomezeně, a dále telefonicky 1 x za 14 dnů ve středu v době od 19 hodin do 19.15 hodin a vedlejší účastnice řízení, matka stěžovatelky, je povinna stěžovateli písemný i telefonický styk se stěžovatelkou umožnit a do tří dnů od doručení usnesení sdělit stěžovateli číslo telefonického kontaktu (výrok III.). Proti uvedenému usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, a to jako otec nezletilé stěžovatelky i jako zákonný zástupce jejím jménem. Odvolání obsahovalo i námitku podjatosti soudkyně obvodního soudu Mgr. Ilony Benešové.
3. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 13. 5. 2015 č. j. 25 Co 168/2015-1764 bylo rozhodnuto, že Mgr. Ilona Benešová, soudkyně obvodního soudu, není vyloučena z projednávání a rozhodnutí této právní věci (výrok I.); odvolání podané stěžovatelem jako zákonným zástupcem stěžovatelky bylo odmítnuto, neboť stěžovatel jako zákonný zástupce není oprávněn podat odvolání jménem nezletilé stěžovatelky, neboť ji nemůže zastupovat, protože ji zastupuje pro řízení ustanovený opatrovník (výrok II.). Odvolání stěžovatele proti výroku o zahájení řízení bylo odmítnuto, neboť proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (výrok III.). Usnesení soudu prvního stupně ve výroku o jmenování opatrovníka pro řízení a o předběžném opatření bylo potvrzeno (výrok IV.).
4. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že z probíhajícího styku stěžovatelky se stěžovatelem je zřejmé, že stěžovatelka není na asistované styky psychicky připravena, byť vedlejší účastnice řízení respektuje rozhodnutí soudu a stěžovatelku k asistovaným stykům řádně přivádí a pokouší se ji motivovat. Bude zapotřebí, aby stěžovatelka byla na průběh styku se stěžovatelem připravována odborně. Stejným způsobem by měl být připravován i stěžovatel. Na vedlejší účastnici soud apeloval, aby stěžovatelku na kontakty se stěžovatelem také připravovala, neboť je to právě vedlejší účastnice, která je stěžovatelce nejblíže a přímo i nepřímo ji ovlivňuje. Městský soud připustil, že nařízením tohoto předběžného opatření dochází k dalšímu zúžení styku stěžovatele se stěžovatelkou a k zásahu do jeho rodičovských práv. Ochrana zdraví dítěte, a to i zdraví duševního, uvedl městský soud, je však zcela relevantním a více než dostatečným důvodem pro zásah do rodičovských práv; jde o hodnotu, jejíž ochrana je v systému základních práv a svobod jednoznačně prioritní. Městský soud dále uvedl, že obecné soudy jsou povinny zajistit spravedlivou rovnováhu mezi zájmy dítěte a zájmy jeho rodiče, zvláštní pozornost však musí být věnována zájmu dítěte, který může - v závislosti na své povaze a závažnosti - převážit nad zájmem rodiče (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 27. 11. 1992 ve věci Olsson vs. Švédsko, publikované pod A250), z něhož cituje Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 20. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 459/03 (N 117/34 SbNU 223). Městský soud uzavřel, že v následném probíhajícím řízení o změnu úpravy styku soud učiní zcela konkrétní opatření, kterým budou stěžovatel a stěžovatelka na počátek kontaktů připravováni.
II. Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti a domáhá se zrušení výroku IV. usnesení městského soudu ze dne 13. 5. 2015 č. j. 25 Co 168/2015-1764, a výroku III. usnesení obvodního soudu ze dne 11. 2. 2015 č. j. P 216/2009-1614 a namítá, že obvodní soud v opatrovnickém řízení opětovně využil institut předběžného opatření k zatímní úpravě vztahu mezi stěžovatelem a stěžovatelkou, čímž došlo ke změně pravomocného rozsudku usnesením a zároveň ke zúžení již tak sporadického styku mezi stěžovateli. Takový postup soudu je podle stěžovatele projevem svévole dle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny. Podle názoru stěžovatele obvodní soud institut předběžného opatření zneužil, neboť toto má sloužit k zatímní úpravě poměrů účastníků a soud má postupovat s největším urychlením, aby dospěl ke konečnému rozhodnutí ve věci samé. Obvodní soud však dosud konečné rozhodnutí o styku nevydal, i když již proběhla celkem tři jednání ve věci. Předběžné opatření bylo zároveň vydáno v rozporu s ust. §102 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), neboť má být vydáno z důvodu potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků a dle názoru stěžovatele zákonné podmínky k jeho vydání nebyly splněny, když poměry účastníků již byly upraveny rozsudkem obvodního soudu ze dne 7. 4. 2014 sp. zn. P 216/2009. Poměry účastníků se z důvodu kontinuálního soudního řízení a několik let neprobíhajícímu styku v podstatě nezměnily. S ohledem na tuto skutečnost byl podle stěžovatele porušen čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny.
6. Stěžovatel se dále domnívá, že usnesením obvodního soudu spolu s usnesením městského soudu došlo k porušení čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, neboť bylo ze strany státu neoprávněně zasaženo do jeho i stěžovatelčina soukromého a rodinného života, a to právě nařízením předběžného opatření, kterým došlo k omezení styku mezi oběma stěžovateli. Vzhledem k tomu, že omezením tohoto styku došlo k faktickému omezení rodičovské odpovědnosti, může se stěžovatel podílet na péči o stěžovatelku a na její výchově pouze v omezeném rozsahu, resp. v případě nepřímého styku v podstatě vůbec. Kvůli tomuto rozhodnutí pak musí nutně dojít k dalšímu ochlazení vztahu stěžovatelky ke stěžovateli, jehož důsledkem bude prohloubení jejich odcizení a problematičtější navázání kontaktu mezi nimi. Zpřetrhání rodinných vazeb mezi stěžovatelem a stěžovatelkou není v zájmu nezletilé.
7. Usneseními obvodního soudu a městského soudu byl také porušen čl. 32 odst. 1 a čl. 32 odst. 4 Listiny, dle kterých je rodičovství a rodina pod ochranou zákona, je zaručena zvláštní ochrana dětí a mladistvých, péče o děti a jejich výchova je právem rodičů, děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Za situace, kdy je však styk mezi otcem nezletilou dcerou omezen na minimum, když je realizován pouze telefonicky a písemně a v posledních 5 letech prakticky neprobíhá, není možné tato práva, která Listina zaručuje, požívat. Stěžovatel poukazuje na to, že styk rodiče s dítětem je projevem osobních vazeb rodiče a dítěte a jeho prostřednictvím lze realizovat samotné rodičovství. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle které má stát vedle negativních závazků zdržet se svévolných zásahů do rodinného života i pozitivní závazky, které jsou těsně spjaty s účinným respektováním rodinného života. Jakmile je tedy prokázána existence rodinného vztahu, musí orgány veřejné moci v zásadě jednat tak, aby se tento vztah mohl rozvíjet, a přijmout vhodná opatření za účelem sloučení rodiče s dítětem (rozhodnutí ESLP Kutzner proti Německu, č. 46544/99, rozhodnutí ESLP Voleský proti České republice, č. 63627/00, nebo nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 3765/11, N 52/64 SbNU 645). Podle názoru stěžovatele však nebyla přijata dostatečně vhodná opatření k opětovnému navázání vztahu mezi stěžovatelem a stěžovatelkou, což je mimo jiné patrné z asistovaného styku, kdy se téměř bezprostředně po jeho realizaci ukázalo, že je pro ně absolutně nevhodný. Dosavadní postup orgánů veřejné moci tak vedl k naprostému odcizení stěžovatelů. Velmi důležitým aspektem při rozhodování o styku rodiče s dítětem je především rychlost rozhodování, tedy co nejkratší doba na prosazení styku, s ohledem na skutečnost, že pouhý běh času může vést k nenapravitelným důsledkům pro vztahy mezi dítětem a rodičem, který s ním nežije (viz rozhodnutí ESLP ve věci Ignaccolo-Zenide proti Rumunsku, č. 31679/96). V této souvislosti stěžovatel poukazuje na rozhodnutí ESLP Fiala proti České republice, č. 26141/03, v němž bylo konstatováno, že smluvní státy mají povinnost zavést nezbytné prostředky, které zajistí urychlené vyřizování případů týkajících se nezletilých dětí, třebaže mezi jejich rodiči panují napjaté vztahy. V obecnější rovině pak smluvním státům přísluší uspořádat své soudní systémy tak, aby soudy mohly zaručit každému právo na vydání konečného rozhodnutí ve sporech o jeho občanských právech nebo závazcích v přiměřené lhůtě. Ačkoliv ve věcech péče soudu o nezletilé mají soudy rozhodovat s největším urychlením, ve věci stěžovatelů bylo vydáno pouze výše uvedené předběžné opatření, které má jen prozatímní povahu, avšak konečné rozhodnutí vydáno nebylo, ačkoliv proběhla již celkem tři jednání před obvodním soudem. Stěžovatel dále poukazuje na to, že také dítě má právo na styk s rodičem, pro dítě je navíc pravidelný kontakt s rodičem nezbytný pro udržení a prohlubování vzájemných citových vazeb. V případě stěžovatelů několikaleté odloučení a zároveň omezený styk, ať už za asistence třetí osoby, či v té podobě, jak byl stanoven předběžným opatřením obvodního soudu, způsobily, že se stěžovatelka se stěžovatelem stýkat vlastně nechce. S ohledem na uvedené má stěžovatel za to, že usnesením obvodního soudu spolu s usnesením městského soudu došlo k porušení čl. 9 odst. 1, odst. 3 Úmluvy o právech dítěte a dále také čl. 7 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Jinak je tomu však v případě stěžovatelky. Ústavní soud zde nejdříve zkoumal, zda je stěžovatelka osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, dle něhož je k podání ústavní stížnosti oprávněna fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
10. V řízení vedeném před obecnými soudy o úpravě styku nezletilé s jejím otcem byli účastníky řízení stěžovatel jako otec, vedlejší účastnice jako matka a nezletilá dcera, tj. stěžovatelka, které byla ovšem soudem za kolizního opatrovníka ustanovena Městská část Praha 8, neboť zákonný zástupce nezletilé nemůže jednat za zastoupenou v případě, že její zájmy jsou podle ustanovení §892 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v rozporu se zájmy zastoupené; v daném případě však postačí jen pravděpodobná možnost kolize zájmů s nezletilou.
11. Tato možnost kolize zájmů stěžovatele a nezletilé stěžovatelky se jeví jako pravděpodobná i v případě nyní projednávané ústavní stížnosti, v níž jsou napadena rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto mimo jiné o úpravě styku stěžovatelky s jejím otcem - stěžovatelem, s níž stěžovatel nesouhlasí. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že v řízení o ústavní stížnosti mohou vystupovat (a ji podávat) pouze fyzické osoby, které mají procesní způsobilost (§63 zákona o Ústavním soudu, §20 odst. 1 o. s. ř.). Jak již bylo zmíněno, otázka, kdo je zákonným zástupcem nezletilého, je upravena v citovaném ustanovení §892 odst. 3 občanského zákoníku. Za situace, kdy v nyní projednávaném případě ústavní stížnost podal stěžovatel i za nezletilou stěžovatelku a kdy právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [(§72 odst. 1 písm. a)] vylučuje, aby byla ústavní stížnost podána jménem či ve prospěch jiné osoby (tzv. actio popularis), tj. aby stěžovatel podával ústavní stížnost jménem, ve prospěch či za účelem ochrany práv a zájmů stěžovatelky, jak je patrné z obsahu ústavní stížnosti, byť je jeho nezletilou dcerou, je podle Ústavního soudu naplněn předpoklad pro odmítnutí návrhu stěžovatelky podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrhu podaného někým zjevně neoprávněným (shodně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 77/04, ze dne 8. 12. 2011 sp. zn. III. ÚS 2634/11, ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14 a ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 2134/16, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
12. Ústavní soud proto přistoupil k posouzení obsahu ústavní stížnosti pouze ve vztahu ke stěžovateli. Za této situace Ústavní soud považoval za nadbytečné činit procesní úkony k ustanovení opatrovníka nezletilé stěžovatelce pro řízení o nyní projednávané ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením §29 odst. 1 a 4 o. s. ř.
IV. Vlastní posouzení věci
13. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
14. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti předběžnému opatření vydanému obecnými soudy, kterým bylo rozhodnuto o změně styku stěžovatele se stěžovatelkou tak, že osobní asistovaný styk stěžovatele se stěžovatelkou byl nahrazen stykem písemnou formou a telefonicky.
16. Ústavní soud poukazuje na to, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod zásadně jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva (viz §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)].
17. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Ústavní soud zdůraznil, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno.
18. Ústavní soud dal ve svých dřívějších rozhodnutích [srov. např. usnesení ze dne 21. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 171/04 či nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)] najevo, že i při zatímní úpravě poměrů účastníků musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu opatření směřuje (s ohledem na čl. 4 a 90 Ústavy, podle nichž jsou soudy povolány k ochraně základních práv a svobod). I když Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu
se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); ke svévolnému výkladu srov. rovněž nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 (N 184/75 SbNU 39)]. Ústavněprávní přezkum se tedy soustředí v podstatě jen na ta případná pochybení obecných soudů, v jejichž důsledku by takovéto rozhodnutí postrádalo zákonný základ nebo by zjevně nemohlo vést k naplnění účelu, jehož jím má být dosaženo, nebo by v něm bylo možné spatřovat svévoli z jiného důvodu (např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98). Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)].
19. V souzené věci Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal výše uvedená pochybení. Městský soud své rozhodnutí o změně úpravy styku stěžovatele a nezletilé odůvodnil tím, že z probíhajícího styku nezletilé se stěžovatelem je zřejmé, že nezletilá není na asistované styky psychicky připravena a bude zapotřebí, aby byla na průběh styku se stěžovatelem připravována odborně, přičemž stejným způsobem by měl být připravován i stěžovatel. Městský soud připustil, že nařízením tohoto předběžného opatření dochází k dalšímu zúžení styku stěžovatele s nezletilou a k zásahu do jeho rodičovských práv, ochrana zdraví dítěte, a to i zdraví duševního, je však zcela relevantním a více než dostatečným důvodem pro zásah do rodičovských práv. Městský soud správně poukázal na to, že zvláštní pozornost musí být věnována zájmu dítěte, který může - v závislosti na své povaze a závažnosti - převážit nad zájmem rodiče. Uvedenému závěru nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
20. Ústavní soud si ověřil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn; argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
21. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 3765/11 neshledal Ústavní soud pro danou věc případným, neboť v uvedeném rozhodnutí Ústavního soudu šlo o vykonávací řízení ve věcech péče o nezletilé.
22. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na nepřiměřenou délku řízení a namítá průtahy řízení před obecnými soudy. V této souvislosti Ústavní soud především připomíná svoji konstantní judikaturu, podle které průtahy v řízení před obecnými soudy samy o sobě nemohou vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou odmítá argument stěžovatele, že by samotné průtahy v řízení, pokud by k nim v dané věci došlo, zakládaly důvod pro zrušení rozhodnutí, které bylo po průtazích vydáno. Ústavní soud opakovaně vyslovil, že pokud ústavní stížnost napadá pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), má důvodnost takovéto argumentace za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv. Samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem kasačního nálezu (např. nález sp. zn. III. ÚS 70/97, N 96/8 SbNU 375; usnesení sp. zn. III. ÚS 355/97, U 16/9 SbNU 445; nález sp. zn. IV. ÚS 628/03, N 128/34 SbNU 301). Stěžovatel ostatně nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo porušení hmotných ústavních práv, která by byla způsobena průtahy v řízení nebo s těmito průtahy bezprostředně souvisela, ani netvrdí.
23. Pokud jde o základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), jsou procesními prostředky k jeho ochraně právě stížnost na průtahy v řízení podle §164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), a návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a citovaného zákona [srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 60/04 (N 96/37 SbNU 297; 264/2005 Sb.), usnesení ze dne 10. 10. 2005 sp. zn. IV. ÚS 638/05, usnesení ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 95/16]. Ústavní soud striktně váže přípustnost námitky průtahů v řízení před obecnými soudy na předcházející využití postupu podle §174a zákona o soudech a soudcích, který považuje zpravidla za efektivní prostředek nápravy (nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. I. ÚS 2427/11, N 33/64 SbNU 349).
24. Pokud tedy stěžovatel má za to, že v předmětném řízení dochází k průtahům v řízení, může podat návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu. Z obsahu podané ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel uvedený procesní prostředek k ochraně svého práva před podáním ústavní stížnosti využil.
25. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; ústavní stížnost stěžovatelky Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. c) odmítl jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu