ECLI:CZ:US:2016:2.US.2204.16.1
sp. zn. II. ÚS 2204/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele O. K., zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem, se sídlem Na Sadech 21, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 374/2016-25 ze dne 7. dubna 2016, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 3 To 468/2015-286 ze dne 26. října 2015 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 32 T 168/2014-261 ze dne 16. dubna 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 7. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích byl stěžovatel uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."), v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zák. za použití §43 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 24 měsíců. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným usnesením podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), zamítl. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
3. Stěžovatel spatřuje důvodnost své ústavní stížnosti zejména v nesouladu skutkových závěrů s provedenými důkazy a v porušení zásady in dubio pro reo. Zpochybňuje pravdivost a věrohodnost výpovědi poškozené a poukazuje na mizivou vypovídací hodnotu ostatních důkazů svědčících v jeho neprospěch, i ve svědectví dcery nachází rozpory a poukazuje na určité nesrovnalosti při opatřování důkazů ze strany policejního orgánu. Zpochybňuje i další ve věci opatřené důkazy. Dle stěžovatele se soudy nevypořádaly se svědectvím jeho rodičů, která narušila věrohodnost výpovědi poškozené. Domnívá se, že skutečnost, že v kabelce poškozené se měly nacházet jeho pachové stopy, přesvědčivě vysvětlil, když běžně vkládal poškozené do kabelky věci, a to s ohledem na jejich běžnou komunikaci a jeho bezproblémový vztah k poškozené. Uvádí, že samotný skutkový stav je v rovině tvrzení proti tvrzení, přičemž soudy nevysvětlily, proč uvěřily právě poškozené a nikoliv stěžovateli. V závěru stěžovatel poukazuje na skutečnost, že v minulosti byl příslušníkem Policie České republiky a ke své práci přistupoval jako ke svému životnímu poslání. Uložený trest pak nutně znamenal jeho propuštění z policejního sboru, a to v situaci, kdy soudy považovaly automaticky svědectví poškozené za pravdivé.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Stěžovatel namítá nesprávné zjištění skutkového stavu věci. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecné soudní soustavy, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř., není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval.
6. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257). Právě takovým důvodem stěžovatel argumentuje.
7. Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze soudům vytknout pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele zaručených v hlavě páté Listiny. Soud prvního stupně si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Z provedeného dokazování vyplynulo, že proti sobě stojí dvě skupiny důkazů, vyjadřující se protichůdně ke skutkovému ději - na jedné straně výpověď stěžovatele, na straně druhé svědectví poškozené. Tato situace nemůže bez dalšího představovat výhodu pro stěžovatele v podobě aplikace zásady in dubio pro reo. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě odůvodnit. Jestliže však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 628/08 ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1699/16 ze dne 25. 7. 2016 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
8. Při hodnocení výpovědi poškozené (bývalé manželky stěžovatele), která stěžovatele usvědčovala z trestného jednání, si soud prvního stupně byl vědom toho, že jde o důkaz klíčový. Přezkoumatelným způsobem a logicky však vysvětlil, proč této svědecké výpovědi uvěřil a proč považoval výpověď stěžovatele za zcela nepřesvědčivou a nevěrohodnou. Řádně se přitom vypořádal se svědectvím rodičů stěžovatele, kteří popisovali okolnosti významné pro dané trestní řízení v rozporu s realitou. Nadto výpověď poškozené neshledal jako osamocený usvědčující důkaz, ale vyhodnotil ji i ve spojení s dalšími provedenými nepřímými či zprostředkovanými důkazy, které ji podpořily. V situaci, kdy v hlavním líčení vypovídali jednotliví členové rodiny, poutaní různě silnými vazbami, soud přikládal velký význam autentickému zdroji informací, pocházejícímu z mobilní textové komunikace mezi stěžovatelem a poškozenou, z níž vyvodil, že jejich vzájemný vztah vůbec nebyl harmonický, jak popisoval stěžovatel; výpis z telefonních hovorů poškozené pak potvrdil jak svědectví dcery stěžovatele a poškozené, které se stěžovatel při telefonickém hovoru týkajícím se předmětného incidentu svěřil s tím, že má kabelku poškozené, tak i výpověď poškozené. Těmito důkazy lze považovat za vyvrácenou i obhajobu stěžovatele, kterou se snažil zpochybnit vypovídací hodnotu protokolu o provedení pachové identifikace, potvrzující shodu pachové stopy stěžovatele s pachovou stopou zachycenou na vnitřní straně kabelky poškozené. Řádně a podrobně odůvodněným skutkovým závěrům soudu prvního stupně, reagujícím i na některé námitky obsažené v ústavní stížnosti, tak nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout. Podstatné je, že soud prvního stupně důkazy vyhodnotil ve shodě s jejich obsahem, že je nijak nedeformoval, a že při jejich hodnocení ani jinak nevybočil z rámce daného ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Sama skutečnost, že se stěžovatel s takovým hodnocením neztotožňuje, nemůže být důvodem k vydání zrušujícího nálezu.
9. Se skutkovými závěry soudu prvního stupně se ostatně plně ztotožnil i soud odvolací, který neshledal, že by řízení bylo zatíženo vadami, jež by mohly mít vliv na správnost a zákonnost rozsudku soudu prvního stupně, a konstatoval, že skutková zjištění odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Věrohodnost výpovědi poškozené a dcery stěžovatele a poškozené pak podpořil dalšími zjištěnými skutečnostmi rozebranými v odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž nechybí ani patřičná reakce na odvolací námitky skutkové povahy, které stěžovatel opakuje i v ústavní stížnosti.
10. Námitky, směřující proti provádění a hodnocení důkazů řešil také Nejvyšší soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že důvod dovolání dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně. Zabýval se proto tím, zda zjištěný skutkový stav má vazbu na deklarovaný obsah provedeného dokazování, přičemž mezi provedenými důkazy, z nich učiněnými skutkovými zjištěními a navazujícími právními závěry nezjistil žádný extrémní rozpor. Naopak konstatoval, že skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a že stěžovatel v podstatě opakuje skutkové námitky, jimiž se dožaduje jiného hodnocení provedených důkazů. V tom ostatně stěžovatel pokračuje i v ústavní stížnosti.
11. Lze uzavřít, že z obsahu napadených rozhodnutí nevyplývá dostatečný podklad pro závěr o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy vyvodily. Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by trestní řízení neprobíhalo v souladu s ústavními zásadami, a že by nebylo ve svém celku spravedlivé.
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu