ECLI:CZ:US:2016:2.US.2213.15.1
sp. zn. II. ÚS 2213/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Vlasty Karáskové, zastoupené Mgr. Martinou Pekárkovou, advokátkou, se sídlem Nebušická 709, 525 62 Horoměřice, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015, č. j. 29 NSČR 13/2014-B-105, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. srpna 2013, č. j. 28 INS 6579/2011, 3 VSOL 500/2013-B-54, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. května 2013, č. j. KSBR 28 INS 6579/2011-B-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje i další náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), resp. podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), dále došlo k zásahu do práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a rovněž byla porušena práva zakotvená v čl. 4 odst. 2 Listiny, čl. 1 odst. 1, čl. 4, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“).
2. Vrchní soud v Olomouci k odvolání dlužnice (stěžovatelky) usnesením ze dne 8. srpna 2013, č. j. KSBR 28 INS 6579/2011, 3 VSOL 500/2013-B-54, potvrdil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. května 2013, č. j. KSBR 28 INS 6579/2011-B-45, jímž byl zamítnut její návrh na zrušení konkursu opírající se o §308 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) a podaný z důvodu, že nebyl ani dodatečně osvědčen její úpadek; dále byl zamítnut návrh na vydání rozhodnutí, podle něhož nabytím právní moci usnesení, kterým se zrušuje konkurs prohlášený na její majetek, zanikají účinky prohlášení konkursu, zejména oprávnění insolvenční správkyně nakládat s majetkovou podstatou dlužnice. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud vyšly z toho, že byl zjištěn úpadek dlužnice a byl prohlášen konkurs na její majetek, který byl určen jako nepatrný. Při přezkumném jednání dne 24. dubna 2012 byly přezkoumány všechny přihlášené pohledávky (do insolvenčního řízení se přihlásilo celkem šest věřitelů) a insolvenční správkyně přihlášené pohledávky uznala, avšak dlužnice je (co do pravosti, respektive výše) popřela. Souhrn všech přihlášených pohledávek činil 1.624.286,55 Kč, přičemž pohledávka navrhujícího věřitele (AGIRA-CREDIT s. r. o.) ve výši 1.120.431 Kč byla pohledávkou s právem na uspokojení ze zajištění. Důvodem, pro který dlužnice požadovala zrušení konkursu, byla dlužnicí tvrzená „neexistence pohledávek všech přihlášených věřitelů“ s tím, že dle jejího názoru tyto pohledávky vůbec neexistují či existují v podstatně nižší částce. Odvolací soud na základě §308 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona ve spojení s §192 odst. 3 a §201 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona dospěl k závěru, že dlužnicí tvrzený důvod pro zrušení konkursu (tj. že nebyl ani dodatečně osvědčen úpadek dlužnice) nemůže obstát. Odvolací soud zdůraznil, že popření pohledávky toliko dlužníkem nemá vliv na její zjištění, když jeho účinkem je pouze to, že pro pohledávku, kterou dlužník popřel co do pravosti nebo výše, není v rozsahu popření upravený seznam přihlášených pohledávek exekučním titulem. Nebyly-li přihlášené pohledávky popřeny insolvenční správkyní (ta je naopak uznala) ani žádným jiným přihlášeným věřitelem, je tyto pohledávky nutno považovat za zjištěné. Jelikož celková suma přihlášených pohledávek činí 1.624.286,55 Kč, přičemž největší pohledávka, a to pohledávka navrhujícího věřitele ve výši 1.120.431 Kč je pohledávkou zajištěnou, která bude uspokojena z předmětu zajištění, a celková hodnota majetku dlužnice pojatého do soupisu konkursní podstaty k datu 30. června 2013 činila 1.620.624 Kč, nebyly důvody pro zrušení konkursu dány. Dlužnice má totiž více věřitelů a nemá majetek, který by postačoval k uspokojení všech pohledávek. Je pravděpodobné, že bude uspokojen toliko zajištěný věřitel a nezajištění věřitelé budou uspokojeni pouze v nepatrném rozsahu, popřípadě nebudou uspokojeni vůbec. Odvolací soud s poukazem na §94 odst. 2 písm. c) insolvenčního zákona dále konstatoval, že k projednání odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu nemusí být nařízeno jednání, směřuje-li odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu, které se podle zákona vydává bez nařízení jednání nebo kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé. Současně neshledal důvod pro nařízení odvolacího jednání ani proto, že by bylo třeba provádět dokazování, neboť o návrhu dlužnice na zrušení konkursu bylo možno rozhodnout na základě skutečností vyplývajících z obsahu insolvenčního spisu, přičemž provádět dokazování za účelem tvrzené (ne)existence přihlášených pohledávek nedává za situace, kdy všechny přihlášené pohledávky všech věřitelů jsou podle insolvenčního zákona považovány za zjištěné, žádný smysl.
3. Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015, č. j. 29 NSČR 13/2014-B-105, zamítnuto, když je dovolací soud vyhodnotil sice jako přípustné, a to k řešení otázky týkající se výkladu §308 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, která nebyla Nejvyšším soudem dosud zcela zodpovězena, avšak posoudil je jako nedůvodné. Nejvyšší soud vyšel při výkladu §308 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona ze své existující judikatury (srov. usnesení ze dne 26. února 2015, sp. zn. 29 NSČR 8/2013) a dospěl k závěru, že vzhledem ke zjištění pohledávek všech přihlášených věřitelů [§201 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona] je pro účely rozhodnutí o návrhu na zrušení konkursu podle §308 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona nevýznamná argumentace, jejímž prostřednictvím dovolatelka existenci, popřípadě výši přihlášených pohledávek, zpochybňuje. Akceptace opačného názoru by totiž znamenala nepřijatelnou možnost revize výsledků přezkumu přihlášených pohledávek (srov. §190 a násl. insolvenčního zákona). Z týchž důvodů Nejvyšší soud shledal jako nepřípadnou i tu část dovolací argumentace, podle níž soudy nižších stupňů neprovedly dovolatelkou navrhované důkazy a nezabývaly se obsahovou hodnotou dlužnicí předkládaných novot. Konečně Nejvyšší soud nepovažoval za důvodnou ani výhradu dovolatelky ohledně postupu odvolacího soudu, který o odvolání dlužnice proti usnesení insolvenčního soudu rozhodl bez nařízení jednání. Jelikož insolvenční zákon v §308 (ani jinde) nepředepisuje insolvenčnímu soudu, aby o zamítnutí návrhu na vydání usnesení o zrušení konkursu rozhodl po nařízení jednání (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 63/2011), přičemž nutnost nařízení jednání insolvenčním soudem nebyla dána ani potřebou dokazování (viz právní názor soudů nižších stupňů o zjištění pohledávek věřitelů za dlužnicí), neměl Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že k projednání odvolání dlužnice proti usnesení soudu prvního stupně nemusel odvolací soud nařizovat jednání.
II.
4. Stěžovatelka v obsáhle formulované ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve podrobně rekapituluje dosavadní insolvenční řízení, jakož i okolnosti, které k němu vedly. V prvé řadě vyslovuje přesvědčení, že návrh podaný insolvenční navrhovatelkou na zahájení insolvenčního řízení byl účelový a šikanózní a zpochybňuje skutečnosti, pro něž mělo být insolvenční řízení zahájeno. Stěžovatelka se postupně věnuje jednotlivým věřitelům a jimi přihlášeným pohledávkám a v rámci argumentace v ústavní stížnosti zpochybňuje jejich výši i pravost, či existenci. Soudům vytýká, že se nezabývaly všemi skutečnostmi, které uváděla v návrhu na zrušení konkursu, z nichž mělo vyplynout, že podstatná část dluhů stěžovatelky byla již uhrazena, resp. že ke dni prohlášení konkursu ani neexistovaly. Stěžovatelka opakovaně zdůrazňuje, že součet přihlášených pohledávek a součet částky, kterou ručí ze zákona za závazky zůstavitele, je nižší než její majetek. Soudy se však jejími námitkami ve vztahu k maximální výši částky, kterou ručí za dluhy zůstavitele, nezabývaly.
5. Dále stěžovatelka vyslovuje přesvědčení, že byly splněny podmínky pro postup podle §308 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, a tedy pro zrušení konkursu, neboť nebyl ani dodatečně osvědčen její úpadek. V této souvislosti podotýká, že přihlášené pohledávky mohou být nadále řešeny v rámci exekučních řízení. Soudům vytýká, že se nevypořádaly se žádným ze stěžovatelkou navržených důkazů, čímž postupovaly v rozporu se zásadami spravedlivého procesu. Dále rozebírá problematiku incidenčních žalob a možností úpadce, jak postupovat v průběhu insolvenčního řízení, aby chránil svůj majetek. Podotýká, že pokud soudy včetně Ústavního soudu odmítly poskytnout ochranu jejích práv prostřednictvím incidenčních žalob, které podala proti přihlášeným pohledávkám (k tomu i viz níže bod 8.), nezbývá jiný prostředek, než podání návrhu na zrušení konkursu. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu namítá stěžovatelka nesprávné pochopení problematiky insolvenčního řízení a zejména pak §308 insolvenčního zákona, které se v důsledku vývodů učiněných Nejvyšším soudem stává podle názoru stěžovatelky bezobsažným ustanovením.
6. Stěžovatelka rovněž soudům vytýká, že rozhodly, aniž by nařídily jednání k provedení nových a přesvědčujících důkazů, čímž také porušily právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, přičemž stěžovatelka neakceptuje poukaz odvolacího soud na §94 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona, který se podle jejího názoru na daný případ nevztahuje.
III.
7. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy), a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp. Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
8. Stěžovatelka v obsáhle formulované ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutím, jimiž byl zamítnut její návrh na zrušení konkursu podaný na základě §308 insolvenčního zákona, a to v situaci, kdy jí podané incidenční žaloby, jimiž se domáhala popření přihlášených pohledávek věřitelů, byly odmítnuty pro neoprávněnost navrhovatele a následně podané ústavní stížnosti směřující proti těmto rozhodnutím soudů v incidenčních sporech byly bez výjimky Ústavním soudem odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost, popř. pro nepřípustnost (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. září 2014 sp. zn. I. ÚS 2603/14, usnesení ze dne 30. října 2014 sp. zn. II. ÚS 2604/14, usnesení ze dne 16. října 2014 sp. zn. III. ÚS 2605/14 a usnesení ze dne 23. října 2014 sp. zn. IV. ÚS 2606/14). Stěžovatelka ve stávajícím řízení o zrušení konkursu tak využívá další možnosti, kterou by odvrátila následky dle jejího názoru „nedůvodného“ konkursu. Její argumentace ovšem nedosahuje ústavněprávní roviny, když směřuje toliko proti právnímu posouzení věci na úrovni podústavního práva, které je však z přezkumu ze strany Ústavního soudu vyloučeno. Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
9. Stěžovatelka navíc evidentně směšuje a zaměňuje řízení o incidenčních žalobách vycházejících z popěrného práva příslušných osob, k němuž se její stávající argumentace v prvé řadě upíná, s řízením o zrušení konkursu vedeném na základě návrhu podaného podle §308 insolvenčního zákona, které je ovšem postaveno na poněkud jiném základě.
10. Nelze dále přehlédnout, co již bylo citováno Nejvyšším soudem v insolvenční věci téže stěžovatelky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014 sp. zn. 29 ICdo 33/2014) z důvodové zprávy k zákonu č. 69/2011 Sb., jímž byl mj. změněn §192 insolvenčního zákona, že popěrné právo dlužníka se prosazuje (je účinné co do vlivu na zjištění pohledávky) v reorganizaci nebo v oddlužení, kde je dlužník osobou s dispozičními oprávněními a insolvenční správce má vesměs jen kontrolní pravomoci. Naopak, při způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, což je i stávající případ, kdy oprávnění nakládat s majetkovou podstatou přechází na insolvenčního správce, není dlužníkovo popření bráno (pro účely insolvenčního řízení) v potaz.
11. Stávající argumentace stěžovatelky není v podstatě ničím jiným než opakováním, popř. doplňováním argumentace uplatněné v předcházejících incidenčních řízeních. V tomto směru lze odkázat na příhodný názor Nejvyššího soudu vyslovený v ústavní stížností napadeném usnesení, že vzhledem ke zjištění pohledávek všech přihlášených věřitelů [v důsledku odmítnutí incidenčních žalob - §201 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona] je pro účely rozhodnutí o návrhu na zrušení konkursu podle §308 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona nevýznamná argumentace, jejímž prostřednictvím je zpochybňována existence, popřípadě výše přihlášených pohledávek, když akceptace opačného názoru by znamenala nepřijatelnou možnost revize výsledků přezkumu přihlášených pohledávek (srov. §190 a násl. insolvenčního zákona). Pokud nyní stěžovatelka svojí argumentací polemizuje s názorem Nejvyššího soudu, staví Ústavní soud nepřípustně do role přezkumné instance, která mu nepřísluší. K samotné věci lze pouze stručně dodat, že soudy své závěry řádně, jasně a srozumitelně zdůvodnily a nelze v nich spatřovat extrémní rozpor, který by mohl mít eventuálně za následek porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy.
12. Lze sice na jedné straně pochopit stěžovatelčiny námitky ohledně nemožnosti bránit se jako dlužník v úpadku, který je řešen konkursem, popíráním přihlášených pohledávek, avšak na druhé straně je třeba si uvědomit, že insolvenční řízení je vystavěno na jiných zásadách, k nimž náleží zejména dosažení rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů (viz §5 insolvenčního zákona), než běžné sporné řízení, když úpadce má jen velmi omezené možnosti procesní obrany. Podle názoru Ústavního soudu nicméně insolvenční zákon poskytuje i v tomto směru dostatek záruk, aby nedocházelo k protiprávnímu poškozování majetkových práv úpadců. Ústavní soud dále odkazuje na názor vyslovený ve výše citovaném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 33/2014, podle něhož dlužník, z jehož majetku je v průběhu konkursu uspokojena zjištěná pohledávka osoby, kterou nepovažuje za svého věřitele (jejíž pohledávku popřel, aniž to ovšem mělo vliv na zjištění pohledávky) není zbaven ochrany, neboť poté, co pominou účinky konkursu prohlášeného na jeho majetek, má možnost požadovat vrácení takového plnění žalobou z bezdůvodného obohacení.
13. Ústavní soud konečně nemá rovněž výhrady proti závěru, že v dané věci nebylo třeba nařizovat jednání, přestože se stěžovatelka snaží předestřít názor opačný, a to s poukazem na nutnost provedení důkazů, které ovšem, jak bylo vysloveno v napadených rozhodnutích, nebylo třeba ve vztahu k stěžovatelkou zpochybňovaným pohledávkám provádět, neboť tyto pohledávky věřitelů byly zjištěny, když nebyly relevantně popřeny v rámci incidenčních sporů.
14. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na to, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nelze stěžovatelce přiznat ani náhradu nákladů zastoupení ve smyslu §83 odst. 1 ve spojení s §84 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu