ECLI:CZ:US:2016:2.US.2319.15.1
sp. zn. II. ÚS 2319/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele PROFI CREDIT Czech, a. s., adresa Klimentská 1216/46, 110 00 Praha 1 - Nově Město, zastoupeného JUDr. Pavlem Fráňou, advokátem, se sídlem Sokolovská 49/5, 186 00 Praha 8, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. května 2015, č. j. 32 Cdo 2814/2014-696, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2014, č. j. 3 Cmo 333/2013-642, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2013, č. j. 37 Cm 15/2005-596, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na pokojné užívání majetku [čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny).
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. dubna 2013, č. j. 37 Cm 15/2005-596, ve znění opravného usnesení ze dne 5. dubna 2013, č. j. 37 Cm 15/2005-603, zamítl žalobu, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalované (Citibank Europe plc.), resp. po její právní předchůdkyni (Citibank, a. s.), zaplacení částky ve výši 1,665.280.000 Kč (výrok I.), jakožto náhrady škody vzniklé v souvislosti s údajným porušením smlouvy o důvěrnosti uzavřené dne 7. ledna 2002 mezi žalobcem a právní předchůdkyní žalované. Dále žalobci uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 14,691.389 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení státu (výrok III.). Soud prvního stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že nebyly naplněny předpoklady odpovědnosti za škodu ve smyslu §373 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák."), resp. podle §424 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), neboť v řízení nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalované porušila výše zmiňovanou smlouvu o důvěrnosti, čímž by způsobila destrukci obchodní sítě a žalobcem tvrzenou škodu. Žalobce dále vyvozoval odpovědnost právní předchůdkyně žalované z údajného kopírování jeho produktů. V tomto směru byla žaloba rovněž zamítnuta, neboť žalobce nesplnil ani břemeno tvrzení, ani důkazní břemeno ohledně výše způsobené škody.
3. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. ledna 2014, č. j. 3 Cmo 333/2013-642, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. a III.; ve výroku II. jej změnil tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 19,948.089,70 Kč, a dále žalobci uložil zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1,719.942,40 Kč (druhý výrok). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby. Přitom uvedl, že žalobcem vytýkaného jednání (zejména školení obchodních zástupců právní předchůdkyně žalované na nové produkty s využitím důvěrných informací), které mělo vést k destrukci obchodní sítě žalobce, se dopouštěly osoby blízké žalobci a účastnili se jich dokonce vrcholní představitelé žalobce. Za dané situace odvolací soud konstatoval, že v řízení nebylo prokázáno, že by tyto osoby byly v jakémkoliv vztahu s právní předchůdkyní žalované a že by právní předchůdkyně žalované poskytovala těmto osobám důvěrné informace žalobce. Ve vztahu k odpovědnosti právní předchůdkyně žalované za kopírování produktů žalobce se odvolací soud rovněž shodl se soudem prvního stupně. Uvedl, že žalobce ani přes poučení podle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neuvedl, jaká škoda jím tvrzeným jednáním právní předchůdkyně žalované vznikla. Ohledně náhrady nákladů řízení vyšel odvolací soud ze zásady úspěchu ve sporu (§142 odst. 1 o. s. ř.), přičemž zohlednil i v mezidobí vydaný nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (N 59/69 SbNU 123) s tím, že při určení odměny advokátů postupoval podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), kterou vztáhl i na náhradu nákladů vynaložených v řízení proběhnuvším před nabytím vykonatelnosti citovaného nálezu.
4. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. května 2015, č. j. 32 Cdo 2814/2014-696, odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud konstatoval, že oproti mínění dovolatele se odvolací soud od citované judikatury dovolacího soudu neodchýlil, neboť založil své rozhodnutí na závěru, že právní předchůdkyně žalované neporušila žádnou povinnost ze smlouvy o důvěrnosti, čímž schází základní předpoklad odpovědnosti za škodu, jímž je porušení povinnosti vyplývající ze závazkového vztahu. K dalším výhradám dovolatele, že odvolací soud na hodnocení jím předložených znaleckých posudků neuplatnil zásadu uvedenou v §132 o. s. ř. a jeho postup tak není v souladu se závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2010 sp. zn. 28 Cdo 329/2010, Nejvyšší soud uvedl, že hodnocení důkazů (se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů vyplývající z §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem. Přípustnost dovolání neshledal ani ve vztahu k námitkám týkajícím se aplikace §118a o. s. ř., neboť nešlo o otázku procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, nýbrž o námitku vady řízení, které se měl odvolací soud dopustit tím, že dovolatele ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř. nepoučil. V této souvislosti konstatoval, že vada řízení však není podle úpravy dovolacího řízení provedené od 1. ledna 2013 zákonem č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Předpoklady přípustnosti dovolání nebyly splněny ani ohledně otázky určení výše náhrady nákladů řízení po zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále též "vyhláška č. 484/2000 Sb."), jestliže řízení bylo zahájeno (a v něm rozhodnuto soudem prvního stupně) přede dnem vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12. Tuto otázku, kterou považoval dovolatel za dosud neřešenou, Nejvyšší soud vyřešil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 15. května 2013 sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 a jeho závěry aplikoval v řadě dalších rozhodnutí (srov. usnesení ze dne 8. ledna 2014 sp. zn. 28 Cdo 1878/2013, usnesení ze dne 20. srpna 2014 sp. zn. 29 Cdo 1701/2014 aj.). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, jež má v tomto směru konstitutivní povahu. Pokud odkazoval dovolatel na odchylná rozhodnutí Nejvyššího soudu (zejména senátu 21 Cdo), pak ani tento odkaz přípustnost dovolání nezaložil.
II.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje průběh dosavadního řízení a obsah napadených rozhodnutí. Vlastní vymezení dotčených ústavně zaručených základních práv rozdělil do dvou okruhů. Jednak namítá porušení ústavně zaručených práv rozhodnutím ve věci samé, jednak jejich porušení rozhodnutím o nákladech řízení.
6. Ve vztahu k závěru o neprokázání protiprávního jednání právní předchůdkyně žalované stěžovatel vytýká soudům nepřiměřenou míru formalismu, když rozhodly bez zřetele ke stěžovatelem tvrzeným ekonomickým souvislostem. Vyslovuje přesvědčení, že veškeré jednání právní předchůdkyně žalované, byť bylo zastřeno spoluprací se subjektem, u jehož základů stály osoby blízké stěžovateli, bylo vedeno v její prospěch. Otázka, zda tyto osoby byly osobami blízkými stěžovateli, byla podrobena pouze čistě formálnímu dokazování. Takové posouzení věci znemožnilo stěžovateli efektivně uplatnit nárok na náhradu škody vůči tomu, kdo byl skutečným iniciátorem jednání poškozujícího stěžovatele. Ohledně závěru o neprokázání výše škody poukazuje stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1430/13, podle něhož mají obecné soudy stanovit výši vzniklé škody podle spravedlivého uvážení, nemůže-li žalobce přesně výši škody určit nebo prokázat.
7. Ve vztahu k otázce náhrady nákladů řízení stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká porušení práva na zákonného soudce, jehož se měl dopustit tím, že se odchýlil od právního názoru vyjádřeného ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích (např. sp. zn. 21 Cdo 3882/2012, sp. zn. 21 Cdo 3369/2012 aj.), ale věc přitom nepostoupil velkému senátu. Stěžovatel poukazoval na opakovaný názor obsažený v citovaných usneseních senátu 21 Cdo, podle něhož je aplikovatelnost advokátního tarifu na výpočet nákladů řízení vyloučena, neboť, jak se podává z §151 odst. 2 o. s. ř., náklady řízení mají být stanoveny paušálně za jeden stupeň řízení. Stěžovatel se oproti názoru Nejvyššího soudu nedomnívá, že by tato otázka byla vyřešena rozhodnutím velkého senátu 31 Cdo 3043/2010, na které Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkazoval. Stěžovatel naopak vyslovuje přesvědčení, že ani po vydání uvedeného rozhodnutí velkého senátu nebyla judikatura Nejvyššího soudu fakticky sjednocena. Vedle porušení práva na zákonného soudce stěžovatel v souvislosti s náhradou nákladů řízení namítá porušení zákazu retroaktivity; nastoluje tedy otázku intertemporálních důsledků nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS 25/12. Právní režim nákladů řízení, o kterých již bylo pravomocně rozhodnuto, řešilo sdělení Ústavního soudu Org. č. 23/13, v němž bylo poukázáno na judikaturu vylučující retroaktivní důsledky derogačních nálezů Ústavního soudu. Skutečnost, že rozhodnutí soudu o nákladech řízení má konstitutivní povahu nepovažuje stěžovatel z ústavněprávního pohledu za nutně rozhodující. Podle jeho názoru dochází ke střetu principu právní jistoty s důvody, které vedly Ústavní soud ke zrušení vyhlášky č. 484/2000, jež se však zjevně míjejí se stávající věcí. Ústavně konformním řešením by podle názoru stěžovatele bylo rozhodnout o nákladech řízení podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. za všechny stupně řízení, které byly zahájeny před vyhlášením nálezu Pl. ÚS 25/12.
III.
8. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Pokud stěžovatel vytýkal obecným soudům, že v důsledku (z pohledu stěžovatele) formálního hodnocení důkazů se nemohl efektivně domoci svého nároku na náhradu škody, lze poukázat na to, že Ústavní soud není v zásadě povolán k tomu, aby v roli jakoby další instance přehodnocoval před obecnými soudy provedené dokazování, nejsou-li jím porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud zabývá jen tehdy, jestliže zjistí, že byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny. Jinak hodnocení důkazů v zásadě neprovádí, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. května 2011 sp. zn. IV. ÚS 420/11). V této souvislosti Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, (N 34/3 SbNU 257)]. Takový extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry v posuzované věci však Ústavní soud nezjistil. Soudy na základě podrobně prováděného dokazování dospěly k jednoznačnému závěru o absenci protiprávnosti, jakožto jednoho ze základních předpokladů odpovědnosti, v souvislosti se stěžovatelem tvrzeným porušením smlouvy o důvěrnosti ze strany žalované, přičemž tento závěr opřely o dostatečná skutková zjištění a rovněž jej náležitě odůvodnily. V jejich postupu nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud v této souvislosti pouze doplňuje, že právo na spravedlivé soudní řízení zaručuje každému právo na soudní řízení podle stanovených procesních pravidel, v nichž se uplatňují zásady správného soudního rozhodování, a jsou v souladu s ústavními principy, avšak v žádném případě toto právo nezaručuje vydání rozhodnutí odpovídajícího jeho požadavku a představě. Pokud stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutími, neboť soudy je vydaly opírajíce se o jiný právní názor, není tím založena důvodnost ústavní stížnosti.
10. Stěžovatelův poukaz na nález Ústavního soudu ze dne 24. července 2014 sp. zn. II. ÚS 1430/13 (N 143/74 SbNU 215), podle něhož v případě, že žalobce nemůže přesně prokázat výši škody, měly by soudy její výši určit podle spravedlivého uvážení, Ústavní soud rovněž nesdílí. Citovaný nález se v prvé řadě týkal náhrady škody vyplývající z odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, kde je posuzování předpokladů odpovědnosti v poněkud jiné poloze. Navíc v citovaném nálezu bylo stěžovateli uloženo zcela nesplnitelné důkazní břemeno (stěžovatel nemohl nikterak dokázat, za kolik by se nemovitosti vydražily v dražbě, která se však nekonala). O to se však ve stávajícím případě nejedná.
11. Dalším okruhem, který stěžovatel v ústavní stížnosti nadnesl, byla problematika nákladů řízení a v této souvislosti pak zejména otázka intertemporálních účinků derogačního nálezu Pl. ÚS 25/12. K uvedené problematice se Ústavní soud vyjádřil např. v nálezu ze dne 13. května 2014 sp. zn. IV. ÚS 2327/13 (N 95/73 SbNU 573) nebo v nálezu ze dne 16. září 2014 sp. zn. I. ÚS 2531/13 (N 169/74 SbNU 461). Třebaže se uvedené nálezy týkaly rozhodování o námitkách proti příkazu soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce vydanému přede dnem 7. května 2013 (tedy před nabytím vykonatelnosti nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/12), mají nosné argumenty týkající se intertemporálních účinků uvedeného nálezu obecnou platnost. Ústavní soud při posuzování účinků tohoto nálezu aplikoval závěry obsažené ve sdělení ze dne 30. dubna 2013 č. Org. 23/13 (publ. pod č. 117/2013 Sb.). V tomto sdělení Ústavní soud skutečně v souladu se svou dosavadní judikaturou zdůraznil, že v případě nároků na paušální odměnu přiznaných dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. pravomocným rozhodnutím soudu vydaným před vykonatelností nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (tj. před vyhlášením nálezu ve Sbírce zákonů) převáží princip právní jistoty před důvody, které Ústavní soud vedly k derogaci vyhlášky, a tyto nároky tak mohou být předmětem výkonu rozhodnutí či exekuce [neuplatní se zde §71 odst. 2 věty za středníkem zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
12. Je však třeba připomenout, že uvedené sdělení se týká toliko nároků na odměnu podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., které byly ještě před vykonatelností nálezu Ústavního soudu, tj. přede dnem 7. května 2013, přiznány pravomocně. V nyní projednávané věci řízení sice probíhalo již od roku 2005, avšak jediným pravomocným rozhodnutím v průběhu sporu ve vztahu k nákladům řízení byl až rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2014, č. j. 3 Cmo 333/2013-642. Předchozí rozhodnutí týkající se náhrady nákladů řízení tak sice byla vydána v souladu s právní úpravou účinnou v době jejich vydání, nicméně v okamžiku rozhodování odvolacího soudu (27. ledna 2014) již byla tato úprava v důsledku zrušení aplikovaného podzákonného právního předpisu pro nezákonnost, ba i protiústavnost, změněna. Tuto změnu tedy Vrchní soud v Praze správně reflektoval, a to též s ohledem na princip závaznosti vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu zakotvený v čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. S ohledem na nepravomocnost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení v okamžiku nabytí vykonatelnosti derogačního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 tak v daném případě nemohl převážit princip právní jistoty svědčící ve prospěch stěžovatele.
13. Dále je možné poukázat i na skutečnost, že s ohledem na §71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a dopad sdělení Ústavního soudu č. Org. 23/13 toliko na pravomocně přiznané nároky na náhradu nákladů řízení dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. by patrně bylo možno uzavřít, že případný nárok na náhradu nákladů řízení vypočtených podle této vyhlášky, který by byl pravomocně přiznán až po účinném zrušení vyhlášky dne 7. května 2013, by musel být uznán nevykonatelným. Takové rozhodnutí soudu bez možnosti výkonu takto přiznaného práva, by se zcela příčilo smyslu soudního rozhodování.
14. Pokud se stěžovatel dovolával některých rozhodnutí Nejvyššího soudu (konkrétně senátu 21 Cdo), která na danou problematiku nahlížejí odlišně, je třeba konstatovat, že ve stávající věci Nejvyšší soud zdůvodnil, proč výši nákladů stanovil v souladu se závěry rozsudku velkého senátu ze dne 15. května 2013 sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Samotná výkladová nejednotnost po derogaci vyhlášky č. 484/2000 Sb. nálezem sp. zn. Pl. ÚS 25/12 důvodem k zásahu Ústavního soudu být nemůže, neboť jeho úkolem není sjednocování judikatury obecných soudů. Podstatné je, zda daným postupem stěžovatel mohl být dotčen na svých ústavně zaručených základních právech, to však z ničeho neplyne, neboť v daném případě byl postup při určování výše nákladů řízení podle advokátního tarifu zcela namístě.
15. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu