ECLI:CZ:US:2016:2.US.2342.16.1
sp. zn. II. ÚS 2342/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Galvase, zastoupeného JUDr. Janem Nekolou, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Opletalova 1015/55, Praha, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2016 č. j. 39 (10) K 18/2002-99 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že napadeným rozhodnutím krajského soudu bylo porušeno jeho základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny).
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že správce konkursní podstaty úpadce ICOM a. s., Mgr. Milan Chytil, sepsal 100 % akcií úpadce ICOM do konkursní podstaty úpadce na základě napadeného usnesení krajského soudu. Tento pokyn však označuje jako nezákonný a tvrdí, že konkursní soud k němu neměl oprávnění. Aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti dovozuje ze skutečnosti, že je akcionářem úpadce a tedy i jeho akcie byly předmětem napadaného pokynu soudu, kterým došlo k nezákonnému a protiústavnímu zásahu do jeho vlastnického práva. Námitku stran nezákonného soudce dále zdůvodňuje špatným postupem soudu při přidělování věci - konkursního řízení - soudnímu oddělení (pozn.: tato námitka však podle Ústavního soudu pouze doplňuje ústavní stížnost, když v petitu stěžovatel uvádí pouze porušení čl. 11 odst. 1 Listiny).
3. Krajský soud napadeným usnesením vydal správci konkursní podstaty úpadce ICOM a. s. pokyn, aby mj. neprodleně sepsal do konkursní podstaty úpadce 120 615 ks akcií na jméno v listinné podobě ve jmenovité hodnotě 1 000 Kč emitovaných společností ICOM a. s. Konstatoval, že zástupce věřitelů v rámci probíhajícího řízení podal návrh na vydání pokynu správci konkursní podstaty tak, jak je ve výroku usnesení uvedeno, přičemž v odůvodnění dále odkázal na jeho obsah, resp. přiložené listiny. Navržený postup podle soudu povede k objasnění skutečností, které jsou podstatné pro další vedení a ukončení celého konkursního řízení.
II.
4. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů a přiloženým materiálem dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele není důvodný.
5. Ústavní soud předně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí. Současně Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu, resp. porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
6. Z principu subsidiarity ústavního přezkumu vyplývá, že Ústavní soud by měl ochranu ústavně zaručeným základním právům a svobodám poskytovat až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci a zejména k zásahům do probíhajících řízení by měl přistupovat nadmíru zdrženlivě. Proto by ústavní stížností měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí procesní, byť i samostatně pravomocná rozhodnutí (k tomu srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 371n. či usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 275/06, sp. zn. I. ÚS 2648/13 a další). Jinak řečeno - vzhledem k subsidiaritě ústavněprávního přezkumu je zásah Ústavního soudu zásadně vyhrazen pro ta rozhodnutí obecných soudů, jimiž se řízení před nimi končí a kdy již jiný prostředek nápravy k dispozici není.
7. Přestože z výše uvedeného pravidla Ústavní soud ve své judikatuře připouští určité výjimky, na nyní posuzovanou věc je není možné vztáhnout. Předně je zapotřebí konstatovat, že stěžovatel má k ochraně jeho vlastnického práva k dispozici vylučovací žalobu. Ačkoliv stěžovatel takový (možný) závěr Ústavního soudu označuje za formalistický, není možné tuto okolnost opomíjet a v rámci rozhodování o ústavní stížnosti zavrhovat a ústavní stížností de facto obcházet. Podle Ústavního soudu je konkursní řízení specifický proces, v rámci něhož je vydáván nespočet rozhodnutí a pokynů. Pokyn k soupisu majetku do konkursní podstaty je jedním z hlavních úkonů konkursního soudu, který má za úkol uspokojení věřitelů. Možnou obranou proti takovému úkonu je právě vylučovací žaloba. Předmětný pokyn je rozhodnutím procesní povahy a Ústavní soud není oprávněn předjímat, k jakým závěrům obecný soud v průběhu dalšího řízení dospěje, natož aby mohl v nyní posuzované věci takovýmto obecně nežádoucím způsobem zasahovat do jeho rozhodovací činnosti.
8. Ústavní soud současně upozorňuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti ani jejích přílohách nepodává jediný důkaz k prokázání aktivní legitimace, resp. oprávněnosti obracet se jako stěžovatel na Ústavní soud. Takovým důkazem by byly jen okolnosti prokazující, že je skutečně majitelem akcií sepsaných do konkursní podstaty úpadce. Ústavní soud nedisponuje oprávněním takové skutečnosti sám dohledávat či zkoumat. Navíc z přiložených dokumentů vyplývá, že seznam akcionářů společnosti pravděpodobně není znám ani správci konkursní podstaty.
9. Samotné rozhodnutí insolvenčního soudu Ústavní soud shledal jako dostatečně odůvodněné, byť s odkazem na příslušné podání, které vydání rozhodnutí iniciovalo. Tato skutečnost však neměla za následek rozhodnutí, které by znamenalo exces v rozhodovací činnosti soudu, či snad jeho nezákonnost, jak tvrdí stěžovatel. Nadto obecný soud věrohodně odůvodnil svůj postup, když rozhodnutí úpadci nedoručoval dříve, než byl správcem konkursní podstaty sepsán notářský zápis, kterým byly sepsány akcie a též příslušné změny ve vedení úpadce.
10. Stran námitky porušení práva na zákonného soudce Ústavní soud pouze uvádí, že stěžovatel se mýlí, jestliže se domnívá, že Ústavní soud se bude zabývat touto námitkou poté, co konkursní řízení trvá již 14 let. Obdobné námitky je zapotřebí uplatňovat včas a v době, kdy jde o námitky účelné a procesně efektivní.
11. V nyní posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení práv stěžovatele. Proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu