ECLI:CZ:US:2016:2.US.2369.16.1
sp. zn. II. ÚS 2369/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ Juraje Beláčka a 2/ RNDr. Márii Beláčkové, obou právně zastoupených Mgr. Davidem Rašovským, advokátem se sídlem Hlinky 135/68, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 5274/2014-368 ze dne 27. 4. 2016, usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Odo 1118/2005-120 ze dne 24. 5. 2006, usnesení Krajského soudu Brně č. j. 20 Co 889/2004-84 ze dne 12. 4. 2005 a usnesení Okresního soudu v Hodoníně č. j. 13 C 1750/2003-59 ze dne 25. 6. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 19. 7. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 25. 6. 2004 č. j. 13 C 1750/2003-59 uložil stěžovatelům (ve věci žalovaným), aby zaplatili žalobcům společně a nerozdílně 9 985,54 EUR s příslušenstvím a na náhradě nákladů řízení 56 685 Kč. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 4. 2005 č. j. 20 Co 889/2004-84 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že na náhradě nákladů řízení jsou žalovaní povinni zaplatit žalobcům 56 614 Kč; ve výroku o věci samé jej potvrdil a uložil stěžovatelům zaplatit žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení 43 350 Kč. Dovolání stěžovatelů proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 5. 2006 č. j. 33 Odo 1118/2005-120 jako nepřípustné odmítl. Stěžovatelé poté podali u soudu prvního stupně dne 18. 6. 2010 proti rozsudku krajského soudu a proti rozsudku okresního soudu žalobu pro zmatečnost z důvodu uvedeného v ustanovení §229 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Namítali, že soudy nepřihlédly z úřední povinnosti k absolutní neplatnosti právního úkonu (písemné smlouvy ze dne 31. 5. 2002), čímž došlo ze strany soudců ke spáchání trestného činu. Včasnost žaloby pro zmatečnost žalovaní odůvodnili tím, že o důvodu zmatečnosti se dozvěděli až z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 2. 2010 č. j. 32 C 258/2008-55, které nabylo právní moci dnem 16. 3. 2010. Proti rozsudkům krajského a okresního soudu stěžovatelé podali u soudu prvního stupně dne 17. 8. 2010 rovněž žalobu na obnovu řízení z důvodu uvedeného v ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
3. Okresní soud v Hodoníně usnesením ze dne 6. 12. 2012 č. j. 13 C 1750/2003-298 žaloby pro zmatečnost a na obnovu řízení zamítl, neboť objektivní lhůta k žalobě na obnovu řízení - vzhledem k tomu, že napadený rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 25. 6. 2004 č. j. 13 C 1750/2003-59 nabyl právní moci dnem 8. 6. 2005 - uplynula dnem 8. 6. 2008. Při posouzení včasnosti žaloby pro zmatečnost soud prvního stupně dovodil, že se žalovaní "museli dozvědět o údajném pochybení soudce již poté, co se seznámili s rozhodnutím soudu prvního stupně ve věci samé", tudíž lhůta pro podání žaloby pro zmatečnost již uplynula. K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 4. 2014 č. j. 38 Co 116/2013-321 změnil usnesení soudu prvního stupně ohledně náhrady nákladů řízení, jinak je potvrdil. Na základě dovolání stěžovatelů rozhodoval ve věci Nejvyšší soud. Ten dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť v projednávané věci bylo významné vyřešení právní otázky, kdy se ten, kdo podává žalobu pro zmatečnost z důvodu uvedeného v ustanovení §229 odst. 1 písm. g) o. s. ř., dozvěděl ve smyslu ustanovení §234 odst. 4 o. s. ř. o důvodu zmatečnosti v případě, že v trestním řízení soudním k odsouzení soudce (přísedícího) nedošlo a tato otázka procesního práva doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Po jejím posouzení však dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání není opodstatněné.
4. Stěžovatelé brojí v ústavní stížnosti zejména proti rozhodnutí dovolacího soudu, neboť dle nich zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností, protože námitku obsaženou v dovolání konkretizovali pregnantněji, než ji Nejvyšší soud učinil předmětem svých úvah. Stěžovatelé uvádějí, že v dovolání namítali, že v nalézacím řízení se soud prvního stupně, tj. Okresní soud v Hodoníně, nezabýval možností posouzení otázky platnosti písemného právního úkonu označeného jako "Zmluva o požičke ze dne 31. 5. 2002" z pohledu ustanovení §39 slovenského občanského zákoníku. Namítali, že namísto toho, aby se Okresní soud v Hodoníně z úřední povinnosti zabýval posouzením platnosti právního úkonu podle §39 občanského zákoníku, vydal rozhodnutí bez posouzení této otázky. Stěžovatelé mají za to, že takovýto postup je nepřípustný a odporující principu právní jistoty, a že absolutní neplatnost podle §39 občanského zákoníku nastává ze zákona a je možno ji uplatnit kdykoliv.
5. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje z podstatné části zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci (příp. charakteru jiného zásahu) a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
7. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/0 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
8. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry učiněnými obecnými soudy, vedenou v rovině práva podústavního a stěžovatelé nepřípadně předpokládají, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou. Námitky stěžovatelů uvedené v ústavní stížnosti a směřující proti rozhodnutí o dovolání se zjevně míjejí s důvody, pro které bylo jejich dovolání shledáno sice jako přípustné, ale neopodstatněné. Nejvyšší soud posuzoval otázku týkající se procesního práva - lhůtu pro podání žaloby pro zmatečnost; proti jeho závěrům však stěžovatelé v ústavní stížnosti ničeho nenamítají, naproti tomu opětovně, tedy již po několikáté v probíhajícím soudním sporu, namítají skutečnosti, jež byly předmětem dokazování v nalézacím řízení a které již byly s konečnou platností vyřešeny. Tyto námitky se však nemohou stát předmětem řízení o této ústavní stížnosti vzhledem k tomu, že poslední napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu se týkalo výhradně řízení o žalobách na obnovu řízení a pro zmatečnost a jejich zamítnutí z důvodu opožděnosti. Z tohoto důvodu lze také konstatovat, že se touto ústavní stížností nelze domáhat zrušení napadených rozhodnutí Okresního soudu v Hodoníně z roku 2004, Krajského soudu v Brně z roku 2005 ani Nejvyššího soudu z roku 2006, to navíc za situace, kdy tato rozhodnutí již předmětem ústavní stížnosti stěžovatelů byla, a to v roce 2006 (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 541/06).
9. Ústavní soud závěrem odkazuje na ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle něhož usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno s uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. V dané věci Ústavní soud požadavkům citovaného ustanovení zákona vyhověl.
10. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu