ECLI:CZ:US:2016:2.US.2407.16.1
sp. zn. II. ÚS 2407/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. V. D., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph. D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2015, sp. zn. 45 T 4/2014, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 7. 2015, č. j. 11 To 37/2015-2076, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, č. j. 11 Tdo 1586/2015-104, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, tako:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle ustanovení §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl dle ustanovení §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou; současně byl stěžovatelovi podle ustanovení §70 odst. 1 písm. a), písm. c) trestního zákoníku uložen trest propadnutí věci, specifikovaný ve výroku rozsudku.
2. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil ve stručnosti tím, že spolu s dalšími odsouzenými provozoval ilegální pěstírnu konopí, kde společně pěstovali tyto rostliny a neoprávněně pro jiného přechovávali omamnou látku ve velkém rozsahu. Dle soudů byl skutkový stav věci zjištěn tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a řízení netrpělo procesními vadami a byla v něm respektována práva obžalovaných včetně jejich práva na obhajobu. Nejvyšší soud poté k dovolání stěžovatele shledal v právních závěrech soudů I. i II. stupně pochybení pouze ohledně naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle ustanovení §283 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Jednání stěžovatele totiž mělo být, s ohledem na skutková zjištění, správně posouzeno jako pokus zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle ustanovení §21 odst. 1 k ustanovení §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku (a nikoliv jako dokonaný trestný čin). V této souvislosti však dovolací soud zdůraznil, že se jedná o vadu, která není z hlediska právní stránky zásadního významu a nemohla by ovlivnit postavení stěžovatele, neboť dle ustanovení §21 odst. 2 trestního zákoníku je pokus trestného činu trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin.
3. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); dále se stěžovatel dovolává též čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Porušení svých práv stěžovatel spatřuje předně ve skutečnosti, že soudy rozhodnutí o jeho vině neopřely o skutečnosti, které by byly spolehlivě a jednoznačně prokázány řádně provedenými důkazy, ale pouze o své domněnky a dedukce, přičemž nerespektovaly zásadu "in dubio pro reo". V této souvislosti stěžovatel v prvé řadě namítá, že soudy uvedly, že přechovával omamnou látkou ve velkém rozsahu "pro jiného", ačkoliv důkazní situace umožňovala učinit řadu závěrů o účelu pěstování konopí a nikoli jediný závěr o tom, že konopí bylo pěstováno za účelem následného prodeje jiným osobám; v úvahu připadala i varianta, že obžalovaní pěstovali konopí pro sebe (zároveň ani ve skutkové větě není zmínka o tom, že by pěstované konopí mělo být pěstováno za účelem prodeje či jiného poskytnutí jiným osobám). Soudy tak prý chybně (a v rozporu se zásadou "in dubio pro reo") vybraly z několika možných variant verzi, která byla pro stěžovatele nejméně příznivá. Podobně stěžovatel rozporuje, že soudy jeho jednání posoudily jako přechovávání omamných látek "ve velkém rozsahu", byť závěry znalců a soudů by neměly vycházet z toho, jaké množství drogy by bylo vypěstováno za optimálních podmínek, ale je nutné vycházet pouze z toho, jaké množství konopí by mohlo být vypěstováno - opět podle zásady "in dubio pro reo" - za nejméně příznivých podmínek. V další části ústavní stížnosti stěžovatel rozporuje napadené usnesení dovolacího soudu, kdy namítá, že pokud Nejvyšší soud konstatoval, že se jednalo o trestný čin ve stádiu pokusu, tak pak měl přistoupit k derogaci napadeného rozhodnutí, neboť v dřívějším řízení obhajoba nezahrnovala argumenty, že se jednalo o pokus trestného činu, čímž bylo odepřeno právo na obhajobu. Zde stěžovatel připomíná, že i pro ukládání trestu je velmi důležité, zda je stíhaná osoba odsuzována za dokonaný trestný čin či pouze za pokus trestného činu, a to již s ohledem na ustanovení §39 odst. 6 trestního zákoníku, které umožňuje snížení trestu při pokusu trestného činu oproti trestu uloženému napadenými rozsudky za dokonaný trestný čin.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Stěžovatel namítá především porušení zásady "in dubio pro reo" při hodnocení provedených důkazů a z nich vyvozených skutkových i právních závěrů. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, tato zásada vychází z presumpce neviny, který je zaručen čl. 40 odst. 2 Listiny, a který vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Jejím obsahem pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: www.nalus.usoud.cz]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, a to alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [viz kupř. nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Uvedené se úzce dotýká též hodnocení důkazů, kdy procesní předpisy sice ponechávají volnost soudci obecného soudu, avšak nemůže jít o volnost absolutní, nevázanou na zkušenostmi prověřenou pravděpodobnost určitých skutečností. Důkaz musí být odrazem skutečných událostí a situací, což má zaručit, aby byl jednotlivec uznán vinným na podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištění, protože pouze ona jsou způsobilá ospravedlnit krajní opatření spočívající ve zbavení jednotlivce jeho osobní svobody [nález sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006 (N 116/41 SbNU 453)]. Obecný soud tak musí dodržet vysoký standard i tam, kde jde o hodnocení vypovídací schopnosti a hodnověrnosti důkazu samotného.
7. Uplatnění této zásady je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň ale Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
8. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Jestliže totiž stěžovatel zpochybňuje skutečnost, že přechovával omamnou látkou ve velkém rozsahu "pro jiného", tak zde Ústavní soud odkazuje na rozhodnutí odvolacího soudu, který uvedl, že nic nenasvědčuje tomu, že by pěstované konopí bylo v takovémto množství určeno pro obžalované, kteří navíc při svých výsleších v přípravném řízení uvedli, že žádné drogy neužívají. Tento závěr (i s ohledem na další v řízení před obecnými soudy provedené důkazy) nelze dle Ústavního soudu relevantně zpochybňovat. Pokud pak jde o stěžovatelovy námitky týkající se hodnocení provedených znaleckých posudků (respektive naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty "ve větším množství"), tak zde Ústavní soud připomíná, že znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě, jako každý jiný důkaz, kdy ani on a priori nepožívá větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce co do procesní korektnosti i věcné správnosti [nález sp. zn. I. ÚS 4457/12 ze dne 24. 7. 2013 (N 132/70 SbNU 221)]. Vyvstanou-li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, je orgán činný v trestním řízení povinen, v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací (§2 odst. 4, 5 trestního řádu), pokusit se odstranit vzniklé pochybnosti obstaráním důkazů dalších. Pokud tyto závažné skutkové rozpory a pochybnosti neodstraní, musí soud postupovat podle stěžovatelem zmiňovaného pravidla "in dubio pro reo". Přesto i zde musí Ústavní soud uvést, že stejnými námitkami stěžovatele se dostatečně zabýval již odvolací soud (viz s. 10-11 napadeného rozhodnutí), který jednoznačně mj. uvedl, že i kdyby nebylo vycházeno z tzv. kvalifikovaného odhadu výtěžnosti uvedeného ve znaleckých posudcích, bylo by možné ke stejným právním závěrům ve vztahu k rozsahu trestné činnosti dospět již jen vyhodnocením celkového množství pěstovaných rostlin, odrůdou vyšlechtěného kultivaru konopí a sofistikovaným způsobem tohoto pěstování. Zároveň odvolací soud nikterak nezpochybnil ani samotné závěry učiněné ve stěžovatelem kritizovaných znaleckých posudcích, přičemž toto hodnocení dle Ústavního soudu nikterak nevybočuje z obsahu provedeného důkazu a plně odpovídá hodnocení důkazní situace jako celku.
9. Ústavní soud tak v případě stěžovatele neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky libovůle. Naopak obecné soudy náležitě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly ke skutkovým a právním závěrům a též rozvedly svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazních materiálů, jež stěžovatel zpochybňuje v ústavní stížnosti. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří ucelený celek, který se opírá o rozličné skutečnosti svědčící o vině stěžovatele a dalších obžalovaných. Dotčené trestní řízení tak lze jako celek považovat za spravedlivé, kdy z provedených důkazů bylo možno bez porušení principu presumpce neviny i pravidla "in dubio pro reo" učinit závěr, že stěžovatel je pachatelem skutků uvedených v obžalobě. Za této situace Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za polemiku s těmito závěry, jimiž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat.
10. Pokud pak závěrem stěžovatel namítá, že dovolací soud uznal pochybení soudů I. a II. stupně ve věci posouzení vývojového stádia trestného činu ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě, avšak chybně nepřistoupil k derogaci napadených rozhodnutí, musí Ústavní soud znovu připomenout, že jeho úkolem není ochrana "běžné" zákonnosti a není ani povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, neboť základní práva a svobody působí v oblasti podústavního práva jako regulativní ideje vymezující nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, ale také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Žádné takové pochybení dosahující ústavněprávní relevance, kvůli němuž by byl nezbytný derogační zásah Ústavního soudu, však nyní rozhodující senát v rozhodnutí dovolacího soudu neshledal.
11. Přitom nehodlá jakkoliv zpochybňovat, že pokus trestného činu je typově méně závažnou formou trestného činu než trestný čin dokonaný, neboť nedostatek následku, jako součásti objektivní stránky trestného činu, nesporně snižuje stupeň škodlivosti pokusu oproti dokonanému trestnému činu, takže i újma, způsobená pokusem trestného činu na individuálních právech poškozeného a na společenských zájmech (právních statcích), je menší, než je tomu u dokonaného trestného činu. Proto je zpravidla za pokus trestného činu ukládán trest mírnější, než by byl uložen za trestný čin dokonaný [srov. i ustanovení §39 odst. 6 písm. c) trestního zákoníku]. I přes výše uvedené nicméně Ústavní soud akceptuje závěr Nejvyššího soudu (viz s. 11 a s. 15-16 napadeného usnesení), že při určení vývojového stádia trestné činnosti spáchané stěžovatelem sice lze seznat pochybení nalézacího a odvolacího soudu, avšak tato vada nemohla zásadně ovlivnit postavení stěžovatele (nebyla tak z hlediska právní stránky věci zásadní), neboť i nadále platí, že dle ustanovení §21 odst. 2 trestního zákoníku je pokus trestného činu trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin. Zde přitom musí Ústavní soud přisvědčit dovolacímu soudu, že tento závěr podporuje obzvláště skutečnost, že stěžovatelovi byl uložen trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, kdy navíc vzhledem k závažnosti jeho jednání by nemohlo dojít ani k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle ustanovení §58 odst. 1 nebo odst. 5 trestního zákoníku. Pro snížení stěžovatelova trestu by ostatně nesvědčila ani okolnost předvídaná v ustanovení §39 odst. 6 písm. c) trestního zákoníku, neboť míra, do jaké se jednání stěžovatele přiblížilo k dokonání trestného činu, jakož i okolnosti a důvody, pro které k jeho dokonání nedošlo, nesvědčí uložení jiného trestu. Za daných konkrétních okolností nyní projednávaného případu proto Ústavní soud neshledal důvod pro derogaci napadených rozhodnutí.
12. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
13. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu