ECLI:CZ:US:2016:2.US.2448.16.1
sp. zn. II. ÚS 2448/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem Vodičkova 33, Praha 1, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 12. 2015, č. j. 39 P 14/2014-561, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2016, č. j. 21 Co 164/2016-693, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její "právo na spravedlivý proces", zaručené Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále měl být porušen čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných poměrů nezletilých synů - M., T. a F. B., jejichž matkou je stěžovatelka a otcem P. V.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu zn. 39 P 14/2014, Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl o návrhu stěžovatelky, jímž se domáhala, aby nezletilí byli svěřeni do její výlučné péče, ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že nezletilí synové se svěřují do střídavé výchovy obou rodičů tak, že u otce budou pobývat v každém sudém týdnu kalendářního roku od středy (po skončení předškolního a školního vzdělávání) do pondělí bezprostředně následujícího lichého týdne, kdy je do těchto zařízení před zahájením výuky předá. Po zbytek označené doby se všichni tři nezletilí svěřují do péče stěžovatelky (výrok I. a). Dále pak obvodní soud upravil výchovné poměry nezletilých synů o jarních, velikonočních, letních podzimních a vánočních prázdninách (výroky I. b až I. f). Současně uložil otci, resp. stěžovatelce povinnost platit na výživném nezletilých synů částku 3.000 Kč, 2.500 Kč a 1.800 Kč, resp. 1.500 Kč, 1.250 Kč a 900 Kč měsíčně (výrok II.). Návrh otce nezletilých synů na nařízení předběžného opatření zastavil výrok IV.). Obvodní soud tak změnil dosavadní úpravu výchovných poměrů nezletilých synů, zatímně upravených předběžným opatřením téhož soudu ze dne 12. 6. 2014 (ve spojení s potvrzujícím usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2014), jímž byli nezletilí synové svěřeni do výlučné péče stěžovatelky, otci byl upraven styk s nezletilými a byla mu stanovena vyživovací povinnost k nim. Obvodní soud při rozhodnutí o změně výchovných poměrů nezletilých synů [po provedeném dokazování, např. výslech účastníků řízení, s výjimkou nezletilých, zprávy jejich opatrovníka (Městská část Praha 6, odbor orgán sociálně právní ochrany dětí - OSPOD) či znalecký posudek PhDr. J. Pavláta a doc. MUDr. K. Hynka] vycházel ze skutečnosti, že oba rodiče mají zájem nezletilé vychovávat, mají zajištěny dostatečné podmínky pro jejich výchovu a rovněž nezletilí synové mají k oběma rodičům vřelý ("plnohodnotný") vztah, přičemž střídání výchovného prostředí na ně nemá negativní dopad; koneckonců jejich střídavá výchova fakticky probíhala i v době před vydáním předběžného opatření obvodního soudu. Vzájemnou komunikaci mezi rodiči soud neshledal bezproblémovou, nýbrž místy konfliktní a napjatou, kvůli níž nejsou schopni se dohodnout ani na základních otázkách způsobu výchovy dětí, což má negativní dopady i na jejich vývoj. Z hlediska žádoucího zachování stability výchovného prostředí obvodní soud přihlédl ke skutečnosti, že nezletilí synové své školní i mimoškolní aktivity provádějí především v místě bydliště stěžovatelky, přičemž otec bydlí ve vzdálenosti cca 70 km. S námitkou stěžovatelky, že tato vzdálenost brání nastolení střídavé výchovy, se obvodní soud neztotožnil, ačkoliv tuto skutečnost zohlednil při stanovení asymetrické střídavé výchovy, neboť konstatoval, že otec nezletilých ustoupil od svého původního záměru nocování v karavanu z neděle na pondělí (před zahájením školní výuky) a jejich dopravu do Prahy z místa svého bydliště, které obvodní soud nepovažoval za natolik vzdálené, že by vylučovala střídavou výchovu, zajišťuje přepravou osobním automobilem, čemuž musí přizpůsobit časový harmonogram i nést zvýšené náklady.
4. Proti tomuto rozsudku okresního soudu podali stěžovatelka i otec nezletilých odvolání, v němž (z odlišných hledisek) nesouhlasili s právními závěry obvodního soudu. Zatímco otec polemizoval pouze s výrokem o náhradě nákladů řízení, stěžovatelka nesouhlasila s rozhodnutím obvodního soudu o změně úpravy výchovných poměrů nezletilých (a na něj navazujícími výroky o vyživovacích povinnostech), když namítala, že obvodní soud své rozhodnutí založil na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu (zejména při zohlednění nejlepšího zájmu nezletilých, resp. výchovné způsobilosti a vhodnosti výchovného prostředí otce) a na nesprávném hodnocení provedených důkazů. Nadto namítala, že závěry obvodního soudu jsou v přímém rozporu s dosavadními závěry judikatury Ústavního soudu, z níž plyne, že střídavá výchova není vhodná v případě nízké úrovně komunikace rodičů.
5. Městský soud v Praze rozsudkem rovněž napadeným nyní projednávanou ústavní stížností podaná odvolání otce i stěžovatelky neshledal důvodnými, a proto rozsudek obvodního soudu potvrdil jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Městský soud vycházel ze skutkového stavu, zjištěného obvodním soudem, přičemž se zcela ztotožnil s výše rekapitulovanými právními závěry obvodního soudu. Tyto k odvolací námitce stěžovatelky konfrontoval se závěry relevantní judikatury Ústavního soudu ve vztahu k otázce úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí [zejména se závěry v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683) a na něho věcně i časově navazující judikatuře, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], přičemž dospěl k závěru, že s ohledem na konkrétní okolnosti nyní projednávaného případu rozhodnutí obvodního soudu o svěření nezletilých dětí do střídavé výchovy naplňuje všechna v judikatuře Ústavního soudu vymezená ústavněprávní kritéria a zákonné podmínky, a proto odvolací námitky stěžovatelky odmítl. S ohledem na tyto skutečnosti městský soud uzavřel (ve shodě s obvodním soudem), že stanovení střídavé výchovy nezletilých dětí je v jejich nejlepším zájmu. Na překážku totiž není ani vzdálenost bydlišť obou rodičů, na což reaguje právě zvolený asymetrický model střídavé výchovy, který odpovídá zájmům nezletilých dětí a není pro ně zatěžující.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry obecných soudů nesouhlasí a ve své argumentaci, obdobné s odvolacími námitkami, polemizuje s konkrétními důvody rozhodnutí obecných soudů, na jejichž základě přistoupily ke stanovení střídavé výchovy nezletilých dětí a odmítly tak akceptovat její námitky proti takové úpravě výchovných poměrů. S oporou v judikatuře Ústavního soudu je stěžovatelka toho názoru, že obecné soudy rozhodovaly v rozporu s nejlepším zájmem nezletilých dětí, přičemž u dvou starších synů ani nepřistoupily ke zjištění jejich stanoviska k této změně. Rozpor s judikaturou Ústavního soudu proto stěžovatelka spatřuje zejména v nenaplnění zde vymezených ústavněprávních kritérií pro svěření nezletilých dětí do střídavé výchovy. Nadto stěžovatelka namítá procesní pochybení obecných soudů, které se dostatečně nevypořádaly s některými důkazními návrhy, resp. nedostatečně zohlednily některá skutková zjištění (která v ústavní stížnosti opětovně rekapituluje) mající vliv jak na samotné rozhodnutí o změně výchovných poměrů nezletilých dětí, tak i na rozhodnutí o vyživovacích povinnostech a nedoplatku na výživném.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry obecných soudů v rámci řízení o jejím návrhu na svěření nezletilých synů do její výlučné péče, v nichž obecné soudy neshledaly předpoklady pro takovou úpravu výchovných poměrů a rozhodly o stanovení jejich střídavé výchovy, byť v asymetrickém modelu.
9. Ústavní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatelka, navzdory svému tvrzení o povědomosti role Ústavního soudu, nicméně staví Ústavní soud povýtce právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť řadu svých námitek obsažených v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasu vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, zčásti předkládala v obdobném znění již v odvolacím řízení. Stěžovatelka tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů nezletilých synů, která byla vymezena v ústavní stížností napadených rozhodnutích obecných soudů, a s jejichž právními závěry, toliko na úrovni podústavního práva, polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
10. Úkolem Ústavního soudu ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna (srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13).
11. Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)].
12. Z uvedené judikatury Ústavního soudu ovšem současně vyplývá, že svěření dítěte do střídavé péče za situace, kdy oba rodiče naplňují výše uvedená kritéria zhruba stejnou měrou, není nutně vždy "automatickým" řešením, neboť obecné soudy jsou povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují, která s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče a tedy vyvracejí onu presumpci ve prospěch střídavé péče. Jedná se například o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž [např. pokud je dotčené dítě emočně labilní, vyžaduje speciální a intenzivnější péči a pozornost, trpí poruchou autistického spektra, atp. (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2118/15 ze dne 31. 8. 2015).
13. Důvodem bránícím svěření nezletilého dítěte do střídavé péče může být dle judikatury Ústavního soudu i nevhodná či zcela absentující komunikace mezi rodiči, nicméně pouze ve zcela výjimečných případech (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14). V opačném případě by totiž pouhá absence komunikace mezi rodiči či její zhoršená kvalita mohla účelově vést k vyloučení střídavé výchovy, kdy by se v takovém případě jednalo v podstatě jen o ústupek vzájemné rivalitě rodičů a otevíral by se tak prostor ke zneužití postavení rodiče, který měl doposud dítě svěřeno do své péče [srov. citované nálezy sp. zn. III. ÚS 1206/09 či sp. zn. I. ÚS 2661/10]. Uvedený důvod je nadto nutné odlišit od "pouhého" nesouhlasu jednoho rodiče se střídavou péčí, který přípustným důvodem bránícím svěření nezletilého dítěte do střídavé péče rovněž není [srov. nález sp. zn. I. ÚS 238/05 ze dne 17. 1. 2006 (N 15/40 SbNU 123)]. Obecné soudy proto mají v těchto případech především povinnost zkoumat, z jakých příčin je komunikace mezi rodiči nevhodná či zcela absentující, a následně se pokusit pomocí vhodných opatření tuto vzájemnou komunikaci mezi rodiči ohledně způsobu péče o nezletilé dítě zlepšit a přetrvávající neshody překlenout (např. ve formě nařízení mediace či alespoň minimální písemné komunikace týkající se dítěte). Rozhodující soud by měl v této souvislosti mimo jiné zjišťovat, na straně kterého z rodičů leží příčina nevhodné komunikace, a zohlednit toto zjištění při svěřování dítěte do péče pouze jednoho z rodičů. Dítě by pak mělo být svěřeno do péče právě toho z rodičů, který je ochotný s druhým z rodičů komunikovat a nebránit mu ve styku s dítětem (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14). Ve výjimečných případech, kdy ani pokusy o nápravu neměly na zlepšení komunikace mezi rodiči vliv, mohou obecné soudy střídavou péči vyloučit, neboť je zcela nesporné, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči negativně ovlivňuje osobnostní rozvoj samotného dítěte i charakter a kvalitu jeho výchovného prostředí, obzvláště za situace, kdy rodiče mají tendenci řešit své neshody právě "bojem o dítě" či jeho prostřednictvím a zcela tak rezignují na svou primární povinnost chránit jeho zájem být v péči obou rodičů a hledat nejvhodnější způsob, jak dítěti vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů tento zájem realizovat.
14. Prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů, přičemž dospěl k závěru, že obecné soudy při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria (o čemž svědčí i četné odkazy na výše rekapitulované závěry judikatury Ústavního soudu v odůvodnění napadených rozhodnutí) a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi nyní projednávaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, shledaly předpoklady pro svěření nezletilých dětí do střídavé výchovy obou rodičů, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují.
15. Jak totiž vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, obecné soudy se při rozhodování soustředily nejen na otázky, zda jsou oba rodiče výchovně způsobilí, jaký vztah mají k nezletilým synům a naopak nezletilí synové citové vazby ke každému z nich, ale především kladly důraz na splnění základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Při svém rozhodování se tak především soustředily na zkoumání možných úskalí a důsledků svěření nezletilých synů do střídavé výchovy obou rodičů, která nadto fakticky trvala již několik měsíců, přičemž z provedených důkazů dle jejich názoru nevyplývá závěr, že střídavá výchova by měla mít negativní vliv na jejich samotný osobnostní a psychický vývoj. Naopak, jejich svěření do výlučné péče jednoho z rodičů momentálně brání především vyhrocené a napjaté vztahy mezi rodiči. Jejich vzájemné konflikty, jejichž pravděpodobnost výskytu by se zvýšila s ohledem na potřebu úpravy běžného styku rodiče s nezletilými, kterému by do péče svěřeny nebyly, totiž měly dle zjištění obecných soudů na nezletilé děti negativní vliv. S tímto názorem pak dle Ústavního soudu zcela koresponduje i snaha obecných soudů apelovat na oba rodiče nezletilých dětí, aby ve vzájemné komunikaci usilovali v zájmu nezletilých dětí o společný konsenzus nad způsobem jejich výchovy.
16. Ústavní soud se ani neztotožňuje s námitkou stěžovatelky, že "vzdálenost cca 70km" bydlišť obou rodičů představuje překážku stanovení střídavé výchovy nezletilých dětí. Ta skutečně může ve výjimečných případech představovat překážku bránící svěření nezletilých dětí do střídavé péče, a to v případech, kdy rodiče, jež jinak naplňují relevantní kritéria ve zhruba stejné míře, žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, přičemž tato velká vzdálenost by mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte či jeho rozvoj prostřednictvím mimoškolních aktivit nebo rozmělnit jeho vazby v daném sociálním prostředí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 152/66 SbNU 289)]. Tyto skutečnosti obecné soudy nyní dle názoru Ústavního soudu dostatečným způsobem vážily, nicméně s ohledem na konkrétní okolnosti nyní projednávaného případu je neshledaly za natolik závažné, že by bránily svěření nezletilých dětí do střídavé výchovy. Jednak z toho důvodu, že vzdálenost sama o sobě není natolik velká, že by samotné přesuny zatěžovaly nezletilé děti a nemohla by být v rozumném časovém intervalu překonána dopravou osobním automobilem, jednak proto, že nezletilé děti nejsou vytrženy ze sociálního prostředí v rámci školního či předškolního vzdělávání, neboť asymetrický model stanovené střídavé výchovy nezletilých synů jejich docházku zásadním způsobem nenarušuje, což ostatně obecné soudy zdůraznily jako jednu z hlavní podmínek pro stanovení střídavé výchovy, čemuž se otec nezletilých dětí byl nucen také vhodným způsobem přizpůsobit.
17. Ke stěžovatelkou namítanému rozporu závěrů obecných soudů s judikaturou Ústavního soudu v tom ohledu, že dostatečně nezjišťovaly stanovisko dvou starších synů k úpravě jejich výchovných poměrů, Ústavní soud zdůrazňuje, že přání nezletilého dítěte, coby jedno z výše uvedených ústavněprávních kritérií, má relevanci za situace, kdy je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé. V těchto případech "je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu." V této souvislosti Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 zdůraznil, že "si je vědom, že nový občanský zákoník stanoví v ust. §867 odst. 2 in fine, že "o dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit", nicméně dosažení 12 let považuje za nejzazší možnou hranici, kdy je už dítě schopné uceleně prezentovat bez větší újmy svůj názor před soudem. (...) Po dosažení této věkové hranice je nezbytné, nebrání-li tomu zvlášť významné okolnosti, zjistit přání dítěte přímo před soudem." Z uvedeného samozřejmě nelze dovodit, že obecný soud je za situace, kdy zjišťuje postoj (přání) nezletilého dítěte staršího 12 let, vždy povinen přistoupit k výslechu nezletilého dítěte přímo při soudním jednání, aniž by mohl zohlednit skutková zjištění z již provedeného dokazování (zejména zjištění jeho postoje prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí, znaleckého posudku či prostřednictvím opatrovníka) či další specifické okolnosti daného případu (kupříkladu hrozba psychické újmy nezletilého dítěte z výslechu před soudem), neboť míru rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte je nutné posuzovat případ od případu. Nelze sice a priori například vyloučit, že i devítileté dítě bude natolik rozumově a emocionálně vyspělé na to, aby bylo vyslechnuto přímo před soudem, přičemž většina dětí je schopna se vyjádřit ke svému budoucímu výchovnému uspořádání již po dosažení věku 10 let (obdobně srov. nález sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015). Pokud ovšem obecný soud za účelem zjištění postoje nezletilého dítěte nepřistoupí k jeho výslechu, "i v těchto případech platí, že znalecký posudek, ani stanovisko orgánu sociálně-právní ochrany dětí nejsou víc než zákon, a obecný soud musí při posuzování názoru dítěte provést samostatnou právní úvahu, která bere v potaz všechny relevantní okolnosti (viz ust. §907 odst. 2 a 3 občanského zákoníku)" (srov. citovaný nález sp. zn. sp. zn. I. ÚS 2482/13). V době rozhodování obecných soudů v nyní projednávaném případě bylo ovšem staršímu M. 9 let a mladšímu T. 7 let. Z toho důvodu nelze obecným soudům vytýkat, že nepřistoupily ke zjištění jejich stanoviska ve formě výslechu před soudem, nicméně jejich přání a stanovisko bylo zjišťováno na základě znaleckého posudku, resp. ze zpráv Dětského krizového centra, a proto nelze dospět k závěru, že jejich stanovisko nebylo vůbec zohledněno, jak tvrdí stěžovatelka.
18. Pokud stěžovatelka zpochybňuje procesní postup městského soudu v rámci procesu dokazování, kdy se nijak nevypořádal ("ignoroval") s jejími důkazními návrhy, jímž chtěla prokázat skutečnost, že otec nezletilých není výchovně způsobilý, resp. skutečnosti týkající se stanovení vyživovací povinnosti, Ústavní soud tuto námitku s ohledem na výše uvedené shledává relevantní pouze do té míry, že se městský soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku s těmito důkazními návrhy skutečně blíže nevypořádal [srov. k tomu ustálenou judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutého důkazu - např. nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51); nález sp. zn. III. ÚS 68/99 ze dne 22. 6. 2000 (N 95/18 SbNU 331); nález sp. zn. II. ÚS 663/2000 ze dne 10. 4. 2001 (N 57/22 SbNU 19); nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25)]. Na druhou stranu však Ústavní soud musí konstatovat, že jeho úkolem je hodnotit přezkoumávaný proces jako celek, nikoliv jen jeho některé segmenty, neboť právo na soudní a jinou právní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, "samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces, ale teprve takové porušení objektivních procesních pravidel, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu." [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009 (N 176/54 SbNU 209); či nález sp. zn. IV. ÚS 1796/11 ze dne 18. 10. 2011 (N 178/63 SbNU 69)]. Právě v míře relevance městským soudem neprovedených důkazů, resp. nijak nevypořádaných důkazních návrhů či tvrzení ve vztahu k přijatým právním závěrům, se totiž nyní projednávaná věc zásadně odlišuje od věcí posuzovaných Ústavním soudem v některém z výše citovaných nálezů, v nichž Ústavní soud již přistoupil ke kasaci napadených rozhodnutí obecných soudů. Pokud by totiž Ústavní soud za této situace v nyní projednávané věci rovněž přistoupil ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů z důvodu shora vytýkaného deficitu, spočívajícího v absenci odůvodnění neprovedení navrženého důkazu, byl by takový postup proti smyslu řízení o ústavní stížnosti a čirým formalismem, neboť by nevedl k ničemu jinému, než že by městský soud vydal rozhodnutí sice nové, nicméně prakticky identické s předchozím rozhodnutím, pouze doplněné o (jeden) odstavec argumentace, v níž by se vypořádal s předmětným důkazním návrhem stěžovatelky.
19. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu