ECLI:CZ:US:2016:2.US.248.16.1
sp. zn. II. ÚS 248/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Danuše Korczyńské, zastoupené JUDr. Janem Zrckem, advokátem se sídlem Doudlebská 1699/5, Praha 4, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 7. 2013, č. j. 30 C 73/2004-396, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2013, č. j. 13 Co 441/2013-411, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 11. 2013, č. j. 30 C 73/2004-414, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 1. 2014, č. j. 30 C 73/2004-415, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 4. 2014, č. j. 30 C 73/2004-429, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2014, č. j. 13 Co 308/2014-526, výroku I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 10. 2014, č. j. 30 C 73/2004-538, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 11. 2014, č. j. 30 C 73/2004-554, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2015, č. j. 13 Co 39/2015-581, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 6. 2015, č. j. 30 C 73/2004-662, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2015, č. j. 13 Co 384/2015-672, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť tvrdí, že postupem obecných soudů v dotčených řízeních bylo zasaženo do jejího práva na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka takto soudí, že jí obecné soudy svým formalistickým postupem fakticky brání, aby se její věcí (dovoláním) mohl zabývat Nejvyšší soud, neboť opakovaně (a zcela bezvýsledně) řeší jen procesní otázky (osvobození od soudních poplatků a žádost o ustanovení advokáta), ačkoliv meritorní dovolání stěžovatelky mělo být již před více než 20 měsíci postoupeno k rozhodnutí Nejvyššímu soudu.
2. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelkou vytýkaný postup obecných soudů fakticky představuje "řetězení" rozhodnutí týkajících se žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Dříve vydaná (a nyní napadená) usnesení se týkají zamítnutí žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků (a o ustanovení zástupce pro dovolací řízení) ve vztahu k jí podanému dovolání směřujícímu proti původnímu meritornímu rozhodnutí, poslední dvě napadená rozhodnutí směřují již proti soudní výzvě ke zvolení zástupcem advokáta tak, aby jeho prostřednictvím stěžovatelka podala řádné dovolání směřující proti uvedeným (a rovněž nyní napadeným) procesním rozhodnutím.
3. Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen vždy zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V dané věci takto dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti podaná opožděně.
4. Jak vyplývá z ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Jak přitom vyplývá přímo z judikatury Ústavního soudu, dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti je lhůtou zákonnou a kogentní, nelze ji prodloužit nebo její zmeškání prominout (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 244/95 ze dne 26. 1. 1996 či sp. zn. III. ÚS 720/08 ze dne 23. 6. 2008; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http:/nalus.usoud.cz); současně Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 35/03 ze dne 20. 5. 2003 neshledal kogentní ustanovení určující lhůtu pro podání ústavní stížnosti protiústavním v tom smyslu, že by tato lhůta představovala časovou limitaci pro existenci základních práv a svobod. Výjimkou ze zákazu prodloužení, resp. prominutí lhůty k podání ústavní stížnosti je pouze situace, pokud by formální trvání na dodržení zákonné lhůty představovalo denegationis iustitiae ve smyslu odepření přístupu k Ústavnímu soudu, jak konstatoval i Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 24. 2. 2004 ve věci Vodárenská akciová společnost proti České republice (blíže viz Wagnerová, E. et al., Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha, ASPI, 2007, s. 338). Podle Ústavního soudu se však v projednávané věci o takový případ nejedná (bez ohledu na tvrzenou argumentaci stěžovatelky, z jakého důvodu by měla být ústavní stížnost jako celek považována za včasně podanou), a proto je na prvý pohled zřejmé, že pokud stěžovatelka brojí proti rozhodnutím vydaných přede dnem 19. 2. 2015, je v této části ústavní stížnost podána zjevně opožděně.
5. Z dotazu na kancelář Obvodního soudu pro Prahu 1 pak Ústavní soud zjistil, že takto lze za včasně podanou považovat tu část ústavní stížnosti, která směřuje proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 6. 2015, č. j. 30 C 73/2004-662, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2015, č. j. 13 Co 384/2015-672. Proto rozhodující senát přistoupil k posouzení pouze těchto rozhodnutí.
6. Ústavní soud však dospěl k závěru, že tato část ústavní stížnosti představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem přezkoumávaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud předně připomíná závěry své ustálené judikatury, dle níž tam, kde dosud nebylo vydáno meritorní rozhodnutí a nejde tak o nereparovatelný zásah do základních práv, podřizuje Ústavní soud rozsah své přezkumné a rozhodovací činnosti zásadám zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Ústavní soud proto v těchto případech zasahuje toliko výjimečně a jen proti rozhodnutím, jež jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou a uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo, přičemž pozdější zásah Ústavního soudu by již nebyl způsobilý účinně odstranit porušení základních práv stěžovatelů [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53) nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 1032/11 ze dne 2. 6. 2011 týkající se stěžovatelčiny ústavní stížnosti].
9. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci však Ústavní soud nezjistil. Z přezkoumávaných rozhodnutí se totiž podává, že v nich obvodní soud rozhodoval podle ustanovení §104 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření (viz ve věci absence zastoupení dovolatele advokátem také ustanovení §241b odst. 2 občanského soudního řádu). V nyní projednávané věci je přitom patrné, že dotčená rozhodnutí vůbec nebyla způsobilá do základních práv stěžovatelky jakkoli zasáhnout, neboť pouze vyzývala stěžovatelku ke splnění jedné z obligatorních náležitostí dovolání jakožto jedné z podmínek dovolacího řízení. S ohledem na konkrétní okolnosti stěžovatelčiny věci pak Ústavní soud připomíná, že právní úpravu povinného zastoupení účastníka v dovolacím řízení nepovažuje za vymykající se ústavně garantovanému právu na přístup jednotlivce k soudu zakotvenému v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod [v podrobnostech srov. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 43/2000 ze dne 14. 9. 2000 (U 32/19 SbNU 293)].
10. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky a posoudil tak tuto část ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu