ECLI:CZ:US:2016:2.US.2587.16.1
sp. zn. II. ÚS 2587/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Akhmeda Matsagova, zastoupeného JUDr. Janem Luhanem, advokátem se sídlem Masarykova 1250/50, Lysá nad Labem, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 sp. zn. 2 ZT 169/2016 ze dne 17. června 2016 a usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování, sp. zn. UOOZ-1716/TČ-2016-290040 ze dne 25. května 2016, za účasti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 a Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva, a to právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na obhajobu zaručené čl. 40 odst. 3 Listiny.
Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaných listin se podává, že usnesením Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování, č. j. UOOZ-1716/TČ-2016-290040 ze dne 25. 5. 2016 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele jako obviněného pro jednání kvalifikované jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit jednáním, popsaným pod bodem 3. napadeného usnesení.
O stížnosti stěžovatele podané do protokolu o výslechu obviněného rozhodla státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 dalším napadeným usnesením, jímž podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), stížnost jako nedůvodnou zamítla.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá, že proti usnesení o zahájení trestního stíhání podal stížnost, kterou posléze písemně doplnil. Obvodní státní zastupitelství však v přezkumném usnesení k doplnění stížnosti vůbec nepřihlédlo a rozhodlo, jakoby odůvodnění stížnosti podáno nebylo. Usnesení proto označuje za nezákonné a zkracující právo na obhajobu a spravedlivý proces, neboť se nevypořádává s námitkami uplatněnými v odůvodnění stížnosti. Poukazuje na obsah přezkumného usnesení, v němž je popsán skutek, kterého se měl dopustit a dále je konstatováno, že stížnost není důvodná, neboť shromážděné důkazy dostatečně odůvodňují závěr, že se stěžovatel skutku, pro který proti němu bylo zahájeno trestní stíhání, dopustil. Těmito důkazy mají být výpovědi poškozeného a svědka Romana Tyce. Uvedené výpovědi však nebyly v usnesení o zahájení trestního stíhání v souvislosti s osobou stěžovatele zmíněny. Státní zástupkyně se v usnesení dále zabývá pouze důkazy, které by mohly svědčit v neprospěch stěžovatele, a vůbec se nevypořádává s výpovědí stěžovatele, kterou zcela ignoruje. Svévolně, nezákonně a nepřezkoumatelným způsobem provádí a hodnotí důkazy, které policejní orgán v souvislosti se stěžovatelem vůbec nebral v potaz. Stěžovateli není známo, zda policejní orgán řádné doplnění stížnosti postoupil Obvodnímu státnímu zastupitelství, či zda tak opomněl učinit. Ve vztahu k usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatel namítá, že k jeho osobě neobsahuje žádné odůvodnění.
III.
K ústavní stížnosti se vyjádřila obvodní státní zástupkyně pro Prahu 9. Ve svém vyjádření potvrdila, že proti usnesení policejního orgánu podal stěžovatel do protokolu o výpovědi obviněného dne 26. 5. 2016 stížnost s tím, že ji odůvodní prostřednictvím své obhájkyně. S ohledem na toto vyjádření dozorující státní zástupkyně vyčkávala na doručení odůvodnění stížnosti; stejně tak činila v případě dalších obviněných, kteří si rovněž podali stížnosti a také avizovali jejich doplnění. Průběžně proto činila dotazy u policejního rady, v případě stěžovatele byla odpověď vždy negativní. Dne 17. 6. 2016 tedy přistoupila k rozhodnutí o stížnosti, neboť měla za to, že další čekání by již znamenalo neodůvodněné průtahy. Až dne 21. 6. 2016 byla telefonicky kontaktována policejním radou a dozvěděla se, že odůvodnění stížnosti ve skutečnosti policejnímu orgánu doručeno bylo, avšak nedopatřením se policejnímu radovi nedostalo do ruky a později je přehlédl. Státní zástupkyně obdržela z tohoto důvodu odůvodnění stížnosti až 21. června 2016, tedy po vydání a rozeslání přezkumného usnesení. K samotnému usnesení policejního orgánu státní zástupkyně uvedla, že je přezkoumala, a byť je neshledala zcela dokonalým, nedošla k závěru, že by bylo nezákonné a zcela neodůvodněné, neboť shromážděné důkazy s potřebnou větší mírou pravděpodobnosti nutnou pro postup zvolený policejním orgánem odůvodňují závěr, že se stěžovatel vydírání na poškozeném dopustil. Důrazně odmítá, že by hodnotila důkazy svévolně. Odůvodnění stížnosti záměrně neignorovala, neboť nikoliv její vinou se jí do rukou nedostalo včas. Podotýká však, že i kdyby jí odůvodnění stížnosti bylo doručeno včas, její rozhodnutí by nebylo jiné. Nadto poznamenává, že řízení o stížnosti nezná na rozdíl od odvolání lhůtu pro odůvodnění stížnosti a odůvodnění ani nepožaduje. Rozhodnutí proto nelze považovat za nezákonné jen z toho důvodu, že rozhodla bez přihlédnutí k odůvodnění stížnosti.
V replice na podané vyjádření stěžovatel setrval na argumentaci uplatněné v ústavní stížnosti s tím, že Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 9 prakticky potvrdilo rozhodné skutečnosti, které pouze interpretuje jiným způsobem. Odkazuje na objektivní odpovědnost orgánů veřejné moci za plné respektování práv jednotlivce. Nepříznivé důsledky pochybení kteréhokoliv orgánu veřejné moci nemůže nést nositel ústavně zaručených práv, ale orgán veřejné moci. Zda by rozhodnutí bylo jiné, i kdyby bylo odůvodnění stížnosti včas postoupeno státnímu zastupitelství, označuje za pouhou spekulaci.
IV.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací zcela mimořádných, za všeobecně nepřípustné, případně nežádoucí (srovnej např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99 ze dne 6. 9. 1999, usnesení sp. zn. I. ÚS 486/01 ze dne 11. 12. 2001, usnesení sp. zn. IV. ÚS 213/03 ze dne 21. 11. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 262/03 ze dne 30. 6. 2003 a další; všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srovnej usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006).
Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srovnej nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003, N 105/30 SbNU 471); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení.
Podle stěžovatele bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces a na obhajobu tím, že příslušné státní zástupkyni nebylo včas předloženo odůvodnění jeho stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, a že tedy státní zástupkyně rozhodovala o stížnosti, aniž by přihlédla ke konkrétním stížnostním námitkám.
Jak vyplývá z vyjádření Obvodní státní zástupkyně pro Prahu 9, v posuzované věci skutečně došlo k pochybení v postupu policejního orgánu, který opomněl předložit Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 9 včas podané odůvodnění stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele, takže příslušná státní zástupkyně nemohla přímo reagovat na stížnostní námitky.
Ústavní soud však již mnohokrát v obdobné situaci konstatoval, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1325/08 ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 1596/11 ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3436/15 ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2592/15 ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 1578/16 ze dne 30. 6. 2016). Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu je intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavně chráněných práv obviněného, a současné zjištění, že jde o zásah, který nelze v průběhu dalšího řízení odčinit (srov. usnesení I. ÚS 2592/15 ze dne 25. 11. 2015).
Okolnosti, pro něž by se jevilo nutné přistoupit k vydání kasačního nálezu, v posuzovaném případě nenastaly. Stěžovatel ostatně ani netvrdí, že by mu vydáním rozhodnutí stížnostního orgánu či usnesením o zahájení trestního stíhání byla způsobena závažná neodčinitelná újma (např. ve formě ztráty osobní svobody), když v podstatě namítá, že právo na spravedlivý proces a na obhajobu stížnostní státní zastupitelství porušilo tím, že nepřihlédlo k jeho konkrétním stížnostním námitkám. Z hlediska ústavněprávního je ovšem zásadní, že státní zastupitelství stížnost stěžovatele neodmítlo, ale přezkoumalo ji věcně (jde zde o uplatnění obecného revizního principu, v jehož rámci stížnostní orgán přezkoumává rozhodnutí orgánu nižší instance i z jiných důvodů, než byly stěžovatelem vytknuty). Nenastala tedy situace, která by mohla mít dopad do procesních práv stěžovatele takové povahy a intenzity, jenž by současně znamenal zásah do ústavně zaručených práv. Případná kasace rozhodnutí státní zástupkyně pouze z důvodu, že tento stížnostní orgán nepřihlédl k doplnění stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, by byla pouhým formalismem bez vlivu na další průběh řízení.
Stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že by usnesení o zahájení trestního stíhání neobsahovalo k jeho osobě žádné odůvodnění. Policejní orgán ve výroku pod bodem 3. rozhodnutí dostatečně podrobně a nezaměnitelným způsobem popsal skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele a v němž je spatřován zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku ve stádiu pokusu, spáchaný ve spolupachatelství. V jeho odůvodnění jsou pak rozvedeny skutečnosti, které svědčí o důvodnosti trestního stíhání, včetně pramenů, o něž policejní orgán své podezření opřel, což stěžovateli umožňuje uplatnit během trestního řízení patřičnou obranu. Je sice pravdou, že jméno stěžovatele v odůvodnění není (krom prvního odstavce) již výslovně zmiňováno, vyplývá z něho však, že policejní orgán bral v úvahu povahu trestné činnosti i skutečnost, že do ní bylo zapojeno více osob, přičemž důvodné podezření, že se stěžovatel a další spoluobvinění vydírání na poškozeném dopustili, opřel o dosud shromážděné důkazy, především o výpověď poškozeného a svědka Romana Tyce, z nichž mj. vyplynulo že obvinění (tedy i stěžovatel v případě skutku popsaného pod bodem 3.) při každém setkání využívali početní převahy k zastrašení poškozeného. V postupu policejního orgánu Ústavní soud neshledal pochybení takové intenzity, které by nasvědčovalo závěru o libovůli v rozhodování. Rovněž usnesení stížnostního orgánu odpovídá zákonným požadavkům kladeným na odůvodnění obdobných rozhodnutí, neboť státní zastupitelství se k věci vyjádřilo v rozsahu, v jakém to podle povahy a probíhajícího stádia řízení přicházelo v úvahu.
Smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání není vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem zkoumání všech orgánů činných v trestním řízení po celou dobu jeho průběhu. K zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněná osoba spáchala skutek způsobem popsaným ve skutkové větě tohoto usnesení. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto počátečním stádiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě, jako je tomu např. u podané obžaloby či v odůvodnění odsuzujícího rozsudku (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1191/13 ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2477/13 ze dne 18. 11. 2013).
Obsah napadených usnesení tudíž neporušuje práva stěžovatele zaručená v čl. 36 a násl. Listiny. Předpoklady pro zahájení trestního stíhání byly splněny, což samo o sobě neznamená, že by dosavadní poznatky orgánů činných v trestním řízení o pravděpodobnosti spáchání trestného činu nemohly doznat změn, či že by nemohlo dojít k zastavení trestního stíhání. Stěžovateli přitom zůstává zachována možnost, aby v následujících stádiích řízení uplatnil všechna svá zákonná procesní práva, včetně tvrzeného práva na obhajobu.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu