ECLI:CZ:US:2016:2.US.2685.16.1
sp. zn. II. ÚS 2685/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Georgije Jozeviče Alaniji, zastoupeného Mgr. Martinem Pechem, advokátem se sídlem Malá 6, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 7. 2015 č. j. 11 Co 258/2015-195, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016 č. j. 26 Cdo 5164/2015-222, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo zasaženo jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil jak usnesení Nejvyššího soudu, tak i usnesení Krajského soudu v Plzni.
2. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 23. 7. 2015 č. j. 11 Co 258/2015-195 potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. Ve výroku pod bodem II napadené usnesení změnil tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 9 470 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobce. Dle závěrů odvolacího soudu rozhodl soud prvního stupně správně, když napadeným usnesením podle ustanovení §43 z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.), odmítl podání žalovaných (jejich vzájemný návrh), neboť ten měl takové vady, pro které nebylo možné v řízení pokračovat. Žalovaní na opakovanou výzvu soudu vady neodstranili, jejich podání zůstalo vadné především v petitu žaloby (z návrhu nebylo zřejmé, čeho konkrétně se žalovaní domáhají), ale také ve vylíčení rozhodných skutečností. I v otázce nákladů se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně co do aplikace §146 odst. 2 a 3 o. s. ř. i se závěrem, že není na místě aplikace ustanovení §150 o. s. ř. Rozhodnutí o nákladech řízení však změnil co do přiznané výše nákladů. Proti měnícímu výroku (výrok č. II.) usnesení Krajského soudu v Plzni podal 2. žalovaný dovolání, které bylo dovolacím soudem usnesením ze dne 11. 5. 2016 č. j. 26 Cdo 5164/2015-222 odmítnuto pro nepřípustnost.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odvolací soud nemohl ve věci meritorně rozhodovat, správný postup měl být přerušení řízení ex lege ve smyslu §140a a násl. z. č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon. Rozhodnutím o úpadku se totiž přerušují soudní a rozhodčí řízení o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§170 insolvenčního zákona). V těchto řízeních nelze pokračovat po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvádí, že Krajský soud v Plzni měl při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikovat §150 o. s. ř., tj. nepřiznat žalobci náhradu nákladů řízení pro důvody hodné zvláštního zřetele.
4. Ústavní stížnost je v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu a měnícímu výroku Krajského soudu v Plzni zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je mj. odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
7. Výjimku - v obecné rovině - představují situace, kdy interpretace podústavního práva, kterou soudy zvolily, založila porušení některého základního práva stěžovatele, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně koliduje s všeobecně (konsensuálně) akceptovaným chápáním dotčených právních institutů, event. představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (čímž činí na jeho základě vydané rozhodnutí nepředvídatelným excesem), případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoli smysluplné odůvodnění.
8. Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí řádně vyložil, proč na průběh řízení před odvolacím soudem nemá vliv úpadek žalovaných a insolvenční řízení, které je proti nim vedeno a proč tedy nedošlo ex lege k přerušení řízení. V dané věci totiž nebylo možno uzavřít, že by předmětem řízení o vzájemném návrhu žalovaných byl majetek tvořící insolvenční podstatu, neboť až do rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zřejmé, jaký nárok chtěli žalovaní vzájemným návrhem uplatnit.
9. Dle stěžovatele měl být v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikován §150 o. s. ř. Ústavní soud postupuje při posuzování problematiky nákladů řízení nanejvýš zdrženlivě, jak vyplývá z jeho dosavadní judikatury, podle níž rozhodnutí o náhradě nákladů řízení - byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení - zpravidla nedosahuje intenzity umožňující porušení základních práv a svobod (viz například usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 či sp. zn. IV. ÚS 131/08). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících rozhodování o nákladech řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek libovůle (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 464/09 či sp. zn. II. ÚS 2608/09). To ovšem není případ ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Odvolací soud své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Z rozhodnutí je zřejmé, proč v tomto případě neshledal v okolnostech případu důvody hodné zvláštního zřetele. Nadto je nutno upozornit, že ustanovení §150 o. s. ř. zdůrazňuje výjimečnost nepřiznání náhrady nákladů řízení a jak vyplývá i z judikatury Ústavního soudu, klasická právní zásada (exceptiones non sunt extendendae) vyžaduje, aby výjimky nebyly interpretovány rozšiřujícím způsobem a aby jejich použití bylo vždy náležitě odůvodněno [nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 1526/12 (N 31/68 SbNU 335)].
10. Měnícím výrokem o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo navíc rozhodnuto o peněžitém plnění bagatelní povahy. Přestože zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") neomezuje přípustnost ústavní stížnosti pouze na věci převyšující tzv. bagatelní plnění, Ústavní soud ve svých rozhodnutích zaujímá dlouhodobě stanovisko, že ústavní stížnost v těchto věcech je v zásadě vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 101/01 ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) a řadu dalších]. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takových věcech přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální [viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2612/07 ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 185/98 ze dne 26. 8. 1998 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Jak z výše uvedeného vyplývá, to není případ ústavní stížností napadeného rozhodnutí a postupu mu předcházejícímu.
11. Jde-li o část ústavní stížnosti směřující proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 11 Co 258/2015-195, posoudil Ústavní soud podanou stížnost jako nepřípustnou, neboť dle §75 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost podmíněna řádným vyčerpáním všech prostředků, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva. Ochrana tvrzeného porušení ústavně chráněných práv stěžovatele Ústavním soudem je totiž subsidiární k ochraně těchto práv poskytované obecnými soudy (srov. i usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13). Stěžovatel však před podáním ústavní stížnosti do výroku I. usnesení Krajského soudu v Plzni nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a ústavní stížnost je podána předčasně, resp. směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilé být předmětem ústavního přezkumu ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
12. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu