ECLI:CZ:US:2016:2.US.2697.16.1
sp. zn. II. ÚS 2697/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Oty Malého, zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Malá 6, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016 č. j. 23 Cdo 140/2016-262 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti právnímu názoru vyslovenému Nejvyšším soudem, který dovodil, že zaviněním ve smyslu čl. 29 a 32 odst. 1 Úmluvy CMR, které se má podle práva České republiky má považovat za rovnocenné úmyslu, je hrubá nedbalost (tj. porušení jakékoliv smluvní povinnosti dopravce při provádění přepravy).
2. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2015 č. j. 12 Cmo 368/2014-226, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 7. 2014 č. j. 44 Cm 266/2009-191 ve znění opravného usnesení ze dne 8. 9. 2014 č. j. 44 Cm 266/2009-207. Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba Václava Šlemra (dále jen "žalobce") o zaplacení 481 034 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Odvolací soud se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně a jeho rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odkázal přitom mimo jiné na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp zn. 23 Cdo 2702/2012 zabývající se meritorně shodnou věcí, tj. odpovědností přepravce za škodu vzniklou při přepravě zboží, a to konkrétně klauzulí v přepravní smlouvě požadující, aby dopravce neodstavoval vozidlo na nehlídaných parkovištích. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, jelikož neshledal důvody k odchýlení se od stávajícího právního posouzení předmětné otázky.
II.
3. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele není důvodný.
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal.
5. Ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána přednost občanu zejména tehdy, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje znaky porušování práva, libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní (včetně některých jejich důsledků, jež se projeví insolvencí či vynuceným výkonem rozhodnutí). V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně zúženy. Akcentuje se ochrana v těch situacích, v nichž v důsledku ztráty či flagrantního ohrožení vlastnické svobody hrozí destrukce sociálního statusu jednotlivce (srov. Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer, 2012, komentář k čl. 11 a typové situace popsané tamtéž).
6. V nyní posuzovaném případě se jedná o soukromoprávní spor - smluvní vztah žalobce a stěžovatele na základě přepravní smlouvy. Jde o horizontální právní vztah, u něhož je možnost ústavněprávního přezkumu výrazně zúžena. Akcentuje se ochrana v těch situacích, v nichž v důsledku ztráty či flagrantního ohrožení vlastnické svobody hrozí destrukce sociálního statusu jednotlivce.
7. Námitky stěžovatele směřují výhradně proti závaznému právnímu názoru vyslovenému Nejvyšším soudem ve výše citovaném rozhodnutí. Odlišná právní kvalifikace stěžovatele se však opírá o posouzení skutkové stránky věci. V tomto směru však nelze obecným soudům vytknout, že na posuzovanou věc aplikovaly aktuální judikatorní závěry Nejvyššího soudu, který ve věci sám neshledal důvody pro odlišné právní posouzení projednávaného sporu.
8. Podle Ústavního soudu je navíc zcela zásadní skutečnost, že ve věci se nejedná o konečné meritorní rozhodnutí, jak navíc sám uvádí Nejvyšší soud v závěru svého usnesení. Ze subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá, že Ústavní soud by měl ochranu ústavně zaručeným základním právům a svobodám poskytovat až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci a k zásahům do probíhajících řízení by měl přistupovat nadmíru zdrženlivě. Proto by ústavní stížností měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí procesní, byť i samostatně pravomocná rozhodnutí (k tomu srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 371n. či usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 275/06, sp. zn. I. ÚS 2648/13 a dalších). Jinak řečeno - vzhledem k subsidiaritě ústavněprávního přezkumu je zásah Ústavního soudu zásadně vyhrazen pro ta rozhodnutí obecných soudů, jimiž se řízení před nimi končí a kdy již jiný prostředek nápravy k dispozici není.
9. Lze tedy shrnout následující: napadené rozhodnutí není konečným meritorním rozhodnutím ve věci a jako takové dává stěžovateli možnost další obrany svého práva v občanskoprávním řízení před soudy. Pokud jde o právní posouzení věci, to se opírá o judikaturu Nejvyššího soudu, která je na daný případ bezprostředně aplikovatelná. Sám Nejvyšší soud neshledal důvod pro odklonění se, resp. odlišné posouzení dané právní otázky. Ve věci se jedná o soukromoprávní spor mezi účastníky přepravní smlouvy, jde tedy o horizontální právní vztah, v němž je role Ústavního soudu omezena.
10. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že stěžovatel s žalobce uzavřeli platnou smlouvu o přepravě, jejíž znění bylo oběma smluvním stranám známo. Pokud stěžovatel vědomě porušil smluvní ujednání, jakkoliv se jednalo o jeho zaměstnance (řidiče), jde takové jednání primárně k jeho tíži se všemi důsledky s tím spojenými.
11. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele. Proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu