ECLI:CZ:US:2016:2.US.2805.15.1
sp. zn. II. ÚS 2805/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Lenky Topolnické, zastoupené doc. JUDr. Mgr. Janou Tlapák Navrátilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8 - Karlín, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2015, č. j. 33 Cdo 3538/2013-548, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2013, č. j. 26 Co 179/2013-514, 26 Co 180/2013, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 16. 9. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, podaná ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z vyžádaného spisového materiálu se podává, že Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 3. 9. 2012, č. j. 7 C 167/2010-440 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 27. 9. 2012, č. j. 7 C 167/2010-456, uložil žalovanému P. Peškovi povinnost zaplatit stěžovatelce částku 3.060.000 Kč spolu s úrokem z prodlení (výrok I.), výrokem II. zastavil řízení o zaplacení úroku z prodlení z částky 3.060.000 Kč ve výši 10,75 % ročně od 15. 7. do 31. 12. 2008 a ve výši 9,25 % ročně za období od 1. 1. do 14. 1. 2009 a rozhodl rovněž o náhradě nákladů řízení (výrok III. až VI.). Okresní soud totiž dospěl k závěru, že smlouva, kterou účastníci (tedy stěžovatelka a žalovaný) uzavřeli, je smlouvou příkazní ve smyslu §724 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"). Žalovaný podle okresního soudu porušil povinnosti příkazníka uvedené v ustanoveních §725 a §727 občanského zákoníku a je proto dána jeho odpovědnost za škodu podle §420 občanského zákoníku. Byly tak splněny všechny předpoklady odpovědnosti žalovaného, a to porušení právní povinnosti, vznik škody i existence příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem škody a zaviněním žalovaného. Žalovaný porušil své povinnosti plynoucí z příkazní smlouvy, tzn. investovat svěřené prostředky stěžovatelky s nízkou mírou rizika a pravidelně ji informovat o realizovaných obchodech (včetně ztráty a zisku z těchto obchodů). Dále porušil svoji povinnost jednat při obstarání dohodnuté záležitosti s náležitou péčí, poctivě, podle svých schopností a znalostí. Stěžovatelce tak byla v důsledku jednání žalovaného způsobena škoda ve výši 3.060.000 Kč a existuje příčinná souvislost mezi porušením povinností žalovaného a vznikem škody. Pokud by prý totiž žalovaný dodržel dohodnuté závazky a povinnosti, stěžovatelka by nepřišla o veškeré finanční prostředky.
3. K odvolání žalovaného rozhodl Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že se citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. mění tak, že se žaloba zamítá. Tuto změnu prvostupňového rozsudku odůvodnil krajský soud tím, že v projednávané věci účastníci uzavřeli smlouvu, která je podle svého obsahu a sjednaného předmětu činnosti smlouvou příkazní podle ustanovení §724 a násl. občanského zákoníku. Dohodnutá činnost, kterou měl žalovaný pro stěžovatelku vykonávat, byla definitivně sjednána na základě emailové korespondence ze dne 15. 7. 2008, která zjevně navazovala na předchozí ústní jednání účastníků. Obsahem smlouvy bylo investování finančních prostředků poskytnutých stěžovatelkou tak, že o způsobu činnosti, investičních nástrojích a době investování bude rozhodovat žalovaný, a to za provizi 20 % z případného zisku. Pokud ale žalovaný stěžovatelce sdělil shodným emailem ze dne 15. 7. 2008, jak bude svěřené finanční prostředky spravovat, jakou při investování uplatní strategii či pokud jí rovněž přislíbil poskytovat každý týden informace o vývoji obchodování, pak se podle krajského soudu jednalo o pouhé informativní sdělení stěžovatelce o faktickém plnění příkazní smlouvy, které ale nemělo žádný vliv na obsah sjednaného závazku spočívajícího v investování finančních prostředků. Žalovaný tedy podle krajského soudu svoji povinnost z příkazní smlouvy splnil a nenese odpovědnost za to, že nebylo dosaženo výsledku sledovaného touto činností, tedy dosažení zisku. Pro vznik odpovědnosti za škodu podle §420 občanského zákoníku přitom musí být kumulativně splněny základní náležitosti, tedy porušení povinností, vznik škody i příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a škodou. V daném případě však podle krajského soudu chybí základní náležitost odpovědnosti za škodu, tedy porušení povinnosti ze strany žalovaného.
4. Dovolání stěžovatelky bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto a stěžovatelce byla uložena povinnost uhradit žalovanému náklady dovolacího řízení. Stěžovatelka totiž podle Nejvyššího soudu nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř."). Stěžovatelka tedy podle Nejvyššího soudu nevymezila otázku hmotného nebo procesního práva, která byla odvolacím soudem posouzena rozdílně nebo již by měl Nejvyšší soud posoudit jinak.
5. Stěžovatelka zejména namítá, že odvolací soud porušil princip dvojinstančnosti řízení, když - bez toho, aniž by zopakoval dokazování - dospěl k odlišnému skutkovému zjištění, než soud prvního stupně. Tímto postupem tak prý byla stěžovatelce odňata reálná možnost účinné argumentace proti právnímu náhledu odvolacího soudu na posuzovanou věc. Odvolací soud rovněž neposkytl účastníkům řízení řádné poučení podle ustanovení §118a o. s. ř. ve spojení s §213b o. s. ř. a nebyl jí dán prostor ani pro vyjádření se k odlišnému právnímu názoru odvolacího soudu, případně k doplnění tvrzení a důkazů. Stěžovatelka se rovněž domnívá, že Nejvyšší soud ústavně nesouladným způsobem vyhodnotil přípustnost jejího dovolání a dopustil se též průtahů v rámci dovolacího řízení. Dovolací řízení totiž trvalo více než 20 měsíců, a to i přesto, že podle ustanovení §243c o. s. ř. je Nejvyšší soud povinen vydat usnesení v případě odmítnutí dovolání pro nepřípustnost do šesti měsíců ode dne, kdy mu věc byla předložena.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Ústavní soud nejprve připomíná svoji ustálenou judikaturu k otázce tzv. překvapivosti rozhodnutí, podle níž se o takovou situaci jedná mimo jiné tehdy, jestliže se odvolací soud odchýlí od hodnocení skutkových zjištění soudem prvého stupně a tato skutková zjištění hodnotí celkově jinak, aniž by je však sám opakoval nebo doplnil. Za takové situace - pokud by k ní v konkrétním případě došlo a účastníku řízení by nebylo umožněno vyjádřit se k nově nastolenému hodnocení - by se mohlo jednat o porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu již citovaných čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. k tomu např. nález sp. zn. IV. ÚS 544/98 ze 4. 8. 1999 (N 109/15 SbNU 75) nebo nález sp. zn. III. ÚS 93/99 z 27. 5. 1999 (N 80/14 SbNU 161); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz].
8. Z výše uvedené rekapitulační části tohoto nálezu vyplývá, že Okresní soud v Kolíně i Krajský soud v Praze se shodly v tom směru, že mezi stěžovatelkou a žalovaným byla platně uzavřena příkazní smlouva. Okresní soud však vyšel z toho, že žalovaný porušil své smluvní povinnosti spočívající mimo jiné v tom, že neinvestoval "konzervativně" a stěžovatelku neinformoval o aktuálním vývoji obchodování atp. Naopak krajský soud zdůraznil, že žalovaný měl toliko povinnost investovat finanční prostředky stěžovatelky a žalovaným formulovaná kritéria (jako právě například konzervativní způsob hospodaření), která uvedl v emailové komunikaci, chápal jen jako informativní sdělení. Řízení před nalézacím i odvolacím soudem se tak pohybovala ve stejném rámci - tedy v rámci příkazní smlouvy - byť odvolací soud hodnotil část provedených důkazů (tedy vybranou emailovou korespondenci) jinak než soud prvního stupně.
9. V právě projednávané věci tedy nedošlo např. k tomu, že by nalézací a odvolací soud rozhodovaly předmětnou věc každý podle rozdílných právních předpisů, anebo že by rozdílnost jejich právního názoru pramenila z dalšího provedeného dokazování, k němuž se stěžovatelka nemohla vyjádřit. Nelze totiž zaměňovat posouzení zjištěného skutkového stavu po stránce právní a samotné hodnocení důkazů. V nyní souzeném případě přitom krajský soud v ústavní stížností napadeném rozsudku uvádí, že zcela vyšel ze skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem, neboť jej považoval za úplný, a pouze na některé důkazy (na vybranou mailovou komunikaci) nahlížel - v rámci volného hodnocení důkazů - odlišně. Tento jeho postoj však Ústavní soud akceptuje. Ostatně, měl-li by soud účastníkům řízení sdělovat všechny své úvahy vážící se k samotnému posouzení věci, do značné míry by se tím vyprázdnil vlastní obsah rozhodnutí, jímž se řízení před soudem končí (srov. k tomu přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 12. 1999, sp. zn. I. ÚS 348/99). Odmítl-li za této situace Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky, její základní práva tím neporušil, neboť rozsudek krajského soudu lze podle Ústavního soudu - jak právě naznačeno - považovat za ústavněkonformní.
10. Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že délka řízení před Nejvyšším soudem byla neúměrně dlouhá, pak Ústavní soud konstatuje, že předmětem přezkumu ústavnosti (vzhledem k obsahu petitu návrhu stěžovatelkou formulovaného) nemohla být v dané věci otázka průtahů v řízení před Nejvyšším soudem, nýbrž výlučně to, zda právě napadenými rozhodnutími byla či nebyla porušena její základní práva či svobody. Pokud by se totiž stěžovatelka v probíhajícím řízení obrátila na Ústavní soud s požadavkem upínajícím se k délce řízení, tj. s návrhem, aby Ústavní soud po zjištění nedůvodných průtahů přikázal příslušnému soudu v těchto průtazích nepokračovat a ve věci neprodleně jednat, zajisté by takovéto stížnostní žádání Ústavní soud posoudil ve smyslu své konstantní judikatury, souhrnně vyložené např. v nálezu ze dne 7. 8. 2007, sp. zn IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151). Za daného stavu se však Ústavní soud stěžovatelkou namítanými průtahy nemohl zabývat (srov. k tomu např. usnesení ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. IV. ÚS 2981/07; U 1/48 SbNU 961).
11. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelky. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu