ECLI:CZ:US:2016:2.US.2806.16.1
sp. zn. II. ÚS 2806/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti O. D., zastoupeného Mgr. Soňou Titlbachovou, advokátkou, se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 5. 2016, č. j. 13 Co 385/2015-124, a proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 14. 4. 2015, č. j. 16 P 78/2014-86, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 8. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 10 odst. 2, v článku 36 odst. 1, a v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v článku 6 odst. 1 a v článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího, které rozhodly o styku nezletilého A. D., (dále jen "nezletilý"), se svou matkou M. D. (dále jen "matka"), aniž by respektovaly názor nezletilého, který opakovaně vyslovil, že se chce s matkou stýkat, nikoli však každých 14 dní, jak bylo nastaveno napadenými rozhodnutími. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že soudy nepřihlédly ani k písemnému vyjádření nezletilého ze dne 9. 5. 2016, ve kterém uvedl, že se chce s matkou stýkat jednou za 2 měsíce a jeden týden o letních prázdninách, ani ke zprávě psycholožky Mgr. Radany Štěpánkové ze dne 9. 4. 2016, podle které by měl být při rozhodování soudu o kontaktu A. s matkou brán postoj nezletilého jako rozhodující. Ve věci nebyl vypracován znalecký posudek, návrh na provedení důkazu výslechem nezletilého odvolací soud dle stěžovatele opominul. Stěžovatel má také za to, že závěry napadených rozhodnutí jsou v rozporu s judikaturou Ústavní soudu, např. s jeho nálezem sp. zn. II. ÚS 3489/15 ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 3462/14 ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015, či sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683). Nerespektování názoru a přání dostatečně racionálně i emočně vyzrálého nezletilého ze strany obecných soudů (zejména pak soudu odvolacího) považuje stěžovatel za diskriminační z důvodu věku a sociálního postavení dítěte. Stěžovatel uzavírá, že řízení před soudy nebylo konáno v nejlepším zájmu dítěte, neboť nebyly shromážděny či reflektovány veškeré důkazy potřebné k řádnému zjištění skutkového stavu.
3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 14. 4. 2015, č. j. 16 P 78/2014-86, byl upraven styk matky s nezletilým tak, že matka je oprávněna stýkat se s nezletilým vždy 1x za 14 dní v sudém týdnu od pátku od 18:00 hod. do neděle do 18:00 hod., počínaje dnem 1. 5. 2015, o letních prázdninách po dobu jednoho týdne v měsíci srpnu, vždy o jarních prázdninách po dobu jednoho týdne, o velikonočních prázdninách vždy v lichém roce, a to od pátku od 18:00 hod. do pondělí do 18:00 hod., o vánočních prázdninách v každém lichém roce od 23. 12. od 15:00 hod. do 25. 12. do 18:00 hod. a dále v každém sudém roce od 28. 12. od 9:00 hod. do 1. 1. do 18:00 hod. s tím, že matka je povinna si nezletilého převzít vždy v bydlišti otce, kde ho také po skončení styku předá a otec je povinen nezletilého na styk s matkou řádně připravit a pokud se styk z vážných důvodů nebude moci uskutečnit, jsou povinni se rodiče vzájemně informovat nejpozději 24 hodin před započetím styku. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 17. 5. 2016, č. j. 13Co 385/2015-124, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že matka je oprávněna stýkat se s nezletilým v době letních prázdnin v každém kalendářním roce po dobu jednoho týdne s tím, že termín styku matka otci písemně sdělí nejpozději do 30. 4. toho kterého roku a v době jarních prázdnin v každém sudém kalendářním roce od pátku prázdninám bezprostředně předcházejícího od 18:00 hodin do neděle, kterou prázdniny končí do 18:00 hodin, ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Krajského soudu v Ústí nad Labem ani Okresního soudu v Děčíně nedošlo.
5. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručená ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajícím se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, zčásti předkládal v obdobném znění již v řízení o jím podaném odvolání.
6. Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styků s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů k nezletilému, resp. upravily pravidelný styk matky s ním, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014, na který ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž odkazuje).
7. V projednávané věci Ústavní soud neshledal v namítaném postupu soudů pochybení, které by odůvodňovalo jeho kasační zásah, neboť soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí s námitkami stěžovatele náležitě vypořádaly, zejména podrobně popsaly, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že pravidelný styk nezletilého s matkou vždy jednou za 14 dní je v jeho nejlepším zájmu.
8. Ústavní soud je nucen v této souvislosti konstatovat, že mu není zřejmý důvod, proč stěžovatel podal ve věci odvolání, a poté ústavní stížnost. Z obsahu vyžádaného spisu totiž vyplývá, že se rodiče na styku, jak byl určen soudem prvního stupně, a v podstatě potvrzen soudem odvolacím, dohodli. Otec při jednání před soudem prvního stupně výslovně uvedl, že souhlasí se stykem nezletilého s matkou v lichém týdnu o víkendu od 9:00 hod. do 18:00 hod. S takovým uspořádáním byl srozuměn podle své výpovědi před soudem i nezletilý, za předpokladu, že mu otec pomůže s péčí o poštolku. Jakkoli se tedy stěžovatel v ústavní stížnosti staví do role ochránce přání či názoru svého syna, z obsahu spisu je naopak zřejmé, že stěžovatel dlouhodobě brání bez zjevného důvodu styku nezletilého s matkou. Vyplývá to ze zprávy opatrovníka ze dne 15. 12. 2014, podle které se opakovaně stěžovatel snaží zabránit styku matky s nezletilým a získat v tomto smyslu od sociální pracovnice povolení. Ve zprávě se mimo jiné konstatuje, že stěžovatel dává nezletilému číst svou korespondenci s matkou, aby si na matku nezletilý utvořil svůj názor. Stěžovatel taktéž opatrovníkovi sdělil, že kontakty s matkou nejsou pro nezletilého, který nastoupil v současné době do 2. ročníku základní školy, vhodné. Stejně tak se stěžovatel domáhal zabránění styku nezletilého s matkou v Léčebně respiračních nemocí Cvikov. Ve zprávě psycholožky Mgr. Fořtové se výslovně uvádí, že nezletilý má obavy vyjádřit před stěžovatelem a jeho rodiči přání být v širším kontaktu s matkou. Je tedy zcela zjevné, že stěžovatel stykům mezi nezletilým a matkou byť ani v soudem omezeném rozsahu nepřeje, a v tomto smyslu ovlivňuje názor nezletilého.
9. Za takové situace se jeví námitky stěžovatele spojené s nerespektováním názoru nezletilého a s tím souvisejícími nedostatky v provedeném dokazování jako účelové. Nelze totiž dost dobře pochopit, a stěžovatel v tom smyslu nenabízí ani žádné vysvětlení, proč by nemělo být v nejlepším zájmu dítěte setkávat se se svou matkou za situace, kdy matka má o styk zájem, má k tomu veškeré výchovné předpoklady i zázemí, a stýkat se s matkou je i přáním dítěte. Argumentace stěžovatele se tak jeví jako polemika nad tím, zda ke styku nezletilého s matkou má docházet jednou za 14 dní či jednou za měsíc, nebo za dva měsíce, zřejmě podle toho, jaký bude "aktuální" názor nezletilého, či jeho zájmy a aktivity. Nepochybně pak bude mít na takový názor vliv i stěžovatel, jak vyplývá z dosavadního průběhu řízení.
10. Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 3. 3. 2009, č. j. 10 Nc 113/2007-51, schválil dohodu stěžovatele a matky nezletilého, podle které se nezletilý K. svěřuje do péče matky a nezletilý A. do péče stěžovatele. Návrhem ze dne 26. 8. 2014 se matka domáhala soudní úpravy styku s nezletilým A., neboť v jejím styku s nezletilým bránil stěžovatel, s nímž není schopna se domluvit. Soud prvního stupně si vyžádal zprávu opatrovníka (Magistrát města Děčín, odbor sociálních věcí a zdravotnictví), podle které se již od roku 2009 dostavuje na oddělení stěžovatel, který se snaží zabránit styku matky s nezletilým. Stěžovatel byl opatrovníkem opakovaně poučen, že je v zájmu nezletilého, aby se stýkal s oběma rodiči. Stěžovatel však vyjadřuje své přesvědčení, že si "rozdělili děti", a tudíž už nebudou žádné kontakty mezi nimi, a připustil, že se oba bratři od rozchodu rodičů viděli minimálně. Matka před opatrovníkem uvedla, že jí bylo v uplynulé době bráněno ve styku s nezletilým, styky probíhaly pouze za dovolení stěžovatele, v jeho domácnosti a za jeho přítomnosti, matka se cítí být rodinou stěžovatele zastrašována. V průběhu šetření opatrovník opakovaně hovořil s nezletilým, který se vyjadřuje ve vztahu k matce pozitivně, přeje si stýkat se s ní i s bratrem. Nezletilý vnímá agresivní postoj otce ve vztahu k matce, plně však respektuje otce, nebude jednat proti jeho vůli. Ze zprávy Léčebny respiračních nemocí Cvikov, kde se nezletilý léčil v období 24. 6. 2014 - 19. 8. 2014, soud prvního stupně zjistil, že se stěžovatel domáhal zákazu návštěv matky v léčebně s poukazem na rozsudek o rozvodu. Vhledem ke skutečnosti, že z tohoto rozsudku nevyplýval zákaz styku matky s nezletilým, léčebna umožňovala matce návštěvy. Nezletilý se dle zprávy léčebny na matku vždy těšil a prožíval její návštěvy pozitivně. Ze zprávy psychologického vyšetření nezletilého psycholožkou Mgr. Helenou Fořtovou ze dne 3. 12. 2014 vyplynulo, že nezletilý by se chtěl vídat s matkou 1x za 14 dní na sobotu a neděli, nebo 1x za měsíc od pátku do neděle. Psycholožka doporučuje vzhledem k bydlišti matky volit návštěvy na víkend (alespoň sobota - neděle), pokud bude mít nezletilý např. zápas, může ho matka doprovodit, je však vhodné vyhnout se kontaktu s otcem, tedy potenciálnímu konfliktu, který by nezletilému přivodil stresovou situaci. Soud prvního stupně při jednání konaném dne 14. 4. 2015 vyslechl stěžovatele, matku, i nezletilého. Nezletilý vypověděl, že by za matkou chtěl určitě jezdit, a to asi jednou za tři týdny, protože má poštolku, o kterou se musí starat. V případě, že by se o poštolku postaral tatínek, tak by mohl jezdit i jednou za 14 dní. Na základě shora uvedených důkazů dospěl soud prvního stupně k závěru, že je jednoznačně v zájmu nezletilého, aby se svou matkou stýkal, posilovali vzájemné citové vazby, a měli možnost spolu trávit čas, a upravil proto rozsah styku v napadeném rozsudku uvedeným způsobem.
11. Se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil také odvolací soud, který doplnil dokazování aktuální zprávou opatrovníka. Opatrovník vedl s nezletilým pohovor, ze kterého vyplývá, že nezletilý se na styk s matkou někdy těší, jindy se mu nechce, věnoval by se raději svým aktivitám a kamarádům. Svůj vztah s matkou a bratrem hodnotí jako dobrý, vyhovoval by mu kontakt s matkou 1x za 2 měsíce, o prázdninách by chtěl s matkou a bratrem strávit týden. Toto vyjádření nezletilého má opatrovník za nekorespondující s postojem nezletilého v průběhu řízení před soudem prvního stupně. Opatrovník má za to, že k posunu názorů nezletilého došlo pod vlivem otce. Obdobně se nezletilý k rozsahu styku s matkou vyjádřil ve svém podání soudu ze dne 9. 5. 2016. Stěžovatel předložil odvolacímu soudu zprávu z psychologické poradny ROVENA, ve které se doporučuje, aby při rozhodnutí soudu o rozsahu styku nezletilého s matkou byl vzat jako rozhodující postoj nezletilého, který má svou matku rád, ale čas by raději trávil jinak než s ní. Představa nezletilého je, že by za matkou jel podle chuti např. 1x za měsíc, nebo třeba jen na jednu noc. V případě, že bude nezletilý ke styku nucen, nelze vyloučit vznik odporu v křehkém vztahu mezi matkou a nezletilým.
12. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že stěžovatel není styku nezletilého s matkou nakloněn, byť neuvedl žádný relevantní důvod, který by matce v péči o syna bránil či který by odůvodňoval tvrzení stěžovatele, že styk nezletilého s matkou není v zájmu nezletilého. Odvolací soud měl za prokázané, že matka pečuje o společného syna rodičů nezletilého K., má řádné bydlení, je zajištěna příjmem ze zaměstnání a o styk s nezletilým A. má zájem. Krajský soud dovodil, že je i v zájmu nezletilého, aby byl styk s matkou upraven, a to pravidelně a ve standardním časovém rozsahu. Nezletilý A. má k matce vřelý vztah, v rámci styku s matkou je nezletilý v kontaktu i se širší rodinou a zejména svým bratrem. Podle odvolacího soudu skutečnost, že nezletilý má své vlastní aktivity, pochopitelné vzhledem k jeho věku, nebrání tomu, aby nebyl realizován styk s matkou, zvláště za situace, kdy matka vyjádřila vůli synovi vycházet vstříc a umožňovat mu účast na jeho aktivitách i v době styku s matkou.
13. Ze shora uvedeného je zřejmé, že soudy obou stupňů důkladně zkoumaly na základě vyjádření opatrovníka, školy, psychologa, léčebny, ale i názoru nezletilého, zda je v zájmu nezletilého, aby byl realizován ve standardním režimu (1x za 14 dní sobota a neděle) styk nezletilého s matkou. Ústavní soud shora vyložil obsah uvedených zpráv a vyjádření, včetně závěrů, které z nich soudy vyvodily, není proto přínosné na tomto místě opakovat argumentaci obecných soudů, se kterou se Ústavní soud zcela ztotožňuje, a která je ohledně shora uvedených závěrů obecných soudů řádně podložena provedeným dokazováním. Nesouhlasí-li stěžovatel se způsobem, jakým soudy provedené důkazy hodnotily, poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 občanského soudního řádu. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.
14. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že soudy nerozhodovaly v nejlepším zájmu nezletilého, a to zejména soud odvolací, který nerespektoval "aktuální" přání nezletilého stýkat se s matkou v rozsahu 1x za měsíc a jeden týden o prázdninách.
15. Ústavní soud v tomto ohledu považuje za zásadní, zda byl v řízení zjištěn názor dítěte ve věci, neboť ústavní pořádek ve shodě s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte zaručuje dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 30. 9. 2010, usnesení sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 19. 4. 2011, nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503)]. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že výslech dětí před soudem je poměrně značně stresující zážitek, a pokud lze vůli dítěte zjistit jinak, není od věci jej této zkušenosti ušetřit (usnesení sp. zn. IV. ÚS 528/15 ze dne 16. 4. 2015). V projednávané věci, jak vyplývá z výše uvedeného, byl názor nezletilého dostatečně zjištěn, když s ním byl opakovaně veden pohovor prostřednictvím opatrovníka, byl slyšen před soudem prvního stupně, názory nezletilého jsou také zřejmé ze zpráv Mgr. Fořtové a Mgr. Štěpánkové. Pokud jde o námitku stěžovatele, že nezletilý nebyl vyslechnut před odvolacím soudem, Ústavní soud k této uvádí, že není procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; oproti tomu je zcela regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena [srovnej. nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239), nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339), nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377) a nález sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)]. Tak tomu bylo v tomto případě, kdy odvolací soud vycházel ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl skutkový stav věci dostatečně zjištěn, a to mimo jiné (na rozdíl od tvrzení stěžovatele) včetně názoru nezletilého, jak jej uvedl ve svém písemném vyjádření ze dne 9. 5. 2016, které soud zohledňuje na str. 2 svého rozsudku.
16. Pokud stěžovatel namítá, že nebylo důsledně respektováno přání nezletilého stýkat se s matkou 1x za 2 měsíce, a týden o prázdninách, Ústavní soud předesílá, že stojí ve své judikatuře na stanovisku, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213) či rozsudek ESLP ve věci C. proti Finsku ze dne 9 května 2006 č. 18249/02, body 57-59]. Jak Ústavní soud konstatoval v nálezu sp. zn. II. ÚS 2919/14 ze dne 20. 1. 2015, "z formulace, že nejlepší zájem dítěte musí být zásadním vodítkem (předním hlediskem), totiž zároveň vyplývá, že nejde o hledisko jediné, které soudy v řízeních týkajících se úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí musí zvažovat. Nejlepší zájem dítěte může být v konfliktu s oprávněnými zájmy ostatních osob (dalších dětí, rodičů, atd.). Výbor OSN pro práva dítěte proto uznává, že je nutný určitý stupeň flexibility v aplikaci tohoto principu a případné konflikty s jinými oprávněnými zájmy je třeba řešit případ od případu. Nejlepší zájem dítěte je tedy možno, ba dokonce nutno, vyvažovat s ostatními oprávněnými zájmy". Je pochopitelné, že dítě ve věku čtrnácti let již má své vlastní zájmy, aktivity a vyhraněný názor na trávení volného času, to však nevylučuje pravidelný víkendový kontakt s rodičem, s nímž má soudem upravený styk. Oproti dětem mladšího věku je však na rodičích, v projednávané věci zejména na matce nezletilého, aby přistupovala k naplňování soudem stanoveného styku citlivě, s ohledem na zájmy a sportovní aktivity nezletilého. Na druhé straně je na stěžovateli, aby respektoval totéž, a umožnil matce náhradní termín styku v případě kolize termínu styku např. se sportovním utkáním nezletilého. Další možností, jak již soudy konstatovaly, je umožnit nezletilému účast na jeho aktivitách i v době styku s matkou. Ostatně v tomto smyslu matka před soudem vyjádřila ochotu postupovat. Závěr soudů, které se při svém rozhodování výhradně neřídily v průběhu času stále se měnícím a stěžovatelem nepochybně ovlivněným názorem nezletilého ohledně rozsahu jeho styku s matkou (oscilujícím mezi stykem 1x za 14 dní až 1x za dva měsíce) tak nelze spatřovat vybočení z mezí ústavnosti.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu