ECLI:CZ:US:2016:2.US.3106.16.1
sp. zn. II. ÚS 3106/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti P. N., zastoupeného Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou, se sídlem Čáslavská 8, Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2016, č. j. 18 Co 228/2016-2546, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 6. 2016, č. j. 50 P 422/2007-2533, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 9. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 10 odst. 2 a v článku 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy při svém rozhodování nerespektovaly §867 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle kterého při rozhodování, které se dotýká zájmu dítěte, soud věnuje názoru dítěte patřičnou pozornost, předtím je však povinen poskytnout dítěti potřebné informace. Dle stěžovatele není prokázané, že by soud tuto povinnost splnil, případně jakým způsobem a kdy tak učinil. Odvolací soud vycházel pouze z pohovoru konaného údajně dne 29. 3. 2016 prostřednictvím opatrovníka formou rozhovoru po Skype. Doslovný přepis rozhovoru nebo jeho nahrávka v soudním spisu založeny nejsou, součástí spisu je pouze přepis, který je již sám o sobě interpretací, tedy může obsahovat určitá zkreslení. Stěžovatel na rozdíl od matky o plánovaném rozhovoru nebyl ani informován. Závěry uvedeného úředního záznamu jsou nejen velmi subjektivní, ale především zavádějící, nepodložené a nepravdivé. Zkreslená vyjádření dcer jsou následně soudy v napadených rozhodnutích interpretována v rozporu jak se zájmem stěžovatele, tak zejména se zájmem obou dcer, s cílem znemožnit stěžovateli osobní kontakt s vlastními dětmi. Stěžovatel tvrdí, že matka kontakt nezletilých se stěžovatelem dlouhodobě odmítá a účelově mu brání. Kontakt stěžovatele s nezletilými matka nepřipustila ani o letních školních prázdninách v roce 2015, kdy dcery s matkou navštívily Českou republiku. Stěžovatel má za to, že dcery se snaží své postoje přiblížit postoji matky, jakožto rodiče, který o ně pečuje, a se kterým žijí, proto sotva mohou zcela otevřeně za všech okolností prezentovat, zda s otcem chtějí strávit určitou dobu v průběhu letních prázdnin. To může být důvodem, proč jsou vyjádření dcer někdy opatrnější, nicméně zájem o kontakt se stěžovatelem je z projevů dcer zcela zřejmý a nezpochybnitelný. Přes odloučení dcer, které stěžovatel od září 2012 neviděl, stěžovatel nezaznamenal, že by jej dcery odmítaly, nebo že by odmítaly komunikaci s ním. Taktéž ve znaleckém posudku ze dne 30. 5. 2011 znalců Doc. PhDr. Jany Kocourkové a MUDr. Jiřího Koutka, Ph.D., je přímo konstatováno, že postoje dcer jsou ovlivněny identifikací s matkou, a též dlouhodobým odloučením od otce. Závěr o tom, že dcery se s otcem kontaktovat nechtějí, je tedy dle stěžovatele nepodložený, naopak je zřejmé, že i přes mnohá úskalí plynoucí z odloučení dcer od otce přetrvává jejich pozitivní vztah k němu.
3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 50 P 422/2007, byl zamítnut návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, podle kterého by byl stěžovatel oprávněn stýkat se s nezletilou A. R. a nezletilou N. A. N. v době od 25. 7. 2016 do 8. 8. 2016 na území České republiky. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 18 Co 228/2016-2546 byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 5 nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
5. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí [čl. 87 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručená ústavním pořádkem, a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, zčásti předkládal v obdobném znění již v řízení o jím podaném odvolání.
6. Ústavní soud předesílá, že v projednávané věci jde, co do předmětu řízení, o návrh stěžovatele na zrušení předběžného opatření v opatrovnické věci. Od této skutečnosti se pak odvíjí i další posuzování věci Ústavním soudem, který ve své ustálené judikatuře [srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001 (N 178/24 SbNU 327), usnesení sp. zn. III. ÚS 394/01 ze dne 12. 3. 2002 (U 10/25 SbNU 379), či usnesení sp. zn. III. ÚS 221/04 ze dne 6. 5. 2004] vychází z názoru, že zhodnocení podmínek pro vydání předběžného opatření je zásadně věcí obecných soudů. Prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je zúžen samotným charakterem tohoto rozhodnutí, jež se do práv a povinností účastníků promítá nikoli konečným způsobem. Podstatou jeho přezkumu tak může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), usnesení sp. zn. III. ÚS 3135/11 ze dne 4. 10. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 1421/11 ze dne 30. 8. 2011]. Rozhodnutí o předběžném opatření tedy lze podrobit přezkumu jen v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti (neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na řízení ve svém celku), a to z pohledu toho, zda má zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), zda je vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole (čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny).
7. Podobně Ústavní soud přistupuje velmi zdrženlivě k přezkumu rodinně právních věcí, do nichž zasahuje jen v případech skutečně extrémních. Rozhodování v této navýsost citlivé oblasti je doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a s orgánem sociálně právní ochrany dětí, mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace, a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, ale zejména zájmy nezletilých dětí. Uvedené je však možno dle přesvědčení Ústavního soudu činit jedině v řízení ve věci samé, nikoli v řízení o návrhu na předběžné opatření, jež je řízením specifickým.
8. Domáhal-li se stěžovatel předběžným opatřením toho, aby nezletilé za účelem kontaktu s ním přicestovaly v době letních prázdnin do České republiky, požaduje de facto realizaci styku nad rámec dosud pravomocně stanoveného styku, který se s ohledem na bydliště nezletilých koná pouze formou internetové komunikace Skype. Ústavní soud vycházeje při svém rozhodování z mezí výše uvedených limitů své přezkumné činnosti v projednávané věci neshledal nic, co by bylo možno obecným soudům z ústavněprávního hlediska vytknout. Usnesení, jímž byl soudem prvního stupně zamítnut návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, je odůvodněno v míře odpovídající povaze řízení o předběžném opatření, logicky, srozumitelně a přezkoumatelným způsobem, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Soud prvního stupně stěžovateli zejména vysvětlil, že pravomocně upravený styk stěžovatele s nezletilými se realizuje, a nebyla prokázána potřeba zatímní úpravy v tom smyslu, aby dcery za stěžovatelem přijely do České republiky za účelem stěžovatelem požadovaného styku v době od 25. 7. 2016 do 8. 8. 2016. Soud přitom vycházel zejména z názoru nezletilých, kterým bylo v době rozhodování soudu 16 let.
9. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že z jeho konstantní judikatury [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 284/04 ze dne 31. 8. 2004 (N 123/34 SbNU 269), či nález sp. zn. II. ÚS 7/03 ze dne 15. 7. 2004 (N 100/34 SbNU 61)], i nauky (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu Komentář, C. H. Beck, I. vydání. Praha 2001, str. 296 a násl.) vyplývá, že ústavní stížnost může být úspěšně uplatňována pouze proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu veřejné moci. Napadené usnesení odvolacího soudu ze dne 19. 7. 2016 bylo stěžovateli dle údajů vyznačených na kopii usnesení doručeno pravděpodobně dne 25. 7. 2016, tedy dne, kdy měl být zahájen stěžovatelem navrhovaný styk, ústavní stížnost však byla podána až dne 16. 9. 2016. Za této situace nemohla být ústavní stížnost efektivním procesním prostředkem. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti ani nevydává tzv. akademické výroky, pouze vyhoví-li ústavní stížnosti, vysloví v nálezu, které ústavně zaručené právo nebo svoboda a jaké ustanovení ústavního zákona byly porušeny a jakým zásahem orgánu veřejné moci k tomuto porušení došlo [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatel si je této skutečnosti patrně vědom, neboť uvádí, že dne 12. 8. 2016 podal u Obvodního soudu pro Prahu 5 další návrh na vydání předběžného opatření, kterým se domáhá kontaktu s dcerami o letních prázdninách v roce 2017, a dne 15. 8. 2016 podal návrh na vydání předběžného opatření ohledně úpravy styku s dcerami během vánočních svátků - prázdnin 2016/2017. Prvnímu z návrhu dle sdělení stěžovatele Obvodní soud pro Prahu 5 nevyhověl, bude tedy na stěžovateli, aby právě v tomto řízení řádně využil všech dostupných procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu