ECLI:CZ:US:2016:2.US.3234.15.1
sp. zn. II. ÚS 3234/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s., sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, zastoupené Mgr. Ing. Hanou Páskovou, advokátkou, sídlem Praha 4, Hrudičkova 2099/32, proti opatření předsedkyně Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. srpna 2015 sp. zn. KSOL 10 INS 17282/2015 a proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 3. září 2015 č. j. KSOL 10 INS 17282/2015-A-7, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §25 odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění zákona č. 294/2013 Sb., za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka podanou ústavní stížností žádá o zrušení v záhlaví označeného opatření předsedkyně Krajského soudu v Ostravě a současně i o zrušení tamtéž identifikovaného usnesení (resp. jeho výroku II.) Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích základních práv zakotvených v ustanoveních čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2 a 3, čl. 4, čl. 11, čl. 21 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; současně mělo rovněž dojít k porušení ustanovení čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky. Ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem na zrušení ustanovení §25 odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění zákona č. 294/2013 Sb., jelikož se domnívá, že toto ustanovení umožňuje arbitrární, svévolný postup předsedů krajských soudů při určování insolvenčních správců mimo stanovené pořadí, pročež je protiústavní.
2. Napadeným opatřením předsedkyně krajského soudu odmítla určit stěžovatelku insolvenčním správcem v řízení vedeném u olomoucké pobočky Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOL 10 INS 17282/2015, přestože na ni připadlo zákonné pořadí ve smyslu ustanovení §25 odst. 2 insolvenčního zákona, a na její místo určila jinou osobu (přičemž stěžovatelku zařadila z důvodu vyváženého počtu určení až na konec seznamu).
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje důvody existence současného znění ustanovení §25 insolvenčního zákona (respektive tzv. revizní novely insolvenčního zákona provedené zákonem č. 294/2013 Sb.) a současně prezentuje, v čem spatřuje svévolnost postupu předsedkyně krajského soudu, včetně detailní polemiky, obsahující řadu faktů, jež mají zpochybnit legitimitu postupu předsedkyně krajského soudu. Postup předsedkyně krajského soudu přitom stěžovatelka považuje mj. i za postup diskriminační, neboť jeho negativní důsledky dopadají výhradně na insolvenční správce se sídlem vně místní příslušnosti Krajského soudu v Ostravě.
4. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 21. února 2016 potom stěžovatelka dále rozvádí popis současné praxe krajského soudu v rámci insolvenční agendy, přičemž na podporu svých tvrzení přiložila přehled určení insolvenčního správců v obvodu Krajského soudu v Ostravě od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2015.
II.
5. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
6. Stěžovatelka přípustnost ústavní stížnosti spatřuje s odkazem na závěry přijaté v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2010 č. j. 3 VSPH 193/2010-B-12 v tom, že proti napadenému opatření předsedkyně krajského soudu není přípustné odvolání (opravný prostředek). Současně stěžovatelka s odvoláním na sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 11. 2. 2015 č. j. MSP-150/2011-LO-INSO/68 vyjadřuje přesvědčení, že jí není k dispozici ani procesní obrana „po správní linii“.
7. Ústavní soud však má za to, že se závěrem Ministerstva spravedlnosti nelze bez dalšího souhlasit, a tedy že stěžovatelce – před podáním ústavní stížnosti – musí být dána možnost obrany základních práv formou správní žaloby ve správním soudnictví.
8. Sama stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že předsedkyně krajského soudu při vydání napadeného opatření vystupovala v pozici orgánu státní správy. Napadené opatření předsedkyně krajského soudu je proto dle názoru Ústavního soudu třeba považovat za organizační akt státní správy soudu (srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2014 sp. zn. 7 Tdo 281/2014), jenž by oproti názoru vyjádřeném ve sdělení ministerstva měl ve smyslu ustanovení §118 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, podléhat gesci Ministerstva spravedlnosti (ustanovení §118 odst. 2 zákona o soudech a soudcích tím samozřejmě nesmí být dotčeno). Obdobný právní názor je ostatně zaznamenán i ve stěžovatelkou taktéž odkazovaném usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2010 č. j. KSPL 27 INS 8406/2009, 3 VSPH 193/2010-B-12.
9. Tvrzení stěžovatelky, že jí před podáním ústavní stížnosti již nebyl k dispozici žádný opravný prostředek v rámci soustavy soudů, proto i z níže uvedených důvodů nemůže Ústavní soud přitakat.
10. Nelze sice přehlížet, že důsledky tohoto opatření předsedkyně krajského soudu, pakliže by tato vskutku postupovala svévolně, mohou stěžovatelčina základní práva efektivně zasáhnout. Ve vztahu ke stěžovatelce je nicméně třeba považovat toto opatření za srovnatelné s tzv. jiným zásahem ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, přičemž stěžovatelka patrně není aktivně legitimována k návrhu na jeho zrušení, nýbrž toliko k návrhu na vyslovení nezákonnosti tohoto zásahu a zákazu v jeho pokračování.
11. Z tohoto úhlu pohledu tak není důvod, aby se tvrzeným zásahem do stěžovatelčiných práv – při šetření principu subsidiarity – před podáním ústavní stížnosti nezabývaly správní soudy na základě stěžovatelčiny správní žaloby podané ve smyslu ustanovení §82 a násl. soudního řádu správního.
12. V daném stádiu navíc nic nebrání správním soudům, aby předmětné opatření případně považovaly za úkon, resp. „rozhodnutí“ správního orgánu podle ustanovení §65 odst. 1 soudního řádu správního (v této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že nepřehlédl dikci ustanovení §4 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona).
13. Ústavnímu soudu přitom není známo žádné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jež by přezkum opatření předsedkyně krajského soudu v rámci správního soudnictví vylučovalo, a ani stěžovatelka žádné takové rozhodnutí v ústavní stížnosti neuvádí; pro úplnost je možné dodat, že Ministerstvem spravedlnosti vyjádřený právní názor nemůže být v tomto ohledu bez dalšího relevantní (navíc právní závěry v jeho stanovisku ze dne 11. 2. 2015 odkazovaného judikátu Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1877/2005 do souzené věci zjevně nedopadají).
14. Nad rozhodný rámec je potom možné ještě připomenout, že rozhodnutí soudu o (ne)ustanovení insolvenčního správce může mít prizmatem ustanovení §29 odst. 1 insolvenčního zákona toliko dočasný charakter.
15. V části ústavní stížnosti směřující proti napadenému opatření předsedkyně krajského soudu je z uvedených důvodů nutné považovat ústavní stížnost za předčasnou, a tedy nepřípustnou.
16. V části směřující proti usnesení pobočky krajského soudu je potom namístě odmítnout ústavní stížnost jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou, neboť stěžovatelka nebyla účastnicí řízení, ve kterém bylo toto usnesení vydáno, přičemž toto rozhodnutí samo o sobě ani nemůže stěžovatelčina základní práva jakkoli efektivně zasáhnout; stěžovatelka ostatně v tomto směru žádnou argumentaci na podporu svojí (implicitně předpokládané) aktivní věcné legitimace k podání ústavní stížnosti ani nepředkládá.
17. Za daného procesního stavu je tak nevyhnutelné odmítnout rovněž stěžovatelčin návrh na zrušení ustanovení §25 odst. 5 insolvenčního zákona, v rozhodném znění, neboť takový návrh by mohl být (na základě postoupení věci plénu) projednatelný pouze za předpokladu, že by ústavní stížnost nebyla odmítnuta.
18. Ústavní soud tedy shledal ústavní stížnost zčásti nepřípustnou a zčásti podanou osobou zjevně neoprávněnou, pročež ji musel podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) a písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnout; o tom rozhoduje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků senát, jenž tak učinil ve výroku tohoto usnesení.
19. Odmítnut tak musel být i stěžovatelčin návrh, aby náklady jejího právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem uhradil Krajský soud v Ostravě, neboť i tento akcesorický návrh sdílí osud věcně neprojednatelné ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu