ECLI:CZ:US:2016:2.US.3510.16.1
sp. zn. II. ÚS 3510/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky V. Č., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, zastoupené Mgr. Tomášem Průšou, advokátem, se sídlem Glinkova 1659/14, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 14 T 23/2016 ze dne 1. června 2016 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 279/2016 ze dne 3. srpna 2016, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 3 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností ze dne 24. 10. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a doplněním ústavní stížnosti ze dne 10. 11. 2016 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 14 T 23/2016 ze dne 5. 5. 2016 uznána vinnou přečinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zák."), a byl jí uložen trest odnětí svobody ve výměře dvou let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Rozsudek nenabyl právní moci, neboť si proti němu stěžovatelka podala odvolání.
3. Dne 13. 4. 2016 požádala stěžovatelka prostřednictvím svého obhájce o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu s tím, že se nachází ve výkonu trestu, a proto nemá dostatek finančních prostředků, aby si mohla hradit náklady obhajoby.
4. Napadeným usnesením soudu prvního stupně bylo podle §33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") rozhodnuto, že stěžovatelka nemá nárok na bezplatnou obhajobu ani na obhajobu za sníženou odměnu. Stížnost stěžovatelky Městský soud v Praze dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti a jejím doplňku poukazuje na ustanovení čl. 40 odst. 3 Listiny, které přiznává právo na bezplatnou pomoc obhájce v trestním řízení za podmínek daných ustanovením §33 odst. 2 trestního řádu. Má za to, že důvodem je pouze a jedině nezpůsobilost obviněného hradit si náklady své obhajoby pro nedostatek finančních prostředků. Soudy však rozhodly v rozporu s tímto ustanovením i se smyslem a účelem institutu práva na bezplatnou obhajobu a legitimním očekáváním obhájce na odměnu za poskytování právních služeb a dospěly k naprosto nesprávnému a z ústavního hlediska zcela nekonformnímu názoru, že osobám, které nejsou schopné působit ve prospěch většinové společnosti, nemusí stát poskytovat ochranu v trestním řízení. Je přesvědčena, že v případě, kdy obviněný potřebuje odbornou pomoc advokáta a není schopen si ji sám zajistit v důsledku své, byť momentální finanční nedostatečnosti, je stát povinen mu takovou obhajobu zajistit. Soudy tak použily nepřiměřeně extenzivní výklad §33 odst. 2 trestního řádu, když vyšly z celkových ekonomických a osobních poměrů stěžovatelky a nepřípustně též posuzovaly předpoklady její možné finanční a ekonomické situace v budoucnu. Jako nepřípustnou analogii v její neprospěch nad rámec zákonných předpokladů chápe též posuzování osobnostních předpokladů pro rozhodnutí o přiznání bezplatné obhajoby. Oba soudy implicitně vytvářejí kategorizaci jedinců na ty, kteří tvoří hodnoty pro blaho společnosti a na osoby, které se vymykají z pravidel společnosti, nemohou nebo nechtějí se zařadit do společnosti a nechtějí vytvářet hodnoty ve prospěch společnosti, pro něž stát není povinen zajišťovat rovné podmínky při zajištění práva na obhajobu. Takový názor porušuje dle stěžovatelky princip rovnosti pro přístup k obhajobě v trestním řízení. Za zcela bezdůvodnou a nadbytečnou označuje poznámku stížnostního soudu, že stěžovatelka si poté, co jí byl obhájce ustanoven soudem, sama zvolila nového obhájce, když si stížnostní soud musel být vědom toho, že trestní řád vždy dává přednost obhájci zvolenému před obhájcem ustanoveným, a to nezávisle na tom, zda je obviněný schopen si hradit náklady obhajoby či nikoliv. Na podporu své argumentace cituje závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 22/10 ze dne 7. 4. 2010 (N 77/57 SbNU 43) a nálezu sp. zn. II. ÚS 3201/08 ze dne 6. 2. 2009 (N 19/52 SbNU 187).
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Právo na bezplatnou právní pomoc představuje jeden z požadavků spravedlivého trestního procesu, přičemž je garantováno jak článkem 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, tak i článkem 40 odst. 3 Listiny. V systému Úmluvy je toto právo vázáno na kumulativní splnění dvou podmínek: dotčená osoba postrádá dostatek prostředků k úhradě právní pomoci a zájmy spravedlnosti vyžadují, aby taková pomoc byla poskytnuta [srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. dubna 1983 ve věci Pakelli proti Německu, stížnost č. 8398/78, dostupný na http://hudoc.echr.coe.int]. Podle článku 40 odst. 3 Listiny pak zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Příslušným zákonným ustanovením je ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu, podle nějž musí pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu obviněný osvědčit, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, případně tato skutečnost může vyplynout ze shromážděných důkazů.
8. Posouzení, zda jsou v jednotlivých případech dány důvody pro přiznání nároku ve smyslu ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu, náleží soudům, které posuzují každý případ individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti a poměry stěžovatele. Ústavnímu soudu pak přísluší přezkoumat pouze to, zda soudy vydaná rozhodnutí nepředstavují exces z ústavního rámce, mající za následek porušení ústavně zaručených práv. V případech rozhodování ve smyslu §33 odst. 2 trestního řádu navíc platí, že soudy disponují relativně širokou možností uvážení, rozhodovací praxe Ústavního soudu proto v těchto případech vykazuje zjevně restriktivní přístup (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 603/10, sp. zn. II. ÚS 2299/11, sp. zn. I. ÚS 4618/12, sp. zn. II. ÚS 3640/14, sp. zn. I. ÚS 4044/14, sp. zn. III. ÚS 1607/16 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz/).
9. Právě otázka interpretace a následné aplikace ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu na stěžovatelčinu osobní a majetkovou situaci představuje podstatu projednávané ústavní stížnosti, přičemž stěžovatelka soudům vytýká, že při posuzování, zda má dostatek prostředků na úhradu nákladů obhajoby, nehodnotily pouze její aktuální finanční situaci, nýbrž přihlížely rovněž k jejím potenciálním majetkovým poměrům v budoucnu.
10. Z ústavněprávního hlediska v obecné rovině spočívá podstata institutu bezplatné obhajoby v odpuštění úhrady peněžního závazku těm, u nichž by trvání na takové povinnosti bylo zjevně nepřiměřené. Tak tomu může být s ohledem na jejich trvalý rodinný či zdravotní stav a s tím související výdělkové, majetkové a rodinné poměry, zajišťování své nutné výživy nebo nutné výživy osob, o které pečují. Přitom však Ústavní soud setrvale zastává názor, že rozhodná je celková situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných nedostatek hotových finančních prostředků sám o sobě není důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby. Soudní praxi, spočívající v nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu osobám, u nichž je značná pravděpodobnost jejich budoucí, jakkoliv vzdálené solventnosti, nelze tedy označit za protiústavní, neboť nepřiměřeně nezasahuje do žádného ústavního práva obviněného. Taková praxe je naopak naplněním zásady, že každý je povinen plnit své závazky. Uvedená zásada vyjadřuje současně i hodnotový aspekt, neboť (vedle možného preventivního dopadu) je důležitou součástí procesu přijímání odpovědnosti za spáchaný delikt a nápravu jeho důsledků. S tím souvisí i zásada, že osoba, která není za trestný čin odsouzena, nemá nést náklady na svoji obhajobu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1607/16 ze dne 19. 7. 2016).
11. Jestliže tedy soudy spíše než na stav zcela současný položí důraz na celkovou majetkovou potencialitu, kterou dovodí z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nelze jim podle názoru Ústavního soudu z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu ničeho vytknout, resp. nejde o exces ani libovůli (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 4618/12, sp. zn. III. ÚS 841/06). Ústavní soud přitom obdobně rozhoduje i v případech, kdy je stěžovatel ve výkonu trestu odnětí svobody (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2852/15, sp. zn. III. ÚS 2661/11). Na projednávaný případ nedopadají ani závěry poukazovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 3201/08, v němž se Ústavní soud vyjadřoval k výkladu lhůty zakotvené v ustanovení §151 odst. 2 tr. řádu k uplatnění nároku ustanoveného obhájce vůči státu na odměnu a náhradu hotových výdajů.
12. Stěžovatelčina situace přitom nevykazuje žádné mimořádné znaky a okolnosti, kvůli kterým by bylo možné se od uvedených zásad odchýlit tak, jak bylo učiněno ve věci řešené dalším poukazovaným nálezem sp. zn. I. ÚS 22/10, v níž byla mimo jiné zjištěna plná invalidita obviněné. Nic takového stěžovatelka v ústavní stížnosti ostatně ani netvrdí. Pokud tedy soudy obou stupňů přihlédly k osobě stěžovatelky, jejímu produktivnímu věku a celkovým poměrům i k její schopnosti následně se zařadit do pracovního procesu, přičemž její současné majetkové poměry neshledaly za dostatečný důvod pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu, jejich postup lze považovat za ústavně konformní a neporušující tvrzená ústavní práva.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu