ECLI:CZ:US:2016:2.US.3527.15.1
sp. zn. II. ÚS 3527/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Bárty, zastoupeného Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem Revoluční 655/1, Praha 1, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 2015, č. j. Nco 93/2015-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu elektronicky dne 2. 12. 2015, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Vrchního soudu v Praze, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel s ústavní stížností spojil i návrh na odložení vykonatelnosti uvedeného rozhodnutí vrchního soudu podle ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. Napadeným usnesením vrchního soudu bylo rozhodnuto o stěžovatelem vznesené námitce podjatosti tak, že "soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. M. Tégerová není vyloučena z projednávání a rozhodování ve věci, vedené před tímto soudem pod sp. zn. 73 Cm 215/2014" (řízení o určení neplatnosti usnesení valné hromady žalované - obchodní společnosti BOHEMIA ENERGY entity s.r.o.), neboť vrchní soud neshledal naplnění okolností předvídaných v ustanovení §14 občanského soudního řádu, resp. stěžovatel "neuvedl žádné okolnosti, jež by podjatost dané soudkyně relevantním způsobem osvědčily."
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti nicméně s uvedeným závěrem nesouhlasí a obsáhle s ním polemizuje, přičemž znovu poukazuje na okolnosti, jež dle jeho názoru činí důvodnou jím vznesenou námitku podjatosti. Ve vztahu k namítanému porušení svého práva na spravedlivý proces uvádí, že vrchní soud při posouzení otázky podjatosti dotčené soudkyně dostatečně nevážil všechna (subjektivní i objektivní) kritéria, která dle judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva být zohledněna musí.
4. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V tomto ohledu dospěl k závěru, že nyní projednávaná ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný, nicméně jedná se o návrh nepřípustný.
5. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2284/14; II. ÚS 2815/09; I. ÚS 2222/09; II. ÚS 839/09; IV. ÚS 237/09 či I. ÚS 2617/08, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz), že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity plyne již z čl. 4 Ústavy ČR, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu; konkrétně je pak vyjádřen v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
6. Za nepřípustnou je ve světle výše uvedeného nutno považovat i nyní projednávanou ústavní stížnost proti negativnímu rozhodnutí vrchního soudu o námitce podjatosti. V obecné rovině je sice třeba konstatovat, že projednávání a rozhodování ve věci musí být spravedlivé, čemuž by odporovalo, byla-li by věc projednávána a rozhodnuta soudcem, kterým věc projednávána a rozhodována být neměla, jelikož měl být vyloučen. Současně je však nutno konstatovat, že bude-li mít stěžovatel v dalším průběhu řízení za to, že právě tak tomu v daném řízení bylo, resp. že rozhodnutí jemu nepříznivé bylo vydáno soudcem (senátem) podjatým, nic mu nebude překážet, aby proti takovému rozhodnutí brojil v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které občanský soudní řád, příp. zákon o obchodních korporacích a družstvech, předvídá, a jež jsou i za účelem uplatnění této námitky stěžovateli k dispozici. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se nadále domnívat, že stav protiústavnosti napraven nebyl, se může domáhat, aby Ústavní soud zasáhl. Je tak třeba uzavřít, že napadené usnesení, jakkoliv přímo proti němu nejsou přípustné opravné prostředky, není možno považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatele, neboť tento má k dispozici další prostředky, jak svá práva v průběhu probíhajícího řízení hájit.
7. Za dané situace tak byla ústavní stížnost stěžovatele Ústavnímu soudu podána předčasně, a proto se jedná o návrh toliko nepřípustný, jak ostatně vyplývá i z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. usnesení ve věcech vedených pod sp. zn. II. ÚS 207/16; III. ÚS 3309/13; II. ÚS 2815/09; II. ÚS 57/07; II. ÚS 565/06). Ústavní soud připomíná, že stejným způsobem postupoval i v případě obsahově téměř totožné ústavní stížnosti stejného stěžovatele, kterou rovněž brojil proti rozhodnutí, jímž nebylo vyhověno námitce podjatosti vznesené proti stejné soudkyni (viz usnesení ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3495/15).
8. S ohledem na shora uvedené byl tudíž Ústavní soud nucen ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, aniž by se mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti.
9. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), neboť by to bylo za situace, kdy rozhodl bez zbytečného prodlení o samotné ústavní stížnosti, zjevně neúčelné.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj