ECLI:CZ:US:2016:2.US.3714.13.1
sp. zn. II. ÚS 3714/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Bronislavy Kupkové a Jaroslava Mareše, zastoupených JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou, sídlem Újezd 409/19, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2013 č. j. 29 ICdo 33/2012-53, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. srpna 2011 č. j. 101 VSPH 77/2011-21 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2011 č. j. 89 ICm 778/2011-13, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti C. T. E. Broadcast s. r. o., sídlem Národní 38/36, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé žádají o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") shora uvedeným usnesením odmítl žalobu stěžovatelů na popření pravosti, výše a pořadí pohledávky vedlejší účastnice ve výši 45 165 321 Kč, přihlášené do insolvenčního řízení, vedeného na dlužníka Ing. Petra Smetku. Vrchní soud v Praze (dále též jen "vrchní soud") k odvolání stěžovatelů rubrikovaným usnesením usnesení městského soudu potvrdil a následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením zamítl, neboť shledal napadené usnesení vrchního soudu věcně správným.
3. Stěžovatelé podali předmětnou žalobu v reakci na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/10 (N 133/58 SbNU 67) s tím, že jejich základní práva byla dotčena nesprávným přihlášením pohledávky vedlejší účastnice, pročež jsou věcně legitimováni k podání žaloby na popření pravosti (a případně alespoň pořadí) inkriminované pohledávky. Městský soud však jejich žalobu odmítl dle ustanovení §160 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), neboť dospěl k závěru, že ustanovení §192 odst. 1 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 31. 3. 2011 (tedy ve znění novely provedené zákonem č. 69/2011 Sb., jenž byl reakcí zákonodárce na derogační nález sp. zn. Pl. ÚS 14/10), není dle přechodných ustanovení zákona č. 69/2011 Sb. v projednávané věci aplikovatelné (rozhodnutí o úpadku dlužníka bylo vydáno dne 23. 4. 2009, tedy přede dnem účinnosti této novely insolvenčního zákona). S tímto stanoviskem městského soudu se odvolací soud plně ztotožnil a Nejvyšší soud v napadeném usnesení na základě provedeného rozboru (mj. s odkazem na závěry usnesení ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. 29 ICdo 7/2012, uveřejněném pod č. 113/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dospěl k závěru, že závěry stěžovateli dovolávaného nálezu se v projednávané věci neuplatní, neboť stěžovatelé při přezkumném jednání, konaném dne 22. 6. 2009, přihlášenou pohledávku vedlejší účastnice nepopřeli; závěr soudů první i druhé instance, že stěžovatelé podali danou žalobu jako osoby neoprávněné, proto označil Nejvyšší soud za správný.
II. Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé, akcentující v ústavní stížnosti skutečnost, že proti osobě ovládajícího vedlejší účastnici bylo v době podání ústavní stížnosti vedeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestných činů poškozování věřitele a legalizace výnosů z trestné činnosti, v prvé řadě polemizují s uvedeným závěrem Nejvyššího soudu, neboť považují za absurdní, aby jim bylo vytýkáno, že na přezkumném jednání pohledávku vedlejší účastnice nepopřeli, když insolvenční zákon (před vydáním derogačního nálezu Ústavního soudu, resp. před účinností zákona č. 69/2011 Sb.) takový postup výslovně znemožňoval. Navíc závěr, že předpokladem aktivní legitimace k podání žaloby, vyvolávající incidenční spor, je předchozí popření pohledávky na přezkumném jednání, z daného nálezu Ústavního soudu vůbec nevyplývá. Požadavek Nejvyššího soudu, aby stěžovatelé - v době, kdy jim to zákon výslovně zapovídal - popřeli na přezkumném jednání pohledávku vedlejší účastnice, a tím předjímali závěry budoucí judikatury dovolacího soudu, následující po vydání v té době ještě neexistujícího nálezu Ústavního soudu, proto považují stěžovatelé za zcela nepřípadný.
5. Nadto se stěžovatelé s odkazem na závěry nálezu ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (N 139/58 SbNU 141) a nálezu ze dne 18. 12. 2007 sp. zn. IV. ÚS 1777/07 (N 228/47 SbNU 983) domnívají, že obecné soudy již před účinností zákona č. 69/2011 Sb. neměly vycházet z protiústavního znění ustanovení §192 odst. 1 insolvenčního zákona, a proto měly dospět k závěru, že jsou stěžovatelé oprávněnými osobami k podání žaloby na určení, že vedlejší účastnicí přihlášená pohledávka není po právu, resp. že nejde o pohledávku zajištěnou [v této souvislosti stěžovatelé dále odkazují i na závěry nálezů ze dne 6. 6. 1995 sp. zn. I. ÚS 30/94 (N 26/3 SbNU 189) a ze dne 18. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 405/09 (N 229/59 SbNU 329), a taktéž na odůvodnění v bodě 40. nálezu ze dne 20. 6. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 38/04 (N 125/41 SbNU 551)]. Obecné soudy se však podle názoru stěžovatelů pokyny vyjádřenými v odkazovaných nálezech neřídily, pročež bylo v projednávané věci aplikováno protiústavní ustanovení, a to i přesto, že Ústavní soud v bodu 55. odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/10 dal dle stěžovatelů soudům jasné vodítko, jak se vypořádat s intertemporálními účinky tohoto nálezu. Stěžovatelé se proto domnívají, že v projednávané věci není namístě paušálně odmítat "retroaktivní účinky" nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/10, jak Ústavní soud učinil ve skutkově odlišných věcech (stěžovatelé odkazují na usnesení ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 2384/10 a ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 2677/10), neboť v případě insolvenčního řízení jde o soubor procesních veřejnoprávních procesních vztahů, a tedy není zasahováno do soukromoprávních vztahů, pročež lze "retroaktivní účinky" nálezu Ústavního soudu v takovém případě zásadně připustit [stěžovatelé odkazují na závěry nálezu ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 38/06 (N 23/44 SbNU 279)].
6. Porušení svých základních práv tedy stěžovatelé - zdůrazňující opakovaně v ústavní stížnosti, že pokud mají mít možnost efektivně hájit svá práva, musejí mít možnost vystupovat samostatně v pozici účastníků řízení - spatřují přinejmenším v tom, že zatímco osobám ve věci řešené Ústavním soudem v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/10 byla poskytnuta ochrana jejich základním právům, ve skutkově obdobném případě stěžovatelů tato ochrana poskytnuta nebyla, a to i přes to, že stěžovatelé svoje výhrady proti pohledávce vedlejší účastnice adekvátním způsobem v insolvenčním řízení vyjevili dne 8. 6. 2009 (tedy ještě před konáním přezkumného jednání), avšak soudy k tomuto jejich popěrnému úkonu nikterak nepřihlédly.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, jež byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré opravné prostředky pro ochranu svých práv.
IV. Vlastní posouzení věci
8. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
9. Jelikož tedy referenčním kritériem důvodnosti ústavní stížnosti není otázka správnosti napadených soudních rozhodnutí, nýbrž toliko otázka, zda napadenými rozhodnutími bylo (mohlo být) porušeno některé základní právo stěžovatelů, soustředil se Ústavní soud při posouzení projednávané ústavní stížnosti primárně na otázku, zda napadenými rozhodnutími bylo efektivně zasaženo některé základní právo stěžovatelů, nikoliv primárně na otázku, zda obecné soudy (v čele s Nejvyšším soudem) správně interpretovaly intertemporální účinky nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/10.
10. Nelze proto ztrácet ze zřetele, že derogačním důvodem, vedoucím Ústavní soud ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 14/10 ke zrušení ustanovení §192 odst. 1 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 30. 3. 2011), byla skutečnost, že přihlášený věřitel neměl žádnou možnost zvrátit rozhodnutí insolvenčního správce, který nepopřel (resp. uznal) přihlášenou pohledávku jiného věřitele, o jejíž pravosti, výši, či pořadí měl onen konkurující věřitel důvodné pochybnosti. Derogačním důvodem stěžovateli dovolávaného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/10, v rámci tzv. incidenční kontroly ústavnosti, byla tedy skutková okolnost, jež se v projednávané věci nezjevuje, a to z toho prostého důvodu, že ve věci stěžovatelů insolvenční správce (v souladu s vůlí stěžovatelů) spornou pohledávku vedlejší účastnice popřel jak co do její pravosti, tak i co do jejího pořadí.
11. Projednávanou věc tak tato skutková okolnost odlišuje nejen od stěžovateli uváděných usnesení Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 2384/10 a sp. zn. III. ÚS 2677/10), ve kterých byla odmítnuta možnost, aby závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/10 měly v těchto případech retroaktivní účinek, ale rovněž i od (vyhovujícího) nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1549/11.
12. Pokud přitom stěžovatelé v ústavní stížnosti opakovaně zdůrazňují, že mají-li mít možnost efektivně hájit svá práva, musejí mít možnost vystupovat samostatně v pozici účastníků řízení, omezí se Ústavní soud na konstatování, že stěžovatelé v ústavní stížnosti na podporu tohoto svého tvrzení nepředkládají žádnou relevantní argumentaci, pročež zde ani není dán prostor pro úvahu, zda by - přinejmenším v kontextu dané věci - jejich tvrzení mohlo být opodstatněné.
13. Stěžovatelé navíc v ústavní stížnosti nepředkládají žádnou věcnou oponenturu ani vůči poznámce učiněné odvolacím soudem (v závěru napadeného usnesení), že rozhodné znění ustanovení §16 odst. 2 insolvenčního zákona jim dává možnost vstoupit do daného řízení (na straně insolvenčního správce) v pozici vedlejších účastníků (přičemž platí, že dle ustanovení §93 odst. 3 občanského soudního řádu má vedlejší účastník v řízení stejná práva jako účastník řízení).
14. Jelikož Ústavní soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nemohla být základní práva stěžovatelů efektivně zasažena, nezabýval se již otázkou možných "retroaktivních účinků" nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/10, neboť v kontextu posuzované věci by ani stěžovatelům příznivé zodpovězení této otázky nemohlo vyústit v nic jiného než v konstatování, že napadená soudní rozhodnutí jsou nesprávná; jak však již bylo uvedeno výše, správnost nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.
15. Pouze pro úplnost Ústavní soud dodává, že nepřehlédl, že incidenční spor, vyvolaný insolvenčním správcem, nebyl dosud pravomocně ukončen, neboť předchozí rozhodnutí vrchního soudu, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu první instance tak, že přihlášená pohledávka vedlejší účastnice není po právu, bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016 sp. zn. 29 Cdo 2109/2012 zrušeno, a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Tato skutečnost však sama o sobě nemůže zpochybnit výše uvedené závěry.
16. Je tedy zřejmé, že se stěžovatelům porušení jimi dovolávaných ustanovení Listiny a Úmluvy doložit nepodařilo. Ústavní soud proto jejich návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu