ECLI:CZ:US:2016:2.US.374.16.1
sp. zn. II. ÚS 374/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mirko Möllena, insolvenčního správce společnosti VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft, se sídlem Germeringer Straße 1, Krailling, Spolková republika Německo, zastoupeného JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Šaldova 34, Praha 8 - Karlín, proti usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016 č. j. 9 Afs 289/2015-26 a ze dne 14. 1. 2016 č. j. 10 Afs 265/2015-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených usnesení Nejvyššího správního soudu pro tvrzené porušení principu vázanosti státní moci zákonem podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy, porušení zákazu svévole plynoucího z čl. 1 odst. 1 Ústavy a porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Nejvyšší správní soud podle stěžovatele selhal při naplňování svého poslání chránit základní práva a svobody podle čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
2. Prvním napadeným usnesením ze dne 7. 1. 2016 č. j. 9 Afs 289/2015-26 Nejvyšší správní soud přiznal odkladný účinek kasační stížnosti Generálního ředitelství cel proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 10. 2015 č. j. 31 Af 83/2014-79. Tímto rozsudkem krajský soud shledal nicotným rozhodnutí Generálního ředitelství cel a Celního úřadu pro Královéhradecký kraj, který zrušil registraci distributora pohonných hmot české organizační složky společnosti VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft (dále jen "VIKTORIAGRUPPE"). Generální ředitelství cel požádalo o odkladný účinek kasační stížnosti, protože by jinak před rozhodnutím o ní muselo vrátit do majetkové podstaty kauci ve výši 20 milionů Kč, o kterou insolvenční správce požádal. V případě úspěchu kasační stížnosti by pak došlo ke zmaření možnosti užít uvedenou kauci na daňové nedoplatky této společnosti. Nejvyšší správní soud s touto argumentací souhlasil a došel k závěru, že Generálnímu ředitelství cel hrozí nepoměrně větší újma, než jaká může vzniknout jiným osobám přiznáním odkladného účinku. Jedinou újmou pro stěžovatele mohlo být oddálení účinků napadeného rozsudku, tj. pozdější vydání kauce. Nejvyšší správní soud neshledal rozpor s jakýmkoliv veřejným zájmem, a proto přiznal kasační stížnosti odkladný účinek podle §107 ve spojení s §73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.").
3. Druhým napadeným usnesením ze dne ze dne 14. 1. 2016 č. j. 10 Afs 265/2015-45 pak Nejvyšší správní soud přiznal odkladný účinek kasační stížnosti Generálního ředitelství cel proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 10. 2015 č. j. 31 Af 89/2014-79. Tímto rozsudkem krajský soud shledal nicotnými jiná rozhodnutí Generálního ředitelství cel a Celního úřadu pro Královéhradecký kraj, který české organizační složce společnosti VIKTORIAGRUPPE uložil pokuty v celkové výši 13.964.501 Kč. Generální ředitelství cel požádalo o odkladný účinek kasační stížnosti, protože by jinak před rozhodnutím o ní také muselo uvedenou částku vrátit do majetkové podstaty. V případě úspěchu kasační stížnosti by pak došlo ke zmaření možnosti užít uvedenou kauci na daňové nedoplatky této společnosti na dani z minerálních olejů. Nejvyšší správní soud s touto argumentací souhlasil se stejným odůvodněním jako v případě prvního ústavní stížností napadeného usnesení. I v tomto případě proto kasační stížnosti odkladný účinek přiznal.
4. Nejvyšší správní soud později rozsudky ze dne 11. 2. 2016 č. j. 9 Afs 289/2015-80 a ze dne 16. 3. 2016 č. j. 10 Afs 265/2015-102 zrušil výše citované rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové a obě věci mu vrátil k dalšímu řízení.
II. Obsah ústavní stížnosti
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že pro vydání napadených rozhodnutí nebyly splněny zákonné podmínky. Generální ředitelství cel vůbec neprokázalo ani neosvědčilo, že by pro něj výkon rozsudků krajského soudu znamenal jakoukoliv újmu. Obě napadená rozhodnutí jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Tvrzená újma spočívající v povinnosti vrátit přeplatek daňového subjektu nemůže být podle judikatury Nejvyššího správního soudu důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud tím porušil předvídatelnost svého rozhodování a nedůvodně se odchýlil od vlastní judikatury, čímž porušil princip právní jistoty. Ve výsledku došlo k nepřípustnému zvýhodnění státu oproti ostatním věřitelům v insolvenčním řízení. Nejvyšší správní soud neprovedl test proporcionality mezi intenzitou zásahu do práv stěžovatele a intenzitou narušení veřejného zájmu, čímž porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces.
6. Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší správní soud přiznal kasačním stížnostem odkladný účinek, aniž by stěžovatel (a ve věci pod sp. zn. 9 Afs 289/2015-26 i samotný Nejvyšší správní soud) znal důvody kasační stížnosti. Porušil tím vlastní judikaturu, podle které druhý účastník řízení o kasační stížnosti musí znát její důvody, aby se k ní mohl kvalifikovaně vyjádřit. Nevypořádal se také s celou řadou zásadních argumentů stěžovatele.
III. Právní posouzení
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, při rozhodování o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je pouze přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, pokud je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
9. Předmětem ústavní stížnosti je dílčí rozhodnutí o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech je vybudována především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, kde skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95, ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03, ze dne 4. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 158/04 a další). Nelze rovněž opomenout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu proto vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); v opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
10. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nebylo rozhodnutím konečným (srov. k povaze rozhodnutí soudu o návrhu na přiznání odkladného účinku ve věcech správního soudnictví např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2636/07, II. ÚS 1269/07, III. ÚS 665/06, III. ÚS 1972/07, III. ÚS 2263/08, I. ÚS 536/09), podstatou přezkumu tohoto dílčího opatření v rámci soudního řízení může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98, viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 3193/15; či usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 595/16).
11. Obě rozhodnutí Nejvyšší správní soud vydal na základě §107 odst. 1 ve spojení s §73 odst. 2 s. ř. s. Zákonný podklad proto měla. Nejvyšší správní soud měl příslušnost k jejich vydání podle §107 odst. 1 s. ř. s. Ani jedno z uvedených rozhodnutí pak nevykazuje prvky svévole. Vzhledem k povaze, účelu tohoto rozhodnutí i lhůtě pro jeho vydání (bez zbytečného odkladu, je-li tu nebezpečí z prodlení, což byl i tento případ, jinak 30 dní; viz §73 odst. 4 s. ř. s.) Nejvyšší správní soud v odůvodnění obou usnesení v dostatečné míře uvedl důvody, na kterých je založil. Omezeným testem ústavnosti proto napadená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu prošla.
12. Ústavní soud navíc musí zdůraznit, že v obou případech šlo o rozhodnutí dočasná, která odkládala účinky rozsudků krajského soudu jen do momentu rozhodnutí o kasačních stížnostech. O těch Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že napadené rozsudky krajského soudu zrušil. Tím obě napadená rozhodnutí pozbyla právních účinků. Stěžovatel navíc stále má příležitost chránit svá práva v řízení před krajským soudem o jeho žalobách proti rozhodnutím Generálního ředitelství cel. V právě projednávané věci proto není místo pro přezkum namítaných zásahů do základních práv stěžovatele ze strany Ústavního soudu.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu