ECLI:CZ:US:2016:2.US.3828.16.1
sp. zn. II. ÚS 3828/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Širůčka, zastoupeného Mgr. Barborou Barcalovou, advokátkou se sídlem Klimentská 36, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 5 T 119/2015, za účasti Okresního soudu v Chebu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, jímž bylo rozhodnuto, že se podle ustanovení §206 odst. 3 trestního řádu nepřipouští jako poškozený k hlavnímu líčení v dotčené trestní věci (trestní řízení je vedeno proti obžalovanému pro pokus zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle ustanovení §21 odst. 1 trestního zákoníku a ustanovení §220 odst. 1, 3 trestního zákoníku).
2. Napadené rozhodnutí obecného soudu dle stěžovatele porušilo jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel v ústavní stížnosti předně namítá, že bylo popřeno jeho právo na účast na hlavním líčení, které mu přiznává ustanovení §43 odst. 1 trestního řádu, neboť vůbec nebyl vyrozuměn o konání hlavního líčení, v rámci něhož bylo vydáno shora označené usnesení. Tímto postupem mu byla současně upřena možnost řádně uplatnit nárok na náhradu škody způsobené obžalovaným v souvislosti s projednávaným trestným činem. Stěžovatel rozporuje rovněž důvody, pro které jej soud nepřipustil jako poškozeného do trestního řízení, když zdůrazňuje, že před započetím dokazování v prvním hlavním líčení hodlal upřesnit jemu způsobenou škodu a tuto vyčíslit, což mu však soud svým postupem a rozhodnutím neumožnil. Proto stěžovatel uzavírá, že mu nejenom nebyl umožněn přístup k soudu, ale zároveň bylo zcela flagrantně porušeno ustanovení o stanovení lhůt k uplatnění procesního prostředku, neboť byl ze strany okresního soudu vyloučen (tím, že nebyl předvolán) z účasti u prvního hlavního líčení v řízení, ve kterém vystupoval jako poškozený, přičemž okresní soud toto své pochybení vyložil v neprospěch stěžovatele, neboť v důsledku tohoto postupu neznal ani konec lhůty pro uplatnění nároku na náhradu škody (a tato pochybení budou mít dopad i do spravedlivého rozhodnutí ve věci samé).
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud již dříve konstatoval, že koncepce trestního řízení v České republice - ohledně postavení poškozeného - vychází z toho, že poškozený je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy (viz ustanovení §12 odst. 6 trestního řádu). Poškozený má takto právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se sjednávání dohody o vině a trestu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škody [nález sp. zn. I. ÚS 570/99 ze dne 12. 6. 2001 (N 87/22 SbNU 227); veškerá judikatura Ústavního soudu je veřejně dostupná i na: http://nalus.usoud.cz]. Pro postavení poškozeného v trestním řízení je přitom určující zejména ustanovení §43 trestního řádu, jež poškozeného definuje jako osobu, které bylo trestným činem ublíženo na zdraví, byla jí způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, anebo na jejíž úkor se pachatel trestným činem obohatil.
6. Zároveň je však třeba zdůraznit, že v trestním řízení nejde v prvé řadě o věc a právo poškozeného či jakékoliv jiné fyzické nebo právnické osoby (jak to vyplývá z čl. 36 odst. 1 a §38 odst. 2 Listiny), ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby ve veřejném zájmu bylo stíháno a odsouzeno jednání, které zákon označuje za trestné. Těžištěm základního účelu trestního řízení totiž je, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé byli podle zákona spravedlivě potrestáni, kdy vedené řízení má též vést k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti. Proto Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že úprava práv poškozeného v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla uplatněna (trestněprávní) "satisfakce" [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999 (U 29/14 SbNU 291) nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997 (U 5/7 SbNU 343)]. Zakotvení práv poškozeného do trestního řádu naopak Ústavní soud chápe spíše jako beneficium legis dané zákonodárcem [viz nález sp. zn. I. ÚS 1587/07 ze dne 9. 6. 2008 (N 104/49 SbNU 531)].
7. Při nahlížení na právo poškozeného uplatnit nárok na náhradu škody v trestním řízení přitom nelze odhlédnout ani od samotné podstaty adhezního řízení. To netvoří žádnou samostatnou, časově, formálně či jinak oddělenou část trestního řízení, ale splývá s ním, a to zejména ve stadiu dokazování. Zároveň vykazuje řadu zvláštností, kterými se odlišuje od trestního řízení: není vedeno z úřední povinnosti, nýbrž je podmíněno návrhem poškozeného (neplatí zde zásada oficiality), soud je vázán návrhem poškozeného, nemůže jej překročit, ale nemůže nárok poškozeného ani částečně zamítnout, soud rozhoduje podle hmotněprávních předpisů jiných než trestních (zejména podle občanského zákoníku), avšak procesním postupem podle trestního řádu. Pokud by přitom nebylo vedeno trestní řízení, neměly by orgány činné v trestním řízení žádnou pravomoc o náhradě škody poškozeného rozhodovat. Pojem poškozeného je tudíž širší než pojem subjektu adhezního řízení, neboť zahrnuje i takového poškozeného, který není oprávněn uplatnit nárok na náhradu škody v trestním řízení. Procesní práva poškozeného, jakožto strany trestního řízení, se tedy neredukují toliko na právo na náhradu škody [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 6/2000 ze dne 31. 1. 2001 (N 22/21 SbNU 195; 77/2001 Sb.)].
8. Zároveň z hlediska postavení poškozeného jakožto subjektu adhezního řízení nelze pominout, že nároku na náhradu škody se lze domáhat samostatně v řízení před civilními soudy, které má v těchto věcech fakticky přednost, což vyplývá jednak výslovně z ustanovení §43 odst. 3 trestního řádu, a logicky též z toho, že soudy ve věcech trestních nemají absolutní povinnost vždy nárok na náhradu škody přiznat, nýbrž mají právo odkázat poškozeného s tímto nárokem na pořad věcí občanskoprávních (viz ustanovení §228 a 229 trestního řádu). Z toho je tedy zřejmé, že nemůže dojít k zásahu do základních práv, pokud o nároku na náhradu škody není v trestním řízení rozhodnuto, resp. pokud nejsou práva poškozeného ve vztahu k tomuto nároku v trestním řízení naplněna (srov. též usnesení sp. zn. II. ÚS 2725/07 ze dne 26. 6. 2008 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 1177/16 ze dne 12. 7. 2016). I s ohledem na takto vytýčené postavení poškozeného a podstatu adhezního řízení proto Ústavní soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí o tom, že poškozenému nebyl přiznán nárok na náhradu škody v trestním řízení, se ústavněprávnímu přezkumu z podnětu individuální ústavní stížnosti vymyká právě proto, že poškozený může vždy podat občanskoprávní žalobu.
9. S ohledem na výše vyřčené Ústavní soud neshledal ústavní stížnost stěžovatele opodstatněnou. Ústavní soud především připomíná, že k základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity. Ústavní stížnost je totiž nástrojem ochrany základních práv, který nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci. Soukromoprávní nároky osoby poškozeného určitým jednáním, v němž mu oproti jeho názoru orgány činné v trestním řízení nepřiznaly postavení poškozeného v trestním řízení (jako v případě stěžovatele), jsou přitom adekvátně zajištěny příslušnými občanskoprávními instituty. Stěžovatel tudíž má ve své dispozici procesní prostředek k ochraně subjektivních zájmů jednotlivce, kterým je žaloba u příslušného soudu v občanském soudním řízení. Ochranu jakýchkoliv základních práv a svobod je přitom třeba vždy chápat v dimenzi materiální, nikoliv formální. Existuje-li totiž v právním řádu prostředek, jehož prostřednictvím lze dosáhnout ochrany práva před podáním ústavní stížnosti, je třeba, aby Ústavní soud trval na vyčerpání takového prostředku. To je i případ stěžovatele, přičemž takto mu zůstávají zachována veškerá práva ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny (zejm. právo na soudní ochranu ve své věci a právo na přístup k soudu), neboť i ze samotného textu aplikovaného ustanovení §206 odst. 3 věty druhé trestního řádu plyne, že rozhodnutí o nepřipuštění poškozeného nebrání uplatnění nároku na náhradu škody před příslušným orgánem.
10. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu