ECLI:CZ:US:2016:2.US.3970.13.1
sp. zn. II. ÚS 3970/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Mgr. Františka Krejsy, zastoupeného JUDr. Ivo Pavlů, advokátem, sídlem T. G. Masaryka 11, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2013 č. j. 21 Cdo 2629/2013-815, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. února 2013 č. j. 16 Co 281/2012-693 a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. února 2012 č. j. 16 C 314/2004-586, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Arcibiskupství olomouckého, sídlem Wurmova 9/562, Olomouc, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 4, čl. 10 a čl. 90 Ústavy, čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 1, čl. 4, čl. 7, čl. 9, čl. 10, čl. 11 odst. 1, čl. 15 odst. 1, čl. 16 odst. 1, čl. 17 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4, čl. 6, čl. 9, čl. 10, čl. 11 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 47 Charty základních práv Evropské unie, čl. 10 Smlouvy o fungování Evropské unie, čl. 10 odst. 1, čl. 21 odst. 1 a čl. 22 Listiny základních práv Evropské unie, čl. 2 odst. 1, čl. 18 odst. 1 a 2, čl. 26, čl. 27 a čl. 40 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 2 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a čl. 2 odst. 1 a čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv; stěžovatel se navíc dovolává porušení směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. 11. 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání.
2. Dopisem ze dne 21. 6. 2004 (č. j. 1210/2004) vedlejší účastník (jednající Jan Graubner, arcibiskup olomoucký) stěžovateli sdělil, že jej "odvolává z funkce administrátora in spiritualibus Římskokatolické farnosti Litovel s výpovědí z pracovního poměru".
3. Stěžovatel se žalobou podanou k Okresnímu soudu v Olomouci (dále též jen "okresní soud") domáhal určení, že "výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalovaného č. j. 1210/2004 ze dne 21. 6. 2004" je neplatná, a že "pracovní poměr mezi žalovaným a žalobcem trvá nepřetržitě ode dne 1. ledna 1991"; současně požadoval náhradu mzdy za dobu od 1. 10. 2004 do 31. 12. 2004 v celkové výši 36 360 Kč.
4. Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 12. 4. 2005 č. j. 16 C 314/2004-82 zastavil řízení o návrhu na určení, že výpověď z pracovního poměru je neplatná, a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena vedlejšímu účastníkovi; řízení "o části nároku žalobce týkající se náhrady mzdy" přitom přerušil. Dalším usnesením ze dne 11. 5. 2006 č. j. 16 C 314/2004-146 okresní soud zastavil řízení "o tom, aby soud určil, že pracovní poměr žalobce u žalovaného vzniklý dne 1. 1. 1991 nadále trvá", a rozhodl, že po právní moci usnesení bude rovněž tato věc postoupena vedlejšímu účastníkovi. Nalézací soud totiž dospěl k závěru, že k rozhodování ve věcech služebního poměru duchovního k církvi (určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a určení trvání pracovního poměru) není dána pravomoc soudu. Řízení o nároku žalobce na náhradu mzdy přerušil "do doby, než bude rozhodnuto o případném ukončení výkonu funkce žalobce jako duchovního".
5. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále též jen "krajský soud") usnesením ze dne 10. 10. 2006 č. j. 16 Co 201/2006-177 obě usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť v souladu s nalézacím soudem došel k závěru, že ve věcech správy církevních a náboženských záležitostí není dána pravomoc soudu. Činnost duchovního je totiž vykonávána ve zvláštním služebním poměru k církvi či náboženské společnosti a obecné soudy nemohou o těchto věcech rozhodovat, neboť by tím došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve. Jde-li však o mzdu či jiné majetkové nároky duchovních, obecné soudy jsou podle ustanovení §7 občanského soudního řádu povolány k tomu, aby rozhodovaly o věcech vyplývajících z občanskoprávních, pracovních a dalších vztahů, neboť zde vystupuje do popředí soukromoprávní charakter církve jako právnické osoby, která vstupuje do závazkových vztahů s jinými fyzickými či právnickými osobami. Přestože vedlejší účastník v dopise ze dne 21. 6. 2004 používá pojmů pracovního práva a odkazuje na některá ustanovení zákoníku práce, nic to dle odvolacího soudu nemění na tom, že mezi účastníky pracovní poměr nevznikl a že stěžovatel byl u vedlejšího účastníka ve služebním poměru.
6. Nejvyšší soud však k dovolání stěžovatele usnesením ze dne 11. 9. 2008 č. j. 21 Cdo 702/2007-236 usnesení odvolacího a nalézacího soudu (s výjimkou výroku, kterým bylo rozhodnuto o přerušení řízení) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Dovodil, že soudy se sice nemohou "vměšovat" do záležitostí církví, to ale samo o sobě neznamená, že by k rozhodování v těchto věcech neměly pravomoc; z ustanovení čl. 16 odst. 2 Listiny ani z ustanovení §4 odst. 3 zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), nic takového dle názoru dovolacího soudu nevyplývá. Příkaz "nevměšovat se" do záležitostí církví a náboženských společností proto dle Nejvyššího soudu nevyústí v zastavení řízení pro nedostatek pravomoci (jde o soukromoprávní vztah, o němž žádný zákon neurčuje, že jej projednávají a rozhodují jiné orgány), ale v případné zamítnutí žaloby, neboť autonomie církví a náboženských společností brání soudu v tom, aby posuzoval "věcnou správnost" rozhodnutí o odvolání z funkce; soud může pouze zkoumat, zda je zde rozhodnutí, kterým se osoba vykonávající duchovenskou činnost odvolává z funkce, a zda toto rozhodnutí bylo řádně přijato orgánem, který je k tomu oprávněn podle vnitřních předpisů příslušné církve. Tvrdí-li proto někdo, že jeho služební poměr k církvi byl ukončen (jeho výkon znemožněn) v rozporu s vnitřními předpisy církve tím, že zde není k tomu způsobilý akt, resp. že jej vydal podle těchto předpisů věcně nepříslušný orgán církve, nemůže mu být soudní ochrana odepřena; jinak by dotčený subjekt byl nepřípustně diskriminován. Takové ochrany se lze nepochybně domáhat též žalobou o určení, že služební poměr duchovního k církvi trvá. Tím spíše se lze domáhat určení, že trvá pracovní poměr duchovního k církvi, který stěžovatel v dané věci skutečně uplatnil.
7. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 24. 11. 2008 č. j. 16 C 314/2004-279 zamítl žalobu o určení, že "výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalovaného č. j. 1210/2004 ze dne 21. 6. 2004" je neplatná a že "pracovní poměr mezi žalovaným a žalobcem trvá nepřetržitě ode dne 1. ledna 1991"; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nalézací soud vyšel z toho, že arcibiskup olomoucký rozhodnutími ze dne 21. 6. 2004 odvolal žalobce z úřadu administrátora in spiritualibus ve farnosti Litovel a z úřadu místoděkana děkanátu Litovel, a že jsou zde tedy rozhodnutí, kterými byl žalobce odvolán z obou funkcí, a že tato rozhodnutí přijal arcibiskup olomoucký jako orgán církve, který je k tomu oprávněn podle vnitřních předpisů Církve římskokatolické. Vzhledem k tomu, že soud nemůže posuzovat "věcnou správnost" uvedených rozhodnutí, uzavřel, že žaloba není důvodná.
8. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 8. 2009 č. j. 16 Co 89/2009-351 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Rovněž vyšel z toho, že "duchovní vykonává funkci v jemu svěřeném úřadu ve vztahu k církvi ve zvláštním právním vztahu soukromoprávního charakteru, který nese zřetelné stopy vztahu pracovněprávního", a že u Církve římskokatolické je vnitřním předpisem (jímž se naplňuje ústavně zaručené právo církví a náboženských společností spravovat nezávisle na státních orgánech své záležitosti), kterým jsou stanoveny podmínky pro ustanovování do funkce osob vykonávajících duchovenskou činnost (a jejich odvolávání z funkce) Kodex kanonického práva (Codex Iuris Canonici, dále též jen "CIC"). Jestliže tedy z obsahu rozhodnutí arcibiskupa olomouckého ze dne 21. 6. 2004, jejichž věcnou správnost nemůže soud přezkoumávat, vyplynulo, že stěžovatel byl odvolán ze služby (z úřadů) administrátora in spiritualibus a místoděkana, a jelikož odstraněním (odvoláním) z církevního úřadu končí i zvláštní honorovaný právní vztah duchovního k Církvi římskokatolické, nemůže být dle odvolacího soudu stěžovatelova žaloba důvodná. Listinu ze dne 21. 6. 2004, označenou jako "odvolání z funkce administrátora in spiritualibus Římskokatolické farnosti Litovel s výpovědí z pracovního poměru", přitom posoudil podle jejího obsahu jako "duplicitní odvolání žalobce z funkce administrátora in spiritualibus", jež nemůže představovat odvolání žalobce z funkce podle ustanovení §65 odst. 2 zákoníku práce (platného do 31. 12. 2006) a výpověď z pracovního poměru podle §65 odst. 2 zákoníku práce, neboť mezi účastníky nešlo o pracovní poměr, ale o "zvláštní honorovaný právní vztah", jehož vznik, změna a skončení jsou komplexně upraveny v Kodexu kanonického práva.
9. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 3. 2011 č. j. 21 Cdo 304/2010-468 odmítl, když se plně ztotožnil s právními závěry přijatými v rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud přitom zdůraznil, že u Církve římskokatolické je vnitřním předpisem (jímž se naplňuje ústavně zaručené právo církví a náboženských společností spravovat nezávisle na státních orgánech své záležitosti), kterým jsou stanoveny podmínky pro ustanovování do funkce osob vykonávajících duchovenskou činnost (a jejich odvolávání z funkce) a pravidla pro úpravu vztahu těchto osob k církvi, Kodex kanonického práva, vyhlášený dne 23. 1. 1983 papežem Janem Pavlem II., který nabyl účinnosti dne 27. 11. 1983. Protože v Kodexu kanonického práva jsou komplexně upraveny také vznik, změna a skončení vztahu duchovního k Církvi římskokatolické (žalovanému), nelze tento vztah poměřovat (posuzovat) podle předpisů vydávaných pro oblast závislých pracovních vztahů státem (církve a náboženské společnosti si spravují své záležitosti nezávisle na státních orgánech). Proto lze dle Nejvyššího soudu souhlasit s odvolacím soudem i v tom, že se pokusil definovat žalobcův vztah duchovního vykonávajícího funkci v jemu svěřeném úřadu k církvi jako "zvláštní honorovaný právní vztah" nebo "zvláštní právní vztah soukromoprávního charakteru, který nese zřetelné stopy vztahu pracovněprávního". Za správný pak Nejvyšší soud označil rovněž závěr odvolacího soudu, že pokud byl stěžovatel odvolán rozhodnutími arcibiskupa olomouckého (srov. Kánon 157 CIC) ze dne 21. 6. 2004, jejichž věcnou správnost nemůže soud přezkoumávat, ze služby (z úřadů) administrátora in spiritualibus a místoděkana (tedy z úřadů, jež stěžovatel naposledy ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi zastával), končí i jeho "zvláštní honorovaný právní vztah" duchovního k Církvi římskokatolické, který vyplýval právě ze skutečnosti, že uvedené úřady zastával.
10. Proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu (ve spojení s předchozími rozsudky okresního a krajského soudu) podal stěžovatel ústavní stížnost, jež byla usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 1363/11 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
11. Žalobou podanou u okresního soudu dne 9. 6. 2011 se stěžovatel domáhal dle ustanovení §228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu obnovy řízení; žalobu odůvodnil existencí listinného důkazu "Katalog kněží, ke dni 1. dubna 2011" vydaného vedlejším účastníkem. Z předloženého důkazu mělo vyplývat, že stěžovatel je stále veden v seznamu zaměstnanců vedlejšího účastníka, a že tedy jeho pracovní poměr u vedlejšího účastníka - oproti závěrům přijatým v původním řízení - i nadále trvá.
12. Dne 24. 8. 2011 okresní soud usnesením č. j. 16 C 314/2004-507 rozhodl, že bude pokračováno v té části řízení, ve které se stěžovatel domáhá náhrady mzdy.
13. Následně stěžovatel (se souhlasem okresního soudu) rozšířil žalobu a domáhal se zaplacení náhrady mzdy z neplatně rozvázaného pracovního poměru za období od 1. 10. 2004 do 31. 1. 2012 ve výši 2 038 784 Kč s příslušenstvím, a dále i "ušlého zisku, vzešlého v důsledku nevyplacení měsíční mzdy v řádných pravidelných výplatních termínech žalovaného" a náhrady nemajetkové újmy za stejné období ve výši 20 000 Kč měsíčně, tedy celkem ve výši 1 740 000 Kč, jež mu vznikla tím, že byl zbaven možnosti vykonávat kněžské povinnosti a další aktivity s tím spojené.
14. Okresní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu na obnovu řízení, když dovodil, že předložený katalog nemůže být důkazem, jenž by mohl přivodit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí ve věci, neboť vedlejší účastník nikdy netvrdil, že by stěžovatel pozbyl duchovního stavu. V daném katalogu je proto stěžovatel veden, u jeho jména je však uvedeno, že je postaven mimo kněžskou službu, tedy že je suspendován; tento katalog proto nemůže být důkazem o tom, že by stěžovatel byl v zaměstnaneckém poměru k vedlejšímu účastníkovi s nárokem na výplatu mzdy. Okresní soud současně odmítl stěžovatelovu žalobu o náhradu "ušlého zisku, vzešlého v důsledku nevyplacení měsíční mzdy v řádných pravidelných výplatních termínech žalovaného", neboť stěžovatel přes výzvu soudu v této části neodstranil vady žaloby. Ve zbývající části potom okresní soud žalobu zamítl s tím, že pokud byla stěžovatelova žaloba na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru a trvání pracovního poměru pravomocně zamítnuta, nemůže mít stěžovatel nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru ani na náhradu nemajetkové újmy, která měla vzniknout tím, že byl od října 2004 zbaven možnosti vykonávat kněžské povinnosti a další aktivity s tím spojené.
15. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě v záhlaví identifikovaným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud se přitom zcela ztotožnil se závěry nalézacího soudu, přičemž připomněl, že soud nemůže v řízení přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí arcibiskupa olomouckého, na jehož základě byl stěžovatel odvolán ze služby (úřadu) administrátora in spiritualibus a místoděkana. Odvolací soud současně uvedl, že neshledal důvody pro přerušení řízení za účelem předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru (resp. Soudnímu dvoru Evropské unie, dále jen "Soudní dvůr") a jako nadbytečný vyhodnotil stěžovatelův návrh na doplnění dokazování aktuálním katalogem kněží vydaným v roce 2012 a dopisem olomouckého arcibiskupa ze dne 9. 5. 2012 u příležitosti 35. výročí kněžského svěcení stěžovatele.
16. Stěžovatelovo dovolání pak Nejvyšší soud rubrikovaným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
II. Argumentace stěžovatele
17. Stěžovatel ve značně obsáhlé ústavní stížnosti namítá, že napadená soudní rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná a současně zdůrazňuje, že ústavní stížnost podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy. Stěžovatel přitom uvádí, že "se svojí ústavní stížností domáhá zrušení napadených aktů a stanovení soudní povinnosti" vedlejšímu účastníkovi "uhradit škody, jež v počátku vznikly dne 25. října 2003", kdy byl stěžovatel "trestán za splnění občanské povinnosti" (což soudy neakceptovaly, a nevypořádaly se ani se stěžovatelovou argumentací založenou na jeho náboženském svědomí), přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 298/12 (N 204/67 SbNU 605), ve kterém byla řešena otázka loajality k zaměstnavateli v kontextu ochrany veřejného zájmu.
18. V ústavní stížnosti stěžovatel setrvává na názoru, že se na rozhodování o platnosti výpovědi z pracovního poměru nevztahuje autonomie církví a náboženských společností. Vedlejšího účastníka je totiž ve smyslu závěrů ustálené judikatury Soudního dvora namístě považovat za "podnik" (stěžovatel odkazuje na rozsudek ze dne 23. 4. 1991 ve věci Höfner und Elser, C-41/90), neboť je "významným majetkovým vlastníkem" a dle stěžovatele "pod zástěrkou a v intencích praktického ateismu" ekonomicky podniká a uskutečňuje svoji světskou obchodní činnost (dle stěžovatele navíc "skutečně neuděluje křty, nekoná svatební obřady a nekoná obvyklou další duchovenskou činnost" Církve římskokatolické), o čemž dle stěžovatele svědčí i skutečnost, že mu stát přidělil identifikační číslo osoby. Na podporu tohoto svého tvrzení stěžovatel odkazuje i na rozhovor s kardinálem Dominikem Dukou pro Lidové noviny ze dne 20. 10. 2012, ve kterém Dominik Duka uvedl, že církev je "ekonomicky vzato holding se zhruba pěti tisíci právnických osob". Dle názoru stěžovatele obecné soudy v projednávané věci přehlédly jím uvedenou argumentaci o smyslu, účelu a konstrukci zákona č. 3/2002 Sb., tedy existenci stanovených hranic mezi vedlejším účastníkem jakožto nositelem náboženského kultu a vedlejším účastníkem jakožto zaměstnavatelem (a podnikem). V této souvislosti stěžovatel připomíná, že dle závěrů konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva má stát "možnost posoudit, zda náboženský subjekt nepředstavuje nebezpečí pro demokratickou společnost a zda deklarované učení je jeho skutečným učením, a nikoliv pouze zástěrkou", tedy možnost posoudit skutečnou autentičnost organizace usilující o získání statusu církví, resp. zjišťovat, zda daná církev neprovozuje pro společnost škodlivou činnost. Tuto část námitek potom stěžovatel zakončil citací údajného výroku Johna Fitzgeralda Kennedyho: "Člověk ustrne, když se ocitne tváří v tvář spiknutí tak obrovskému, že se nechce věřit, že by mohlo existovat".
19. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy věc správně neřešily, neboť "nebyla specificky řešena ke všem právním skutečnostem individuálního případu ve své celistvosti a bez přihlédnutí k principům vyvážené ochrany základních práv a svobod stěžovatele", a navíc "nesprávně daly přednost" autonomii vedlejšího účastníka před garantovanými právy jednotlivce, jehož práva "mají přednost před" autonomií vedlejšího účastníka. Stěžovatel dále namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými závěry; soudy totiž vzaly za skutkový základ "zvláštní honorovaný právní vztah, což ovšem není pravdivý skutkový základ věci". Nadto stěžovatel namítá existenci opomenutých důkazů (soudy zcela ignorovaly v důkazním řízení privilegované listinné důkazy "Potvrzení Policie ČR", čímž zatížily své rozhodování "projevem libovůle", a nikterak se nevypořádaly ani s listinnými důkazy, jimiž stěžovatel doložil, že vnitřní prostředky Církve římskokatolické nejsou dostačující k odstranění zásahu do stěžovatelových základních práv) a rovněž tvrdí, že v části týkající se nárokovaných náhrad soudy vydaly překvapivá rozhodnutí.
20. Stěžovatel mimoto namítá, že soudy řádně neaplikovaly výkladové ustanovení §2 občanského soudního řádu a neakceptovaly jeho argumentaci založenou na přirozenoprávním základu. Stěžovatel navíc obecným soudům vytýká, že při právním posouzení věci nepoukázaly na konkrétní právní předpis, ze kterého právní posouzení dovodily, a vytýká jim i to, že "nezahrnuly do svých úvah lidský život a osobnost člověka". Soudy dle stěžovatele dále přehlédly jeho argumentaci o porušení lidské důstojnosti a "nezahrnuly do svých úvah změnu chápání lidské důstojnosti", a taktéž "přehlédly nadbytečnost kněze", jíž se vedlejší účastník "přihlásil k určitým sekulárním liberálním postojům"; přehlédly i argumentaci o "samotném základu konstrukce liberální demokracie" a skutečnost, že vedlejší účastník jako instituce je "náchylný k zneužití své moci".
21. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel mimo jiné v tom, že soudy - bez řádného odůvodnění - rozdělily věc na dvě části. Napadená rozhodnutí dle stěžovatele "prokazují opuštění zásady práva na spravedlivý proces, zásady materiální pravdy, zásady projednávající, zásady arbitrážního pořádku tj. jednotnosti řízení", jelikož "žaloba ve věci nebyla projednávána ve své celistvosti a žaloba ve věci nebyla podána na zkoumání o odvolání stěžovatele z církevní funkce, což takto po celou dobu dotčeného řízení ve věci, bylo postupováno".
22. Stěžovatel namítá i porušení práva na zákonného soudce, ke kterému mělo dojít v důsledku toho, že ve věci rozhodující soudy porušily povinnost předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku [stěžovatel v této spojitosti odkazuje na závěry nálezů ze dne 8. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1009/08 (N 6/52 SbNU 57) a ze dne 11. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2504/10 (N 154/66 SbNU 311)].
23. V souvislosti s navrhovaným důkazem pro obnovu řízení stěžovatel namítá, že výše uváděný "Katalog kněží olomoucké arcidiecéze" soudy "řádně nevyhodnotily úhlem pohledu nezpůsobilosti žalovaného způsobit zánik pracovněprávních vztahů", a navíc zcela ignorovaly stěžovatelovu argumentaci "přímo související se stanoveným způsobem doloženého listinného důkazu o nezpůsobilosti způsobit zánik povinnosti" vedlejšímu účastníkovi, včetně povinnosti "existenčně zajistit" stěžovatele.
24. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel namítá, že došlo k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu; dovolací soud se totiž dle stěžovatele nevypořádal s argumentací žalobce, ani neodůvodnil odklon od stěžovatelem odkazovaných judikátů.
25. Nad rámec výše uvedeného stěžovatel namítá existenci "aktuálního a trvajícího zásahu", spočívajícího v neodůvodněných průtazích v daném řízení; v této části pak stěžovatel žádá Ústavní soud o "poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou značnou majetkovou újmu s neodstranitelnými následky, neboť byl také zničen profesní život" stěžovatele a utrpěla jeho vážnost, čest a pověst. V této souvislosti zdůrazňuje, že vedlejší účastník "dosáhl naplnění svého úmyslu existenčního a společenského zničení" stěžovatele.
26. Ústavní stížnost poté stěžovatel šestnáctkrát doplnil; celkově tak čítá posuzovaná ústavní stížnost více než 150 stran textu. Obsah doplnění ústavní stížnosti netřeba na tomto místě rekapitulovat, postačí uvést, že stěžovatel v těchto doplněních dále rozvíjí argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti, v prvé řadě pak argumentaci zpochybňující závěr obecných soudů, že nemohou přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí vedlejšího účastníka, jež vedla k (dle stěžovatele neplatnému) rozvázání pracovního poměru. Mimo jiné stěžovatel odkazuje na dlouhou řadu dalších judikátů (z nichž cituje) a rovněž cituje mnoho odborných publikací, nezřídka zahraniční provenience, zabývající se jak základními právy, tak církevním právem; v jednom z doplnění stěžovatel odkázal na ustanovení §17 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), jehož obsah obecné soudy taktéž nezahrnuly do svých úvah, aniž by tento svůj postup jakkoli odůvodnily.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
27. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV. Vlastní posouzení věci
28. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
29. Podstatu posuzované ústavní stížnosti představuje stěžovatelova pokračující polemika se závěrem obecných soudů, že v dané věci není důvod označit předmětnou výpověď z pracovního poměru za neplatnou, respektive pokračující polemika se závěrem, že soudy nemohou v občanskoprávním řízení přezkoumávat věcnou správnost interních církevních rozhodnutí, na jejichž základě byl stěžovatel odvolán ze svých funkcí, pokud bylo postupováno dle příslušných ustanovení Kodexu kanonického práva.
30. Stěžovatel nicméně přehlíží (a v ústavní stížnosti tuto skutečnost vůbec nezmiňuje), že ústavní stížností napadená rozhodnutí byla vydána až v (navazujícím) řízení, ve kterém se stěžovatel primárně domáhal obnovy (a tedy revize výsledků) původního řízení.
31. V původním řízení přitom bylo pravomocně určeno, že návrh na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru není důvodný, tedy, jinými slovy, při použití argumentu a contrario, v původním řízení bylo soudy první a druhé instance konstatováno, že předmětnou výpověď z pracovního poměru je namístě považovat za platnou.
32. Tato rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel ústavní stížností, ovšem (jak shora patrno) jeho ústavní stížnost odmítl Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou s tím, že obecné soudy řádně provedly dokazování a adekvátně se v řízení vypořádaly se všemi relevantními námitkami stěžovatele.
33. Pokud proto stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti via facti toliko pokračuje v polemice s předchozími meritorními rozhodnutími obecných soudů, jež Ústavní soud v rámci kvazimeritorního řízení již přezkoumával, fakticky se dovolává revize původního odmítavého usnesení, a tedy se domáhá rozhodnutí, ke kterému není Ústavní soud - s výjimkou zákonem předvídané obnovy řízení - příslušný (revize rozhodnutí o ústavní stížnosti připadá do úvahy pouze postupem dle ustanovení §119 - §119b zákona o Ústavním soudu, což zjevně není případ projednávané věci).
34. Drtivá většina ze všech stěžovatelem v ústavní stížnosti i jejích doplněních vznesených námitek je proto v řízení o posuzované ústavní stížnosti procesně bezcenná (irelevantní), neboť směřuje proti závěrům přijatým v předchozím - současnou ústavní stížností již (přímo) nenapadnutelném - řízení, a nikoliv vůči závěrům přijatých soudy v ústavní stížností (nyní) napadených rozhodnutích.
35. Ústavní soud v projednávané věci tak může posoudit již pouze to, zda obecné soudy neporušily stěžovatelova základní práva, když rozhodly, že a) nebyl dán důvod obnovy původního řízení a že b) stěžovatelova žaloba na zaplacení náhrady mzdy z neplatně rozvázaného pracovního poměru za období od 1. 10. 2004 do 31. 1. 2012 ve výši 2 038 784 Kč s příslušenstvím a náhrady nemajetkové újmy ve výši 1 740 000 Kč, nebyla důvodná.
36. Ve vztahu ke stěžovatelem rozporovanému rozhodnutí soudů první a druhé instance, že nebyly splněny podmínky pro obnovu řízení, obsahuje posuzovaná ústavní stížnost fakticky jedinou (potenciálně relevantní) námitku, uvedenou v bodě 39. ústavní stížnosti (rekapitulované výše v bodě 23.).
37. Na tomto místě je vhodné připomenout, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, jenž představuje průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti vydaných rozhodnutí a jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o povolení obnovy soud nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, posuzuje pouze otázku, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné - stěžovateli příznivější - rozhodnutí, než které bylo dříve vydáno.
38. Měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti tedy není věcná správnost žalobou na obnovu řízení napadených rozhodnutí, nýbrž toliko otázka, zda zde byly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předložený nový důkaz nenaplňuje podmínky pro obnovu řízení.
39. Napadená rozhodnutí obecných soudů se postavila na stanovisko, že stěžovatelem navrhovaný nový důkaz nemůže přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí ve věci samé, neboť vedlejší účastník "nikdy netvrdil a ani netvrdí, že by stěžovatel pozbyl duchovního stavu a žalobce byl vždy uveden jako duchovní v arcidiecézi olomoucké, jak bylo prokázáno i z Katalogu arcidiecéze olomoucké, platného ke dni 1. 11. 2010, když v obou katalozích je uvedeno, že žalobce je postaven mimo kněžskou službu, tedy suspendován. Katalog tedy není žádným důkazem o tom, že by žalobce byl v zaměstnaneckém poměru k žalovanému s nárokem na výplatu mzdy. Je pouze dokladem o tom, že žalobce nepozbyl duchovního stavu." Nadto okresní soud poukázal na skutečnost, že stěžovatelem předložený důkaz v době rozhodování soudů obou instancí v předchozím řízení neexistoval, a i proto by bylo nutno žalobu na obnovu řízení zamítnout.
40. S těmito klíčovými závěry obecných soudů stěžovatel v ústavní stížnosti relevantně nepolemizuje, a již tím posouvá ústavní stížnost do kategorie návrhů zjevně neopodstatněných.
41. V kontextu ústavněprávního přezkumu napadených rozhodnutí je tedy podstatné to, že obecné soudy (jak vyplývá z vyžádaného soudního spisu) stěžovatelovu žalobu na obnovu řízení řádně projednaly, jimi vydaná rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a uplatněné právní názory (hodnocení podmínek obnovy řízení) korespondují standardní rozhodovací praxi obecných soudů.
42. K té části napadených rozhodnutí, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na zaplacení náhrady mzdy z neplatně rozvázaného pracovního poměru a náhrady nemajetkové újmy, postačí uvést následující. Pakliže se stěžovateli nepodařilo žalobou na obnovu řízení zvrátit meritorní rozhodnutí soudů, dle kterých stěžovatelem dovolávanou neplatnost rozvázání pracovního poměru nelze indikovat, přičemž z výše uvedených důvodů takový závěr netrpí ústavněprávními deficity, nemůže být ústavně nesouladné ani návazné (a předchozími soudními výroky predeterminované) rozhodnutí, že stěžovatel nemá nárok na náhradu újmy (ať už materiální či imateriální), jež měla vzniknout v příčinné souvislosti právě s neplatným rozvázáním pracovního poměru, jehož existenci se stěžovateli nepodařilo prokázat. Jinými slovy, (nejen) z ústavněprávních pozic není co vytknout úsudku obecných soudů, že vedlejší účastník nemůže odpovídat za újmu, která měla stěžovateli vzniknout protiprávním jednáním vedlejšího účastníka, jež však v řízení nebylo prokázáno. Z podstaty věci tak lze jen stěží důvodně namítat, že napadená rozhodnutí jsou překvapivá, a tedy ústavně nekonformní.
43. V tomto procesním kontextu je tak irelevantní rovněž stěžovatelova námitka, že obecné soudy nepředložily Soudnímu dvoru předběžnou otázku (a to bez ohledu na skutečnost, že z ústavní stížnosti není zřejmé, jaká konkrétní předběžná otázka měla být vznesena).
44. Obdobný závěr je konečně namístě učinit i ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu, neboť z ústavní stížnosti není zřejmé, čím přesně měl dovolací soud porušit (či omezit) stěžovatelova základní práva; stěžovatel totiž v tomto ohledu žádnou koherentní argumentaci Ústavnímu soudu k posouzení nepředkládá.
45. Zcela nad rozhodný rámec posouzení dané ústavní stížnosti a stěžovateli případně na vysvětlenou je vhodné již pouze připomenout, že jím rozporované závěry neodporují závěrům přijatým - ve skutkově obdobné věci - v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 211/96 (N 34/7 SbNU 227), a rovněž jsou v plném souladu se závěry přijatými - taktéž ve skutkově obdobné věci - v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007 sp. zn. 21 Cdo 628/2006.
46. Je tedy zřejmé, že se stěžovateli porušení základních práv a svobod doložit nepodařilo. Ústavní soud proto jeho návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
47. Pro úplnost je nutno dodat, že pokud stěžovatel žádá o "vyslovení akademického výroku ve smyslu stanovení nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu" v důsledku neodůvodněných průtahů řízení, Ústavní soud konstatuje, že k vydání takového výroku není příslušný, pročež bylo třeba v této části ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout; pokud by se přitom stěžovatel domáhal výroku, kterým by měl Ústavní soud rozhodnout, že v daném řízení došlo - v důsledku neodůvodněných průtahů - k porušení základního práva stěžovatele (což však petitem ústavní stížnosti nežádá), musel by Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost v této části pro nepřípustnost, neboť z ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel vyčerpal dostupné opravné prostředky (tedy že by se v prvé řadě obrátil s žádostí o odškodnění na Ministerstvo spravedlnosti).
48. Žádost o "poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou značnou majetkovou újmu s neodstranitelnými následky", pak stěžovatel nezahrnul do petitu ústavní stížnosti, pročež o ní Ústavní soud nerozhodoval; pokud by tak však učinil, musel by i v této části ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jelikož ani k vydání takového výroku není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu