ECLI:CZ:US:2016:2.US.483.16.1
sp. zn. II. ÚS 483/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. P., t. č. ve Vazební věznici v Olomouci, právně zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 4, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 1. 2016 č. j. 6 To 104/2015-2639 a proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 23. 11. 2015 sp. zn. 68 T 9/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas a řádně podaným návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 S., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručeného práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že dne 15. 7. 2015 podal státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ke Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně (dále také "krajský soud"), obžalobu na stěžovatele a jeho syna pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku ve prospěch organizované zločinecké skupiny dle §107 odst. 1 tr. zákoníku. Stěžovatel je od 2. 12. 2014 stíhán vazebně z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. řádu.
3. Usnesením ze dne 23. 11. 2015 č. j. 68 T 9/2015-2617 rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, podle §72 odst. 1 trestního řádu o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. řádu. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel stížnost, o níž rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 4. 1. 2016 č. j. 6 To 105/2015-2639. Ten podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost zamítl.
4. Stěžovatel má za to, že obecné soudy porušily jeho základní práva, neboť nebyly splněny zákonné předpoklady pro trvání vazebního stíhání a nebylo přihlédnuto k dosavadní délce vazby, která v době podání ústavní stížnosti měla trvat již 15 měsíců.
5. Podle stěžovatele nejsou naplněny důvody vazby útěkové, ani předstižné. Soud stěžovateli nikterak nevysvětlil a řádně nesdělil, z čeho nadále dovozuje u stěžovatele vazební důvody. Odvolací soud pouze převzal závěry soudu prvního stupně a odkazoval na svá předchozí rozhodnutí, aniž by byl uváděný skutkový stav doložen konkrétními důkazy provedenými při samotném vazebním zasedání. Pouhým odkazem na obsah spisu, aniž je z něho patrná důvodnost vazby, není možno odůvodňovat setrvání stěžovatele ve vazbě a nadále jej takto stíhat. Jelikož není žádným způsobem postaveno najisto, že se měl stěžovatel dopustit páchání trestné činnosti, nemohl k takovému závěru soud dospět, aniž by tento svůj závěr jakkoliv podložil o provedené dokazování. Nepřezkoumáním toho, zda je možno vazbu nahradit jinými prostředky, když tyto i sám stěžovatel soudu nabízel a navrhoval, došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces.
6. Ohledně útěkové vazby stěžovatel poukazuje na již dříve vyslovené závěry Ústavního
soudu, který uvedl, že hrozící délka trestu nemůže být "bianko šekem" pro vazební soudy, a tyto musí důvodnost útěkové vazby velmi precizně zjišťovat v návaznosti na konkrétní případ. Stěžovatel nabídl soudu záruky, tj. instituty, které mohou být dostatečné pro zajištění jeho stíhání na svobodě, stěžovatel uvedl, že je důchodcem, bez jakýchkoliv záznamů v rejstříku trestů a evidenci přestupků, stěžovatel navrhl uložení předběžných opatření, čehož ovšem soudy nevyužily a možnost využití těchto institutů nepřezkoumaly. Další námitka stěžovatele s odkazem na porušení ústavně zaručených práv směřuje k délce trvání vazby a k ohledu její důvodnosti vzhledem k plynutí času. U vazebně stíhaných osob mají být úkony trestního řízení činěny přednostně, v co nejkratší době tak, aby byla šetřena základní práva vazebně stíhaného. Mají-li být práva stěžovatele šetřena, má být skutek, pro který je stíhán, objasněn bez zbytečných průtahů a orgány činné v trestním řízení mají vyvinout veškeré úsilí, aby došlo k meritomímu rozhodnutí v co nejkratší době. Takový postup však dodržen nebyl a není.
7. V souladu s §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení Oba jmenované soudy ve svém vyjádření pouze odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Jelikož vyjádření účastníků neobsahovala žádné nové skutečnosti nebo důkazy, Ústavní soud nepovažoval za nutné posílat je stěžovateli k eventuální replice. Vrchní státní zastupitelství se nevyjádřilo.
8. Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti a obsahem napadených soudních rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 3624/15; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz).
10. Ve své judikatuře se Ústavní soud již mnohokrát vyjádřil k povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného (např. usnesení ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 40/04, nález ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10). Obsah právního institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazbu je třeba považovat za výjimečné opatření vedoucí k omezení osobní svobody, které nastupuje tehdy, není-li možné jejího účelu dosáhnout jiným šetrnějším způsobem. Trvání vazby je odůvodněno, jen když konkrétní okolnosti ukazují na skutečnou existenci veřejného zájmu, který navzdory presumpci neviny převažuje nad požadavkem respektování osobní svobody.
11. Posouzení nezbytnosti uvalení vazby i jejího dalšího trvání je zcela v rukou obecných soudů. Jejich úkolem je náležitě zhodnotit, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. V tomto smyslu musejí obecné soudy zkoumat jednak existenci tzv. důvodného podezření, že zadržená osoba spáchala trestný čin, vyjádřeného v dovětku §67 tr. řádu, a zároveň také naplnění jednoho či vícero vazebních důvodů uvedených pod písm. a), b) a c) citovaného ustanovení. Při posouzení důvodnosti dalšího trvání vazby musí obecné soudy vzít v úvahu rovněž faktor plynutí času. Důvodnost dlouhotrvající vazby je nevyhnutelné posuzovat ve světle doktríny zesílených důvodů, podle které se plynutím času oslabuje význam těchto okolností, a je proto zapotřebí ospravedlnit delší trvání vazby dalšími závažnými konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jinými opatřením podle trestního řádu (viz např. nález ze dne 4. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 217/15). Každé rozhodování o vazbě je přitom vedeno v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze pouze odhadovat (viz např. usnesení ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 2705/07, usnesení ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 161/16). Do rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (článek 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (viz např. nález ze dne 4. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 217/15).
12. V projednávaném případě stěžovatel namítá, že k omezení jeho svobody došlo v rozporu se zákonem, neboť nebyly naplněny důvody vazby útěkové, ani předstižné. Jak Ústavní soud již v minulosti konstatoval, útěkovou vazbu ve smyslu §67 písm. a) tr. řádu lze použít pouze za účelem zamezení reálného rizika, že obviněný uprchne, nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu. Argumenty použité soudy k odůvodnění tohoto reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku (viz nález ze dne 28. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 1694/14). Hrozba vysokého trestu přitom sama o sobě ke zdůvodnění útěkové vazby nestačí, musí k ní přistoupit konkrétní a odůvodněná obava, že obviněný uprchne, a to s ohledem na osobní situaci a poměry pachatele, dosavadní zkušenosti s ním atd. (např. nález ze dne 7. 6. 2007 sp. zn. I. ÚS 603/07). Uvalení vazby předstižné ve smyslu §67 písm. c) tr. řádu musí být zdůvodněno konkrétními skutečnostmi podloženou hrozbou z opakování trestné činnosti, pro niž je obviněný stíhán, z dokonání trestného činu, o který se pokusil, či z vykonání trestného činu, který připravoval nebo kterým hrozil. Nebezpečí opakování trestné činnosti, pro kterou je obviněný stíhán, musí být aktuální, přičemž obviněný musí být vůbec schopen (způsobilý) takovou trestnou činnost opakovat (viz nález ze dne 18. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 3109/13).
13. Z obsahu předmětných soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že obecné soudy rozhodnutí o nutnosti omezení svobody stěžovatele založily na zákonných vazebních důvodech ve smyslu §67 písm. a) a c) tr. řádu, náležitě popsaly skutečnosti dokládající závěr o existenci těchto důvodů a vypořádaly se také s otázkou délky trvání vazby a jejího vlivu na trvání vazebních důvodů.
14. Vazbu útěkovou obecné soudy zdůvodnily nejen tím, že je stěžovatel reálně ohrožen vysokým trestem, ale také závažností trestné činnosti a celkovou výší způsobené škody. Jak konstatoval stížnostní soud, stěžovatel je stíhán pro čin, jehož následkem měla vzniknout škoda na neodvedené dani, která byla obžalobou vyčíslena v rozsahu cca 350 mil. Kč. Jelikož se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo tyto prostředky zajistit, existuje obava, že by je stěžovatel mohl použít k tomu, aby opustil místo pobytu a skrýval se před probíhajícím trestním řízením či hrozícím trestem. Podle Ústavního soudu tedy obecné soudy zcela adekvátně a přezkoumatelně zdůvodnily svůj závěr o naplnění vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu, přičemž vysvětlily, proč stěžovatelem uváděné skutečnosti týkající se jeho rodinných poměrů ani jím předkládané záruky nelze považovat za dostatečné. Za porušení principu presumpce neviny přitom nelze považovat, pokud tento závěr vyvodily také z povahy stíhané trestné činnosti a z následku, který měl být podle dosavadních výsledků dokazování touto činností způsoben.
15. Naplnění důvodu vazby předstižné obecné soudy rovněž náležitě zdůvodnily a Ústavní soud nemá důvod jejich závěry jakkoliv rozporovat. Soudy přitom poukázaly zejména na skutečnost, že stěžovatel je trestně stíhán pro sofistikovanou a propracovanou trestnou činnost, které se měl společně se svým otcem dopouštět po dobu několika let a která navazuje na trestnou činnost dalších pachatelů. Z toho soudy dovodily obavu, že by stěžovatel po případném propuštění měl snahu v této činnosti pokračovat, nebo ji opakovat.
16. Ke shora uvedenému je třeba doplnit, že během rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatele bylo ve věci pravomocně rozhodnuto, přičemž stěžovatel byl uznán vinným předmětným trestným činem (stejně jako jeho syn), a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let ve věznici se zvýšenou ostrahou a k trestu propadnutí majetku.
17. Na základě výše uvedeného má Ústavní soud za to, že obecné soudy zcela dostatečným a přesvědčivým způsobem vyložily nutnost omezení svobody stěžovatele formou vazebního stíhání. Zohlednily přitom i skutečnost, že toto omezení trvalo v době jejich rozhodování již více než rok. Ústavní soud považuje i s ohledem na doktrínu zesilování vazebních důvodů jejich rozhodnutí za ústavně konformní.
18. Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soudu k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu