ECLI:CZ:US:2016:2.US.580.16.1
sp. zn. II. ÚS 580/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Věnceslavy Holubové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015 č. j. 30 Cdo 3005/2015-273 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2014 č. j. 25 Co 152/2014-197, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení napadených rozhodnutí pro porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 17. 6. 2014 č. j. 10 C 318/2011-134 přiznal stěžovatelce odškodnění za průtahy v řízení v částce 125.000 Kč. Tuto částku však snížil o 40 % z důvodu složitosti řízení a opakovaného projednávání věci před obecnými soudy. Celková náhrada nemajetkové újmy proto činila 75.000 Kč. Odvolací soud došel k jiným závěrům. Nemajetkovou újmu vyčíslil na 130.000 Kč, ponížil ji ale o 60 % z důvodů skutkové a právní složitosti. Zohlednil také, že řízení stižené průtahy proběhlo na čtyřech stupních soudní soustavy. Celkově nemajetkovou újmu vyčíslil na 52.000 Kč. Nejvyšší soud následně odmítnul dovolání stěžovatelky, protože se odvolací soud neodchýlil od jeho judikatury. Ztotožnil se pak s výkladem kritéria složitosti věci a významu předmětu řízení pro stěžovatelku podle §31a odst. 3 písm. b) a e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.")
3. Stěžovatelka spatřuje zásah do svých základním práv v tom, že obecné soudy dospěly ke zcela vadnému závěru o snížení zadostiučinění z důvodu údajné složitosti řízení, aniž by tento postup jakkoliv odůvodnily. Zcela mechanicky poté vzaly v potaz holou skutečnost, že v řízení stiženém průtahy rozhodovaly čtyři soudní instance. Nezabývaly se však důvody, proč čtyři instance spor rozhodovaly. Skutečným důvodem totiž nebyla složitost věci, ale vadné rozhodování soudů, které nemůže být stěžovatelce přičítáno k tíži. Obecné soudy rovněž bez dalšího zdůvodnění vyhodnotily význam předmětu řízení pro stěžovatelku za standardní. Zcela však opomněly okolnosti případu, ze kterých lze na význam předmětu řízení pro stěžovatelku usuzovat. Obecné soudy také vůbec nevzaly v úvahu kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. c) a d) zákona č. 82/1998 Sb. Jejich vadným postupem tedy došlo ke zcela zásadnímu zásahu do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka nemusela být právně zastoupena v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), protože je sama advokátkou (viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva a ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť soudy v rozhodnutích napadených ústavní stížností posoudily adekvátnost zadostiučinění poskytnutého stěžovatelce za průtahy v řízení ústavně souladným způsobem. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a ve které Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. pokud ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, ve kterých by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Soudy pouze provedly takovou interpretaci a aplikaci podústavního práva [konkrétně §31a odst. 3 písm. c) a d) zákona č. 82/1998 Sb.], s níž stěžovatelka nesouhlasí. Stěžovatelčiny námitky tedy nemají ústavní rozměr.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu