ECLI:CZ:US:2016:2.US.658.16.1
sp. zn. II. ÚS 658/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Hlavní město Praha, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem Helénská 1799/4, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, č. j. 33 Cdo 509/2015-103, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnost, jíž se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo k dovolání žalovaného S. Janečka zrušeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2014, č. j. 12 Co 323/2014-72, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
2. Stěžovatel zejména namítá, že napadeným usnesením došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a vlastnických práv podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 101 odst. 3 Ústavy České republiky.
3. V řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. 5. 2014, č. j. 70 C 143/2014-42, zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení částky 300.000 Kč z titulu smluvní pokuty za nevyklizení pronajatého pozemku. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele usnesením ze dne 18. 11. 2014, č. j. 12 Co 323/2014-72, tento rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že byl použit nepřiléhavý právní předpis - občanský zákoník namísto obchodního zákoníku. Nejvyšší soud však následně v usnesení napadeném nyní projednávanou ústavní stížností s odkazem na svoji ustálenou judikaturu konstatoval, že se v daném případě nejednalo o obchodněprávní vztah, jelikož stěžovatel nejednal s úmyslem provozovat na svém území stánky veřejného občerstvení, nýbrž pouze pronajal pozemek ke komerčnímu využití.
4. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou posuzované věci, je vždy povinen přezkoumat splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, se jím totiž může zabývat také věcně. V nyní projednávaném případě nicméně Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.
5. Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 citovaného zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ustanovení §72 odst. 4 téhož zákona).
6. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je totiž její subsidiarita. Ústavní stížnost tak lze podat pouze tehdy, pokud byly před jejím podáním vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, což znamená, že musí být nejen podány, nýbrž musí o nich být též rozhodnuto. Takovým prostředkem se podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení [viz usnesení sp. zn. II. ÚS 207/05 ze dne 31. 5. 2005 (U 12/37 SbNU 747); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz]. Povaze řízení o ústavní stížnosti by totiž odporovalo, pokud by s ním paralelně probíhalo ve stejné věci řízení před obecnými soudy.
7. V nyní projednávané věci Ústavní soud shledal, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je sice konečné v tom smyslu, že proti němu již účastníci řízení nemohou brojit žádným dalším opravným prostředkem, nicméně v jeho důsledku ještě nedochází k zásahu do práv stěžovatele, kdy tento zásah by již nebyl reparovatelný v systému obecného soudnictví. Tímto usnesením se totiž "pouze" zrušilo předchozí rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že řízení před ním bude probíhat dále. To znamená, že stěžovatel bude moci v tomto řízení uplatnit všechny námitky, které uplatňuje nyní v ústavní stížnosti, a pouze nebude-li srozuměn s výsledkem řízení před obecnými soudy a bude mít za to, že jimi dojde k porušení jeho základních práv a svobod, může následně zvážit podání nové ústavní stížnosti, která již bude věcně projednatelná, jelikož se nebude protivit shora zmíněnému principu subsidiarity. Nepřiléhavost argumentace stěžovatele za dané procesní situace je ostatně dána i tím, že stěžovatel již nyní argumentuje porušením svého vlastnického práva, ačkoliv je zcela zřejmé, že o důvodnosti jím uplatněného nároku teprve bude obecnými soudy rozhodováno, takže v této fázi řízení k zásahu do tohoto práva v žádném případě nemohlo dojít.
8. Ústavní soud ostatně připomíná, že ve věci ústavních stížností podaných stejným stěžovatelem za obdobné procesní situace, kdy rovněž napadl kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, příp. Nejvyššího správního soudu, v minulosti již opakovaně rozhodl tak, že je shledal nepřípustnými (resp. předčasnými - viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 174/16, IV. ÚS 2024/14, I. ÚS 3008/15; veškerá judikatura je dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Pokud stěžovatel poukazuje na ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a přesah svých vlastních zájmů spatřuje (pouze) v tom, že "v dalším řízení již nebudou projednávány otázky nastolené v ústavní stížnosti" (tzn. podřazení nájemní smlouvy pod režim občanského a nikoliv obchodního zákoníku) a došlo navíc i k narušení homogenity a právní jistoty a k narušení důvěry v závaznost pravomocných rozhodnutí soudů, konstatuje Ústavní soud, že tato argumentace nemůže vést k prolomení shora popsaného principu subsidiarity, které musí být z povahy věci vykládáno jen jako výjimka z obecného pravidla a tedy velmi restriktivně. Argumentace tím, že v dalším řízení již nebudou projednávány otázky nastolené v ústavní stížnosti, je totiž jednak zjevně nepřípadná, jelikož její smysl nespočívá v přesahu vlastních zájmů stěžovatele (tedy přesahu např. ve vztahu k množství jiných podobných případů, anebo by se mohlo jednat o zásadní ústavněprávní problém, docházelo by k nerespektování judikatury Ústavního soudu obecnými soudy, šlo by o výkladový spor mezi ústavními orgány apod.), nýbrž v ochraně výlučných zájmů stěžovatele; a také značně spekulativní, protože nelze a priori zcela vyloučit, že odvolací soud, jakkoliv vázán právním názorem Nejvyššího soudu, se jej nepokusí překonat právním názorem přesvědčivějším, založeným např. na opomenutí některého ze zásadních argumentů Nejvyšším soudem, na což by jej samozřejmě mohl upozornit i stěžovatel sám (k čemuž ho však Ústavní soud v žádném případě neponouká). Argument narušením právní jistoty pak Ústavní soud považuje za zcela obecný a pokud by mu přisvědčil v nyní projednávaném případě, pak by musel patrně porušovat princip materiální subsidiarity ústavní stížnosti, kdykoliv by kterýkoliv stěžovatel uplatnil podobnou zcela obecnou námitku. Konečně za nepřípadný považuje Ústavní soud i poukaz na narušení důvěry v závaznost pravomocných soudních rozhodnutí, neboť principem rozhodování o jakémkoliv mimořádném opravném prostředku je právě přezkum a případné zrušení pravomocného soudního rozhodnutí. Pokud by proto Ústavní soud jen v tomto spatřoval možnost věcně projednat takovouto ústavní stížnost, zcela by se zpronevěřil svoji roli v ústavním systému České republiky, neboť by pravidelně vedl paralelní řízení s pravomocně neskončeným řízením před obecnými soudy.
10. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj