ECLI:CZ:US:2015:1.US.3008.15.1
sp. zn. I. ÚS 3008/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatele hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem Praha 1, Těšnov 1/1059, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2015 č. j. 10 As 4/2015-135, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla dne 7. 10. 2015 doručena ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2015 č. j. 10 As 4/2015-135, kterým byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2014 č. j. 3 A 75/2014-130 a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
2. Dříve než se Ústavní soud mohl zabývat věcným posouzením napadeného rozhodnutí, byl povinen zkoumat, zda jsou splněny formální předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), pro meritorní rozhodnutí o ústavní stížnosti.
3. Ústavní stížnost není přípustná.
4. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Citované ustanovení je vyjádřením zásady subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před obecnými soudy již není standardním postupem možná, tedy pokud byly vyčerpány všechny dostupné procesní prostředky obrany (mimo zákonem výslovně stanovené výjimky).
5. Ústavní soud má pravomoc rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to nikoli pouze ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že musí jít o rozhodnutí konečná. Opakovaně byly proto z titulu nepřípustnosti Ústavním soudem odmítnuty ústavní stížnosti v případech, kdy bylo vydáno pravomocné rozhodnutí obecného soudu, kterým věc nebyla ukončena, avšak byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení.
6. V petitu ústavní stížnosti nyní stěžovatel navrhl zrušit rozsudek Nejvyššího správního soudu, kterým bylo rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušeno, a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Předmětné řízení o žalobě proti rozhodnutím Ministerstva zemědělství ČR jako správního orgánu, kterými byla zamítnuta odvolání proti rozhodnutím Státního pozemkového úřadu, tedy vzhledem ke zrušujícímu výroku Nejvyššího správního soudu nadále probíhá. Stěžovatel (osoba zúčastněná na řízení) má tak právo v procesu využít všechna svá práva, a to i podání ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí.
7. Ústavní stížnost proti zrušujícímu výroku rozsudku Nejvyššího správního soudu je proto podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2006 sp. zn. IV. ÚS 148/05, ze dne 3. 2. 2009 sp. zn. IV. ÚS 90/09, ze dne 22. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 3794/14, ze dne 26. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 643/15).
8. Právní názor o nepřípustnosti ústavní stížnosti se pak podle konstantní judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li obecný soud, který má o věci nově rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí (viz např. usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11). Vyslovený obecný závěr dopadá i na věci spadající do pravomoci správních soudů.
9. V ústavní stížnosti bylo argumentováno tím, že se Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku nevypořádal se všemi rozhodujícími skutečnostmi a námitkami stěžovatele. Ač jde tedy o kasační rozhodnutí, je podle názoru stěžovatele ústavní stížnost přípustná, neboť už nyní má být posouzeno porušení práva na spravedlivý proces, ke kterému tvrzeně došlo ze strany Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud k tomu konstatuje, že ani tato námitka stěžovatele není důvodem přípustnosti ústavní stížnosti. Úkolem Ústavního soudu není napravovat případná, ať tvrzená nebo skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, avšak je zásadně povolán po pravomocném skončení věci k posouzení, zda řízení jako celek a výsledek procesu obstojí z ústavněprávního pohledu.
10. Ústavní soud současně zvažoval, zda nepřijmout ústavní stížnost na základě §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ("stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele"). Toto ustanovení cílí na případy, kdy je přítomný silný a významný veřejný zájem na tom, aby ústavní stížnost byla projednána (podrobně viz Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 386 a násl.). Ústavní soud však uvádí, že v případě podané ústavní stížnosti o "přesah" v tomto smyslu nejde. Na důvody pro použití §75 odst. 2 tohoto právního předpisu tak Ústavní soudem usuzováno nebylo.
11. Nutno ovšem dodat, že ústavní stížnost není vždy nepřípustná proti rozhodnutí krajského soudu nebo Městského soudu v Praze, který o věci rozhodl znovu potom, kdy bylo původní rozhodnutí zrušeno Nejvyšším správním soudem. Judikatura Ústavního soudu totiž vychází z funkce §104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého se Nejvyšší správní soud nemá v totožné věci opakovaně zabývat shodnými právními otázkami a zásadně přezkoumává pouze dodržení jím vysloveného závazného právního názoru [srov. však nález ze dne 8. 6. 2005 sp. zn. IV. ÚS 136/05 (N 119/37 SbNU 519)]. Ústavní soud proto nevyžaduje, aby účastníci řízení před správními soudy podávali kasační stížnost v případech, kdy by předmětem řízení o kasační stížnosti bylo hodnocení právních otázek v posuzované věci již Nejvyšším správním soudem vyřešených. Taková kasační stížnost je ze zákona nepřípustná, a nejde proto o procesní prostředek, který zákon poskytuje stěžovateli k ochraně práva (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3617/13 nebo ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 446/14). Je-li kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu nebo Městského soudu v Praze za uvedených podmínek nepřípustná, ústavní stížnost proti rozhodnutí krajského soudu či Městského soudu v Praze přípustná je.
12. Z řečených důvodů Ústavnímu soudu nyní nezbylo než ústavní stížnost proti zrušujícímu rozsudku Nejvyššího správního soudu podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako nepřípustnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Brně dne 19. listopadu 2015
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj