ECLI:CZ:US:2016:2.US.989.16.1
sp. zn. II. ÚS 989/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Radka Nováka, zastoupeného Mgr. Jakubem Hartmanem, advokátem, se sídlem v Brně, Veveří 456/9, proti usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Brno, 1. oddělení, Obilní trh 3, Brno, č. j. OKFK-82-1119/TČ-2010-252401 ze dne 2. února 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 3. 2016 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených listin se podává, že v rámci trestního řízení vedeného Policií České republiky, Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Expoziturou Brno (dále jen "ÚOKFK Brno"), pod č. j. OKFK-82/TČ-2010-252401, vydal policejní rada Radek Blaha dne 17. 12. 2015 usnesení, kterým bylo proti stěžovateli a dalším obviněným zahájeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."), spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zák., dílem jako dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle §21 tr. zák. Ve stížnosti proti uvedenému usnesení stěžovatel mj. namítl podjatost policejního rady s tím, že byl jednou z osmi osob majících přístup ke spisu sp. zn. OKFK-167/TČ-2010, z něhož byly v roce 2011 vyneseny informace, na jejichž základě byl stěžovatel opakovaně vydírán neznámou osobou. Policejní rada dne 4. 1. 2016 rozhodl usnesením podle §31 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), s odkazem na §30 tr. ř., že není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v uvedené trestní věci, s tím, že nemá žádný poměr k obviněnému, který by mu bránil nestranně rozhodovat. O stížnosti stěžovatele rozhodl orgán bezprostředně nadřízený policejnímu radovi napadeným usnesením tak, že stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, neboť neshledal důvody vyloučení jmenovaného policejního rady z vykonávání úkonů trestního řízení v uvedené trestní věci. Své rozhodnutí odůvodnil zjištěním, že policejní rada nemá žádný emoční nepřátelský vztah ke stěžovateli, ale vztah čistě profesní, úřední. Stěžovatel ani nezdůvodnil, v čem konkrétně je takový emoční nepřátelský poměr spatřován, poněvadž jeho trestní oznámení směřovalo obecně proti neznámému pachateli, nikoli proti konkrétním osobám, přičemž nic nenasvědčuje tomu, že se policejní rada měl na nějaké trestné činnosti podílet. Pouhá skutečnost, že ve věci údajného úniku informací a vydírání podával u vyšetřujícího orgánu vysvětlení, zcela určitě nevyvolala žádný blízký osobní a současně nepřátelský poměr ke stěžovateli a není ani důvodem, který by zakládal pochybnost o jeho nestranném rozhodování, když naopak objektivitu tohoto policejního rady a jeho nestrannost při rozhodování lze dokladovat v předchozím trestním řízení proti stěžovateli a dalším osobám, které po řádném a nestranně vedeném prověřování dne 27. 9. 2013 podle §159a odst. 1 tr. ř. odložil. Pokud v jiné trestní věci zahájil trestní stíhání mimo jiné i proti stěžovateli, nejedná se o důsledek údajného osobního nepřátelského vztahu ke stěžovateli, ale o standardní postup policejního orgánu respektující zásady legality a oficiality a zásadu vyhledávací.
Stěžovatel v ústavní stížnosti odůvodňuje své přesvědčení o vyloučení jmenovaného policejního rady pochybností, která pramení z toho, že byl v roce 2011 vydírán neznámou osobou, která mu vyhrožovala, že pokud neuhradí požadovanou částku, bude proti němu zahájeno trestní stíhání. Uvádí, že z tohoto důvodu podal trestní oznámení na neznámou osobu. Usnesením ze dne 22. 7. 2011 Inspekce policie České republiky Ministerstva vnitra věc neznámého pachatele podle §159a odst. 5 tr. ř. odložila s tím, že se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájení trestního stíhání. Stěžovatel má za to, že jeho námitky byly ze strany policejních orgánů bagatelizovány, přičemž vyslovuje přesvědčení, že pochybnosti o nepodjatosti ÚOKFK Brno a zejména pplk. Blahy dány jsou, neboť z policejního spisu dle jeho tvrzení unikly informace, na jejichž základě byl vydírán.
Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadaných rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny formální předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají v dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých práv jiným zákonným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů upravujících příslušné řízení. Ústavnímu soudu nepřísluší obcházet běžný pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci (viz čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky).
Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány.
Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, jež umožňují napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoliv řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky - rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna. V takovém případě Ústavní soud nepovažuje ústavní stížnost za předčasnou a připustí ji k meritornímu projednání, avšak jen za předpokladu, že by otázka, o níž bylo rozhodnuto v relativně samostatné fázi řízení, nemohla být v dalším průběhu řízení znovu posouzena a tedy ani nastolena v ústavní stížnosti proti poslednímu rozhodnutí ve věci samé (např. v případě přezkumu rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby). Důvodnost a zákonnost trestního stíhání je ostatně zkoumána příslušnými orgány z úřední povinnosti po celou dobu trestního řízení (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 693/06 ze dne 7. 12. 2006, U 14/43 SbNU 655).
Stěžovatel ústavní stížností brojí proti procesnímu usnesení, jímž bylo rozhodnuto o tom, že policejní rada není vyloučen z úkonů předmětného trestního řízení. To se v době vykonávání úkonů daného policejního orgánu nacházelo teprve v počáteční fázi řízení přípravného, konkrétně po zahájení trestního stíhání stěžovatele. Toto rozhodnutí již nepochybně nelze formálně napadnout dalším procesním prostředkem. Neznamená to však, že by otázka vyloučení policejního orgánu byla materiálně jednou provždy vyřešena a nemohla být v dalších fázích řízení znovu nastolena.
Vydáním napadeného rozhodnutí trestní řízení nekončí a stěžovatel má nadále k dispozici na ochranu svých práv procesní prostředky podle trestních předpisů. Námitku, že trestní stíhání vedl policejní rada, který měl být z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen, lze nepochybně uplatnit i ve stádiu řízení před soudy, přičemž tato tvrzená procesní vada, pokud by ji soud shledal důvodnou, může v krajním případě vést k nepoužitelnosti důkazů z přípravného řízení.
Až po vyčerpání všech procesních prostředků, včetně opravných prostředků proti případnému meritornímu rozhodnutí, bude-li se stěžovatel nadále domnívat, že tvrzený protiústavní stav nebyl napraven, by se cestou ústavní stížnosti mohl domáhat zásahu Ústavním soudem. V dané procesní situaci však nelze napadené usnesení považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatele.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost podána předčasně a je nepřípustná (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3309/13 ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2284/14 ze dne 15. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3477/14 ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. III. ÚS 665/15 ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 693/16 ze dne 16. 3. 2016).
Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2016
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj