ECLI:CZ:US:2016:3.US.117.16.1
sp. zn. III. ÚS 117/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Kabourka, zastoupeného Mgr. Ondřejem Trnkou, LL.M., advokátem, sídlem Rubešova 162/8, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2015 č. j. 21 Cdo 2795, 2796/2015-126, spojenou s návrhem na zrušení §241 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti SALEZA, a. s., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Dne 12. 1. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, doplněná později tak, aby splňovala podmínky projednatelnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zejména podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z rozhodnutí k ní přiložených přitom vyplývá, že o žádosti stěžovatele - jako insolvenčního věřitele - o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce na základě §30 a §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."), bylo poprvé pravomocně rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2012 č. j. 1 Cm 36/2011-46, které bylo následně potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 7. 2013 č. j. 4 Co 72/2013-63. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel dovoláním, v němž žádal o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. K výzvě prvostupňového soudu stěžovatel doložil své osobní majetkové poměry, ovšem soud zjistil, že tyto se od poslední žádosti nijak nezměnily. Soud tak svým usnesením ze dne 9. června 2014 č. j. 1 Cm 36/2011-101 dospěl k závěru, že je namístě řízení zastavit podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř.
3. Proti tomuto zastavení řízení podal stěžovatel odvolání a opětovně požádal o ustanovení právního zástupce, aby odvolání mohlo být řádně odůvodněno. I toto zastavení řízení však bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. března 2015 č. j. 4 Co 156/2014-118. Vrchní soud v naposledy citovaném usnesení mimo jiné konstatoval, že pokud by se přistoupilo na to, že by i o této žádosti mělo být znovu rozhodováno, šlo by o nekonečné řízení vedené stále dokola a o věci samotné - tedy o žalobě pro zmatečnost - by nikdy nemohlo být rozhodnuto. Rovněž proti naposledy citovanému usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že: "I. Řízení o dovolání insolvenčního věřitele Jiřího Kabourka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. července 2013 č. j. 4 Co 72/2013-63 se zastavuje. [...] II. Řízení o dovolání insolvenčního věřitele Jiřího Kabourka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. března 2015 č. j. 4 Co 156/2014-118 se zastavuje. [...] III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.". V odůvodnění Nejvyšší soud uvedl, že řízení o obou dovoláních stěžovatele zastavil, neboť u stěžovatele nejsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a podmínku povinného zastoupení stěžovatel v dovolacím řízení nesplnil (srov. §241 o. s. ř.).
II.
Argumentace stěžovatele
4. S popsaným postupem vrchního soudu, respektive Nejvyššího soudu stěžovatel nesouhlasí. V prvé řadě upozorňuje na to, že v předkládací zprávě dovolacímu soudu asistentka soudce soudu prvního stupně uvedla, že o opětovné žádosti dovolatele o ustanovení zástupce k ochraně jeho práv již nebylo rozhodováno, jelikož mu opakovaně nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a řízení o jeho žádosti o ustanovení právního zástupce bylo již pravomocně zastaveno. Nejvyšší soud tedy podle stěžovatele v tomto kontextu bez dalšího přejal argumentaci soudu prvního stupně a dovolací řízení zastavil, přestože právě ta usnesení, jimiž stěžovateli nebyl ustanoven zástupce, jsou předmětem podaného dovolání. Pokud soud prvního stupně uvádí, že o žádosti stěžovatele v souvislosti s podaným dovoláním není a nebylo rozhodováno proto, že již dříve nebylo jeho návrhu vyhověno, pak je tím ale zcela popřena podstata dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž se stěžovatel domáhal ochrany práva před těmito rozhodnutími vrchního soudu. Podle stěžovatele tak jde o zjevnou tautologii. Stěžovatel se domnívá, že Nejvyšší soud v jeho věci mohl a měl postupovat alespoň tak, že jej měl znovu poučit o nedostatcích jeho dovolání a dát mu lhůtu k jejich odstranění, než řízení zastavil. Nezbývá tedy podle stěžovatele než konstatovat, že v předmětné věci jak soud prvního stupně, tak soud dovolací postupovaly v přímém rozporu se zákonem, a to zejména v rozporu s ustanovením §241b odst. 3 věta druhá o. s. ř., kdy vůbec nerozhodly o stěžovatelově žádosti o ustanovení právního zástupce, potažmo pro případ zamítavého rozhodnutí neposkytly stěžovateli dostatečnou lhůtu pro odstranění vad dovolání a splnění podmínky povinného právního zastoupení. Tímto nezákonným způsobem byl stěžovatel zbaven možnosti domáhat se svého práva v dovolacím řízení.
5. Takto koncipovanou ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem podle §74 zákona o Ústavním soudu a navrhoval zrušení §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dikce ustanovení odst. 1 a odst. 2 §241 o. s. ř. zní:
"(1) Není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Notář může dovolatele zastupovat jen v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy.[...]
(2) Odstavec 1 neplatí, [...] a) je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání, [...] b) je-li dovolatelem právnická osoba, stát, obec nebo vyšší územně samosprávný celek, jedná-li za ně osoba uvedená v §21, 21a, anebo v §21b, která má právnické vzdělání."
6. Pokud podle stěžovatele zákon vyjímá z povinnosti být v řízení zastoupen advokátem (respektive notářem) určitou skupinu osob, zakládá tím nerovnost mezi těmito účastníky a účastníky, kteří sami nemají právnické vzdělání, a to i přesto, že mohou být práva znalí tak, jako ti, kdo toto vzdělání získali.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud vyhodnotil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. mimo jiné zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).
10. V nyní projednávaném případě Ústavní soud konstatuje, že v postupu Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům; proto i na tento postup navazující usnesení Nejvyššího soudu je ústavně konformní.
11. Stěžovatel se ostatně i na Ústavní soud opakovaně obrací s ústavními stížnostmi, jimiž se domáhá přezkumu rozhodnutí, jež vzešly ze stejného typu řízení (tedy z řízení o posouzení žádosti o osvobození od soudních poplatků a z řízení o ustanovení právního zástupce) - srov. k tomu za všechny například usnesení ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 3838/15. Stěžovateli by tedy mělo být známo, že opětovné žádosti ve smyslu §30 a §138 o. s. ř. (za splnění dalších podmínek) jsou způsobilé věcného posouzení mimo jiné tehdy, změní-li se podstatně poměry účastníka od doby, kdy o jeho žádosti bylo rozhodováno naposledy. Protože se poměry stěžovatele v tomto kontextu nezměnily - stěžovatel koneckonců opak v ústavní stížnosti netvrdí - řízení o ustanovení právního zástupce stěžovateli bylo zastaveno, řízení o dovolání z toho nevyjímaje. V tomto ohledu lze ostatně odkázat na přiléhavý závěr nalézacího a odvolacího soudu, že v kontextu navazujících žádostí stěžovatel vedl jen "řízení pro řízení".
12. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) garantovaná stěžovateli ústavním pořádkem.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Akcesorický návrh na zrušení ustanovení §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podaný podle §74 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť byla-li ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, odpadla tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [srov. přiměřeně např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu