ECLI:CZ:US:2016:3.US.1344.15.1
sp. zn. III. ÚS 1344/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. června 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti L. M., zastoupené JUDr. Pavolem Blaho, advokátem se sídlem Václavské nám. 21, 110 01 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2015 č. j. 11 Co 372/2014-419 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 2. června 2014 č. j. 28 P a Nc 167/2013, 28 P a Nc 234/2014, 28 P 72/2011-381, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a za účasti A) T. M. a B) Úřadu městské části Praha 8, oddělení sociálně právní ochrany dětí, se sídlem U Meteoru 8, 180 48 Praha 8, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva ve smyslu článku 10 a článku 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Namítá rovněž porušení článku 6 a článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 0 P 104/2015 (spolu s vloženým spisem sp. zn. 28 P 72/2011) se zjišťuje:
Obvodní soud pro Prahu 3 ve věci péče o nezletilého syna stěžovatelky T. M. rozsudkem ze dne 2. června 2014 č. j. 28 P a Nc 167/2013, 28 P a Nc 234/2014, 28 P 72/2011-381, rozhodl tak, že změnil dřívější rozsudek téhož soudu ze dne 15. 12. 2011 č. j. 28 P 72/2011-38, kterým byla schválena dohoda rodičů, podle níž byl nezletilý T. svěřen pro dobu po rozvodu rodičů do výchovy matce a otec se zavázal přispívat na jeho výživu částkou 5 000,- Kč měsíčně. Nově rozhodl soud tak, že nezletilý T. se svěřuje do výchovy otce (výrok I), matce uložil povinnost přispívat na nezletilého částkou 800,- Kč měsíčně (výrok II) a zamítl návrh matky na svěření nezletilého T. do střídavé péče (výrok III).
Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co matka v lednu 2013 nezletilého syna předala do péče otce, protože jí byla diagnostikována roztroušená skleróza a nemohla se proto o syna starat.
Prvoinstanční soud se zaměřil na zkoumání, zda faktická změna poměrů, k níž došlo v souvislosti s onemocněním matky, není důvodem pro otcem navrhovanou změnu péče o nezletilého T. Opatrovnice v souladu se závěry znaleckých posudků a doporučení odborníků navrhovala v současné době svěřit nezletilého do péče otce, střídavá péče vzhledem ke konfliktní situaci mezi rodiči nebyla doporučena ani znalci. V mezidobí, dne 12. 4. 2013, bylo rozvedeno manželství rodičů nezletilého.
Soud prvního stupně se ztotožnil se závěrem znalců, že u takto malého dítěte změna nebo střídání výchovného prostředí by nebyly nejlepším řešením. K ohrožení výchovy nezletilého T. by došlo v případě, pokud by pokračovaly konflikty mezi rodiči a byl omezován kontakt nezletilého T. s některým z rodičů. Podle názoru znalců by v současné době bylo vhodné ponechat nezletilého v péči otce za současného co nejširšího rozvoje vztahu matky s nezletilým. Do budoucna znalci nevyloučili ani střídavou péči. Prvoinstanční soud však s ohledem na dosud trvající konfliktní vztah mezi rodiči zamítl návrh matky na střídavou péči.
Městský soud v Praze k odvolání matky rozsudkem ze dne 4. 2. 2015 č. j. 11 Co 372/2014-419 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Po doplnění dokazování odvolací soud konstatoval marné pokusy matky o navázání styku s jejím nezletilým synem nejprve prostřednictvím asistovaného styku, poté prostřednictvím OSPOD Praha 8.
Odvolací soud s ohledem na výše uvedená zjištění proto uzavřel, že v lednu 2013 nastala závažná změna výchovných poměrů nezletilého T. Od té doby byl nezletilý T. fakticky ve výlučné péči otce. Odvolací soud dospěl k závěru, že v současné době není potřebné opětovně měnit výchovné poměry nezletilého, a proto návrhu matky na střídavou výchovu nezletilého nevyhověl. Odvolací soud ve svém rozhodnutí akcentoval zejména fakt, že faktická péče otce o nezletilého trvá již více než dva roky a snaha o navázání kontaktu dítěte s matkou je bezvýsledná. Za této situace převažuje zájem dítěte na stabilitě výchovného prostředí u otce. Odvolací soud však zároveň matce nezletilého doporučil podat nový návrh na úpravu styku s nezletilým.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh a výsledky řízení ve věci péče o nezletilého T. Zdůraznila, že otec nezletilého od doby zahájení řízení o změnu výchovy nezletilého údajně popíral její roli matky a význam její rodičovské role. Tvrdí, že otec nezletilého jí umožňoval styk s nezletilým jen podle svého uvážení, tj. jen v minimálním rozsahu. Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka též v dlouhých lhůtách rozhodování obou soudů a v údajně nikoli nestranném rozhodování těchto soudů.
Podle svého názoru byla stěžovatelka rozhodováním obou soudů znevýhodněna v možnosti realizovat svá rodičovská práva proti otci nezletilého z důvodu svého nepříznivého zdravotního stavu (roztroušená skleróza), i když její zdravotní stav je nyní stabilizovaný a je i podle názoru ošetřujících lékařů schopna plně zabezpečit péči o nezletilého syna. Stěžovatelka je přesvědčena, že střídavá péče je v daném případě zcela na místě.
IV.
Ústavní soud zvážil námitky stěžovatelky a s ohledem na obsah napadených rozhodnutí i obsah vyžádaného opatrovnického spisu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud, jak vyplývá z jeho judikatury, dodržuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (srovnej nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná v internetové databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a v rámci této soustavy neplní funkci další instance. Ústavní soud proto nezasahuje do ústavně zaručené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k protiústavnímu zásahu do základních práv a svobod.
Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší posuzování postupu obecných soudů při provádění dokazování. Výjimkou mohou být situace, kdy skutková zjištění a z nich vyvozené právní závěry jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, nebo v případě opomenutých důkazů (viz např. nález ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo nález ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05).
Protože však o žádný z takových protiústavních případů v projednávané věci nejde, zaměřil se Ústavní soud na zkoumání důvodnosti námitek uvedených v ústavní stížnosti, opírajících se o údajné porušení rodičovských práv stěžovatelky, tvrzenou zaujatost soudů vůči stěžovatelce jako matce a nepřiměřenou délku řízení.
K otázce svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů se Ústavní soud ve své nálezové judikatuře vyjádřil již opakovaně (srov. např. nález ze dne 20. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 568/06; nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09; nález ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10; nález ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10; nález ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12 a nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13). Základním kamenem této judikatury je zásada nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu článku 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Výbor OSN pro práva dítěte v Obecném komentáři č. 14 z 29. 5. 2013 [General comment No. 14 (2013) on the right of the child to have his or her best interests taken as a primary consideration (art. 3, para. 1), 29 May 2003, CRC/C/GC/14, (dále jen "Obecný komentář")] formuloval následující faktory, které je nutné brát v potaz při formulování nejlepšího zájmu dítěte: postoj dítěte (body 53-54), identitu dítěte (body 55-57); zachování rodinného prostředí a udržování vazeb (body 58-70); péči o ochranu a bezpečí dítěte (body 71-74); příslušnost dítěte ke zranitelné skupině dětí (body 75-76); právo dítěte na zdraví (body 77-78); a právo dítěte na vzdělání (bod 79).
V Obecném komentáři Výbor OSN pro práva dítěte rovněž zdůraznil, že "v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů" (bod 67). S tímto závěrem se ztotožnil i Ústavní soud (srov. nález ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 266/10, bod 25; nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 bod 26). V souladu s takto chápanou zásadou nejlepšího zájmu dítěte Ústavní soud svou judikaturu k otázce svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů přehledně shrnul v nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 a v nálezu ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14. V těchto nálezech Ústavní soud zformuloval kritéria pro posuzování podmínek pro svěření dítěte do rodičovské péče. Těmi jsou zejména: (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a rodičem; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče; (3) schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; (4) přání dítěte.
Střídavá výchova přichází v úvahu zpravidla tehdy, pokud oba rodiče projevují o svěření dítěte do péče upřímný a skutečný zájem (subjektivní kritérium) a oba naplňují relevantní objektivní kritéria zhruba ve stejné míře. Střídavá výchova tedy není institutem sloužícím pro "překlenutí" přechodu dítěte z péče jednoho rodiče do péče rodiče druhého, jak se zřejmě domnívá stěžovatelka. Naopak, pokud budou shledány podmínky pro odejmutí dítěte z péče jednoho rodiče a pro svěření do péče druhého, je vyloučeno svěření do péče střídavé, neboť ta vyžaduje naplnění relevantních kritérií oběma rodiči zhruba ve stejné míře.
V posuzované věci z rozhodnutí obou soudů, zejména však se závěrů znaleckého zkoumání, z nichž oba soudy při svém rozhodování vycházely (znalecký posudek MUDr. Jiřího Koutka a PhDr. Jany Kocourkové) mimo jiné vyplynulo, že i když ani u jednoho z rodičů nebyl zjištěn žádný závažný nedostatek, který by ho vylučoval jako vychovatele jejich nezletilého syna, přesto základním výchovným nedostatkem a problémem výchovy je konflikt mezi rodiči a neschopnost domluvy i komunikace mezi nimi.
Protože v projednávané věci bylo nutné brát prioritní zřetel na nezletilé dítě, které více než polovinu svého života strávilo ve výlučné péči otce, neshledali znalci, stejně jako později i oba soudy, střídání resp. změnu výchovného prostředí za vhodné opatření, které by bylo v nejlepším zájmu dítěte.
V projednávané věci bylo nepochybně zjištěno, že od ledna 2013 došlo k podstatné změně poměrů, které odůvodňovaly rozhodování soudů o změně výchovného prostředí nezletilého T. Obecné soudy přihlédly též k tomu, že matka ponechala nezletilého syna pět měsíců v téměř výlučné péči otce nezletilého a sama se poté aktivně nedomáhala obnovení svých práv formou návrhového řízení nebo cestou výkonu rozhodnutí. V tomto smyslu tedy nelze souhlasit s námitkou stěžovatelky, že "dočasnou ztrátu" výkonu jejích rodičovských práv zavinila délka soudního řízení.
Obecné soudy při svém rozhodování, kterému z rodičů svěřit nezletilé dítě do péče, přihlédly rovněž k tomu, jak samotné dítě akceptuje či neakceptuje výchovnou roli obou rodičů.
Závěry obou obecných soudů považuje Ústavní soud za ústavně konformní.
V.
Nad rámec řečeného pokládá Ústavní soud za vhodné připomenout (stejně, jako to učinil již odvolací soud) že každý z obou rodičů, tedy i stěžovatelka, se může při změně poměrů obrátit na opatrovnický soud s opětovným návrhem na úpravu výchovných poměrů dítěte.
Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatelky; nezbylo tedy, než ústavní stížnost stěžovatelky odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu