ECLI:CZ:US:2016:3.US.1467.15.1
sp. zn. III. ÚS 1467/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, sídlem Marie Steyskalové 62, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2015 č. j. 29 Cdo 403/2013-567, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. září 2012 č. j. 5 Cmo 380/2011-497 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. dubna 2011 č. j. 41 Cm 109/2007-375, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a a) JUDr. Petra Pyšného, advokáta, sídlem Občanská 1115/16, Ostrava - Slezská Ostrava, a b) JUDr. Tomáše Mikulíka Hameleho, Ph.D., advokáta, sídlem Pod Štandlem 2218, Frýdek-Místek, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení shora označených soudních rozhodnutí jako celku, eventuálně pak jen výroku II až V rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), přičemž tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo garantované v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byla zamítnuta stěžovatelova žaloba směřující proti vedlejším účastníkům (dále jen "žalovaní"), na zaplacení náhrady škody ve výši 5,8 mld. Kč s příslušenstvím, která měla stěžovateli vzniknout postupem žalovaných při nakládání s akciemi společnosti Českomoravské železárenské a. s. (dále jen "ČMŽ a. s.") v rozporu s ustanovením §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), a §16 odst. 2 a §19 odst. 1 písm. b) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a stěžovateli bylo uloženo, aby prvnímu žalovanému nahradil náklady řízení ve výši 22 678 284 Kč a druhému žalovanému ve výši 21 413 520 Kč.
3. K částečnému zpětvzetí návrhu a odvolání stěžovatele nejprve vrchní soud usnesením ze dne 15. 12. 2011 č. j. 5 Cmo 380/2011-438 rozsudek krajského soudu v části o zaplacení částky 4,95 mld. Kč zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil [§222a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")]. Následně vrchní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu ve zbývající napadené části výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 850 mil. Kč s příslušenstvím, potvrdil a stěžovateli uložil, aby nahradil žalovaným náklady řízení ve výši, jak uvedeno shora, a dále náklady odvolacího řízení každému z nich ve výši 10 708 200 Kč.
4. Proti všem výrokům rozsudku vrchního soudu stěžovatel podal dovolání, to však Nejvyšší soud odmítl ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné s tím, že směřuje-li dovolání proti nákladovým výrokům, je objektivně nepřípustné, a směřuje-li proti potvrzujícímu výroku, může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012, avšak důvod připuštění dovolání nezjistil.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že spoluzaložil ČMŽ a. s., v roce 1997 se stal jejím výlučným akcionářem, a že tato společnost se rozhodla zakoupit obchodní podíl ve společnosti Petrcíle s. r. o., jež měla podepsánu opční smlouvu s Fondem národního majetku České republiky na zakoupení 1 + 15 % akcií společnosti Nová huť a. s. Prostřednictvím ČMŽ a. s. měl do Petrcíle s. r. o. vstoupit ekonomicky silný partner, jímž měla být společnost Central Europe Consultant Ltd. (dále jen "CEC Ltd."), přičemž tento záměr provázela dohoda mezi ním a Ing. Wojtylou a Roszkou, kteří jednali za CEC Ltd., která spočívala v tom, že on zabezpečí odkoupení obchodního podílu Petrcíle s. r. o. jeho společností ČMŽ a. s. a CEC Ltd. zajistí finanční prostředky na odkup 15 % akcií společnosti Nová huť a. s., přičemž dojde k uzavření smlouvy o prodeji akcií ČMŽ a. s. ve prospěch CEC Ltd. za kupní cenu 1 000 000 Kč a třetinového podílu z čistého výtěžku prodeje společnosti Petrcíle s. r. o. konečnému kupci, jímž měla být společnost OKD a. s.
6. Dále stěžovatel uvedl, že předal akcie ČMŽ a. s. Ing. Wojtylovi, který byl pověřen vykonáváním hlasovacích práv na valné hromadě ČMŽ a. s. dne 28. 2. 2000; tím mělo být zajištěno, aby existoval notářský zápis potvrzující, že v ČMŽ a. s. je angažována zahraniční společnost. Po skončení valné hromady byly akcie vráceny, dne 16. 3. 2000 byl podán ze strany ČMŽ a. s. návrh na zápis CEC Ltd. do obchodního rejstříku jako výlučného vlastníka, aniž by daný návrh byl doložen smlouvou o převodu akcií, přičemž k tomuto převodu ani nikdy nedošlo. Představenstvo ČMŽ a. s. pak po něm požadovalo prohlášení, že je dosud jediným akcionářem, načež dne 24. 3. 2000 byl učiněn zápis "Souhlas majitele společnosti s podpisem smlouvy o převodu obchodního podílu společnosti Petrcíle s. r. o.", podepsaný představenstvem dne 24. 3. 2000 a jím dne 28. 3. 2000. Téhož dne nabyla ČMŽ 100% podíl na společnosti Petrcíle s. r. o., vzápětí proběhla valná hromada této společnosti, ve večerních hodinách však byl zadržen Policií České republiky (dále jen "policie") a vzat do vazby. Z důvodu ochrany jeho zájmů a učinění dalších právních kroků předala dne 10. 4. 2000 jeho manželka bez dalších pokynů akcie ČMŽ a. s. prvnímu žalovanému, o čemž bylo sepsáno potvrzení.
7. K tomu stěžovatel uvedl, že daný spor se koncentroval do otázky, komu svědčilo vlastnické právo v době zmíněného předání akcií, a také do právního posouzení dané dispozice s nimi, jakož i závazků z toho plynoucích. Dále poukázal na to, že si je vědom toho, že přípustnost dovolání nemůže být založena uplatněním dovolacího důvodu mířícího proti skutkovým zjištěním, při materiálním pojetí práva však nelze přehlížet extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, kdy některé skutečnosti jsou přehlíženy, ač vyšly najevo, a některým je naopak nedůvodně přiznávána právní relevance. V řízení se domáhal posouzení věci v režimu §17 odst. 1 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, přičemž z dokazování je zřejmé, že k uzavření písemné smlouvy o převodu akcií nedošlo, takže platí vyvratitelná domněnka, že kdo drží akcie (na majitele), je jejich vlastníkem, dále pak bylo prokázáno, že k 10. 4. 2000, kdy jeho manželka předala akcie ČMŽ a. s. prvnímu žalovanému, byl jejich vlastníkem. Držbu akcií k tomuto datu měl soud prvního stupně "vytěsnit", přičemž "nepochopitelně" akcentoval datum 2. 3. 2011, kdy je první žalovaný předal druhému žalovanému, a to s odkazem na notářský zápis ze dne 28. 2. 2000 a výpověď svědka Roszky, který uvedl, že písemná smlouva neexistovala, ale že byla uzavřena dohoda, že akcie ČMŽ a. s. budou převedeny na společnost CEC Ltd. za úplatu 1 mil. Kč, která bude použita na splacení základního jmění ČMŽ a. s., přičemž nedovedl říci, zda tato částka měla být předána stěžovateli, aby splatil základní kapitál. Také argument krajského soudu, že společnost CEC Ltd. byla dne 12. 5. 2000 zapsána jako jediný akcionář ČMŽ a. s. (a že prvnímu žalovanému byla CEC Ltd. prezentována jako jediný akcionář, jak ten uvedl), nemůže obstát. Nepodložený má být i závěr vrchního soudu, že po 28. 2. 2000 jednala CEC Ltd. jako jediný akcionář, neboť jak (stěžovatel) upozornil, pokud by CEC Ltd. akcie nabyla do vlastnictví, pak by tato společnost převzala kontrolu nad nabytím obchodního podílu v Petrcíle s. r. o. Dále prý lze předpokládat, že by se statutárním orgánům ČMŽ a. s. prezentovala jako jediný akcionář. V této souvislosti stěžovatel tvrdí, že neexistoval rozumný důvod, aby se zadarmo zbavoval akcií velké hodnoty, a že pokud by existovala smlouva o jejich převodu, byla by zaslána obchodnímu rejstříku.
8. Právní pochybení soudů nižších stupňů se dále týká právní kvalifikace jednání mezi ním, resp. jeho manželkou a prvním žalovaným, kdy tomuto jednání nepřikládají právní relevanci s argumentem, že nebylo prokázáno, že mezi nimi vznikl právní vztah, a proto za ně nenese první žalovaný žádnou odpovědnost. Dle stěžovatele bylo jednání prvního žalovaného nezodpovědným, s povinnostmi advokáta neslučitelným aktem, jenž má (zřejmě) být v rozporu se stavovskými předpisy a imperativem plynoucím z §415 o. z. Tento žalovaný měl totiž povinnost vymezit své právní postavení vůči jeho manželce způsobem nevzbuzujícím pochybnosti, tedy že přebírá akcie v zastoupení klienta CEC Ltd. jako jejich vlastníka nebo jiným transparentním způsobem prezentovat svou roli (resp. poskytovanou právní službu). Obsah potvrzení, jak ho koncipoval, byl způsobilý uvést jeho manželku v omyl, a mohl být výrazem vylákání akcií, resp. představovat zneužití postavení advokáta, k němuž jmenovaná chovala důvěru. Navíc ke dni předání nebyla CEC Ltd. v obchodním rejstříku zapsána jako jediný akcionář společnosti, takže žalovaný nemohl jednat v důvěře v zápis v obchodním rejstříku. V návaznosti na to stěžovatel položil otázku, v jaké roli první žalovaný vystupoval a jaká by byla kvalifikace jeho činnosti, a dospěl k závěru, že šlo o právní službu v intencích zákona o advokacii a v takovém případě musí právní pomoc vykazovat potřebnou odbornou profesní úroveň, přičemž jestliže přebíral majetek, navíc vysoké hodnoty, měl konat v intencích stavovské povinnosti, jak bylo judikováno ve věci sp. zn. K 56/2009. To zpochybňuje závěr krajského soudu, že první žalovaný převzal akcie pro CEC Ltd., protože bylo-li tomu tak, měl povinnost tuto informaci sdělit jeho manželce. Jestliže ta při předání akcií nic neříkala a tento žalovaný jen učinil záznam o jejich převzetí, neplatí zásada "kdo mlčí, souhlasí", a to s ohledem na profesionální nároky kladené na žalovaného coby advokáta; jeho povinností bylo konat tak, jak plyne z již zmíněného stavovského judikátu, a pokud tak nečinil, flagrantním způsobem porušil svou povinnost. Obdobně uvedené závěry platí i pro druhého žalovaného, neboť i pro něj platila povinnost, a to s ohledem na vysokou hodnotu majetku, postupovat transparentně, přičemž sama skutečnost, že byl právním zástupcem CEC Ltd., ještě neznamená, že pro tohoto klienta měl přebírat majetek, resp. ho spravovat. Následně stěžovatel shrnul, že oba advokáti měli vymezit svou pozici a právní službu, kterou v souvislosti s držbou akcií společnosti CEC Ltd. poskytují, a dodal, že jinak by nešlo o právní službu, ale o konání, jež mohlo být provázeno nekalými úmysly, a které mohlo být zneužitelné ve vztahu k třetímu subjektu. Vzhledem k absenci jakýchkoliv ujednání mezi klientem, zejména pak ve vztahu k dispozici s převzatým majetkem, byl podle stěžovatele, poukazujícího na ustanovení §747 o. z., první žalovaný povinen majetek řádně opatrovat a složiteli na vyžádání vrátit, on jej však dne 2. 3. 2001 předal druhému žalovanému, ačkoliv ten neměl řádnou plnou moc od CEC Ltd., v důsledku čehož on (stěžovatel) ztratil vliv nad svými akciemi.
9. V další části ústavní stížnosti stěžovatel specifikoval čtyři otázky, které mají být zásadního právního významu, načež vysvětlil, že podrobně prezentoval skutkový základ věci z toho důvodu, že dovolací soud celou věc posunul do zcela jiné roviny, čímž se prý vyhnul povinnosti poskytnout stěžovateli soudní ochranu. Dle stěžovatele má být zcela zřejmé, že věc nespočívá v tom, že mezi ním a prvním žalovaným nebyl žádný právní vztah a že ten jednal jako zástupce společnosti CEC Ltd. Nejvyšší soud prezentoval překvapivý právní závěr, který evidentně nekoresponduje s důkazní situací a specifickým právním rámcem nakládání s akciemi na doručitele, což je výchozí otázka odpovědnostního vztahu, kterou obecné soudy na podkladě konkrétních okolností případu zjevně správně neposoudily. Nejvyšší soud popřel jeho práva na individuální posouzení, když dospěl k hypotetickému závěru, že první žalovaný zastupoval CEC Ltd., a v případě druhého žalovaného platil princip materiální publicity obchodního rejstříku, přičemž takovýmto odklonem od merita sporu popřel smysl daného mimořádného opravného prostředku. Současně stěžovatel upozornil, že z potvrzení ze dne 10. 4. 2000 sepsaného prvním žalovaným nelze vyvodit, z jakého důvodu jsou akcie přebírány, pro koho jsou případně přebírány a jak s nimi má disponovat, první žalovaný coby profesionál tímto potvrzením vymezil právní postavení obou stran a závěr Nejvyššího soudu, že jednal jménem CEC Ltd., tak nemůže obstát, neboť by nebylo rozumného důvodu je předávat druhému žalovanému jako zástupci CEC Ltd. Závěrem shrnul, že ač se podstata sporu koncentrovala do otázky vlastnického práva, dovolací soud těžiště sporu posunul do aplikace §22 odst. 1 o. z.
10. Ve vztahu k nákladovému výroku stěžovatel namítl, že mu bylo uloženo zaplatit celkem 65 mil. Kč, ač se v řízení před soudy obou stupňů dovolával dobrodiní ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř., a to s poukazem na okolnosti případu a zcela sociálně likvidační dopad v případě přiznání náhrady nákladů. V této souvislosti uvedl, že z jeho strany nešlo o svévolné uplatňování práva, protože předmětné akcie vlastnil, a v důsledku jednání žalovaných je pozbyl, aniž by obdržel odpovídající protihodnotu. Připustil, že i když otázka výše vzniklé újmy byla odvislá od znaleckého zkoumání, žalovanou částku vyhodnotil podle dostupných předpokladů, přičemž reálnost této výše měla být soudy přezkoumávána. Vznikla zcela absurdní situace, neboť žalovaní získali majetkový prospěch za jednání, které nebylo profesionální a z něhož se odvíjel další řetězec konání k jeho neprospěchu. Náhrada byla zjevně vypočítána z naprosto nereálné hodnoty sporu, a proto soudy měly k věci přistupovat střízlivě, tj. jako k věci penězi neocenitelné, jak je judikováno Ústavním či Nejvyšším soudem [usnesení ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 3254/13 či ze dne 19. 8. 2014 sp. zn. III. ÚS 879/14 (dostupná na http://nalus.usoud.cz) či usnesení ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. 30 Cdo 2448/2014].
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
11. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario); ústavní stížnost je přípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. V ústavní stížnosti, směřuje-li proti rozhodnutím obecných soudů ve věci samé, stěžovatel v prvé řadě polemizoval se závěrem vrchního soudu, že (stěžovatel) neprokázal, že byl ke dni předání akcií prvnímu žalovanému či druhému žalovanému vlastníkem, resp. jediným akcionářem ČMŽ a. s., dále pak vyslovil nesouhlas se závěry soudů všech stupňů, že první žalovaný nemohl porušit svou povinnost vůči němu či jeho manželce, neboť mezi nimi neexistoval žádný právní vztah, a že totéž platí i pro druhého žalovaného, protože ten byl chráněn principem materiální publicity. Již v odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud vysvětlil, že je-li zamítnutí žaloby postaveno na dvou samostatných důvodech, postačí, zda v přezkumu obstojí jen jeden z nich, a v tomto ohledu dospěl ke kladnému závěru. Z hlediska řízení o ústavní stížnosti platí totéž - obstojí-li z hlediska ústavnosti jeden z více samostatných důvodů zamítnutí žaloby, pak by bylo zbytečné zabývat se přezkumem důvodů dalších, neboť pak by rozhodnutí Ústavního soudu mělo význam čistě akademický; v případě, že daný důvod neobstojí, bylo by v rozporu s principem subsidiarity ústavní stížnosti, aby Ústavní soud přezkoumával důvody další, aniž by tyto byly předtím přezkoumány v rámci soustavy obecných soudů (samozřejmě v těch případech, kdy to zákon připouští), zde konkrétně ze strany Nejvyššího soudu, a tudíž by bylo třeba přistoupit ke kasaci jeho usnesení. Z toho plyne, že v řízení o této ústavní stížnosti není možné zabývat se meritorně výhradami stěžovatele, které se vážou k závěru vrchního soudu jako soudu odvolacího o tom, že stěžovatel neprokázal vlastnictví akcií ČMŽ a. s.
14. Jde-li pak o druhý, ve výše uvedeném smyslu relevantní důvod zamítnutí žaloby, stěžovatel přednesl názor, že obecné soudy nesprávně posoudily jednání mezi ním (resp. jeho manželkou) a prvním žalovaným dne 10. 4. 2000, kdy došlo k předání akcií ČMŽ a. s., přičemž stěžovatel, dovolávaje se ustanovení §415 o. z., jakož i profesních předpisů [především §16 odst. 2, §19 odst. 1 písm. b) zákona o advokacii], vytkl prvnímu žalovanému jako advokátovi nezodpovědný, neprofesionální přístup, jenž měl spočívat v tom, že dostatečně neinformoval jeho manželku (či ji dokonce "mystifikoval"), resp. že jí dostatečně nespecifikoval právní službu, kterou v této souvislosti firmě CEC Ltd. poskytoval. Následně stěžovatel vyvodil, a to s vzhledem "k absenci jakýchkoliv ujednání mezi klientem a advokátem", že první žalovaný byl povinen postupovat (přiměřeně) podle §747 a násl. o. z., konkrétně pak akcie opatrovat a na vyžádání vrátit.
15. Posledně uvedenému argumentu Ústavní soud rozumí tak, že stěžovatel má za to, že došlo k uzavření smlouvy o úschově (či smlouvy obdobné), a protože nebylo dohodnuto mezi ním (či jeho manželkou) a prvním žalovaným jinak, práva a povinnosti z této smlouvy se budou řídit zákonem; pokud by totiž Ústavní soud vyšel z tvrzení, že mezi smluvními stranami nebylo dohodnuto "vůbec nic", nemohla by taková smlouva vzniknout, neboť předpokladem toho je dosažení konsenzu smluvních stran, jde-li o její podstatné náležitosti, jak plynou např. z ustanovení §747 odst. 1 o. z. Vzhledem k tomu, že stěžovatel vystupoval v daném řízení v postavení žalobce, bylo jeho povinností prokázat, že došlo k převzetí předmětných akcií za tím účelem, aby je první žalovaný opatroval a na vyžádání stěžovateli vrátil.
16. Ústavní soud pokládá za potřebné nejprve připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Konkrétně stran hodnocení důkazů obecnými soudy platí, že Ústavní soud není oprávněn je "přehodnocovat", a to ani v případě, že by se s tímto hodnocením sám neztotožňoval; porušení ústavnosti může zakládat až tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry na jejich základě učiněnými, jenž zpravidla bývá způsoben zjevným věcným omylem či evidentní logickou chybou.
17. Ústavní soud dále pokládal za vhodné shrnout zásadní momenty daného soudního řízení, resp. skutečnosti, jež mají relevanci k výše uvedené námitce. Stěžovatel v žalobě tvrdil, že po zadržení předal veškeré písemnosti Ing. Petru Wojtylovi a po vzetí do vazby byl prostřednictvím svého obhájce požádán Ing. Karlem Roszkou, aby akcie "z důvodu zamezení možného zneužití" předal do úschovy prvnímu žalovanému, a dále že Ing. K. Roszka měl vědět, že manipulace s nimi podléhají shodě všech společníků CEC Ltd., a přesto dal pokyn prvnímu žalovanému k jejich předání druhému žalovanému (viz č. l. 1-2 soudního spisu). První žalovaný uvedl, že akcie převzal na pokyn Ing. K. Roszky coby osoby oprávněné jednat za CEC Ltd., současně popřel uzavření smlouvy o úschově (viz k tomu sub 15) a také uvedl, že před převzetím akcií mu bylo osvědčeno, že CEC Ltd. je právoplatným majitelem předmětných akcií v souvislosti s převodem obchodních podílů na společnost Petrcíle s. r. o. (č. l. 63), obdobně vypověděl u jednání před krajským soudem dne 26. 5. 2008 (č. l. 137). Ing. K. Roszka v postavení svědka při jednání krajského soudu dne 26. 3. 2009 uvedl, že v době zadržení policií měl stěžovatel akcie ČMŽ a. s. ještě v držení a že jako zplnomocněný zástupce CEC Ltd. požádal stěžovatelova bratra, aby zajistil předání akcií prvnímu žalovanému, že s prvním žalovaným komunikoval on, později Ing. P. Wojtyla, přičemž prvnímu žalovanému bylo řečeno, že CEC Ltd. je vlastníkem akcií ČMŽ a. s. a že tuto skutečnost vyvozoval z dohody uzavřené se stěžovatelem (č. l. 208-9), což potvrdil i svědek Ing. P. Wojtyla, jenž uvedl, že ohledně předmětných akcií všichni tři jednali "ve shodě" a že stěžovatel nevznesl nikdy námitky proti tomu, že CEC Ltd. je jejich vlastníkem (č. l. 210), svědkyně O. N., stěžovatelova manželka, pak uvedla, že akcie prvnímu žalovanému pouze předala, aniž by ho jakkoli instruovala (č. l. 210). V doplnění odvolání ze dne 21. 6. 2010 stěžovatel odmítl, že by mezi manželkou stěžovatele a prvním žalovaným neexistoval žádný právní vztah, přičemž argumentoval (obdobně jako v ústavní stížnosti) tím, že první žalovaný měl zjistit předmět právní pomoci, kterou měl poskytnout, tedy jaký byl účel předání akcií, jakož i podmínky jejich správy (č. l. 290). První žalovaný ve vyjádření k odvolání ze dne 23. 6. 2010 odmítl, že by poskytoval O. N. právní službu, s tím, že byla pouze "kurýrem" realizujícím pokyny Ing. K. Roszky předat akcie jemu jako právnímu zástupci CEC Ltd., přičemž důvodem předání byla mimořádná situace, tedy zadržení stěžovatele policií, kdy zástupci CEC Ltd. měli obavy ze ztráty dispozice s akciemi (č. l. 301). Při jednání před odvolacím soudem dne 24. 6. 2010 stěžovatel poukázal na kolizi zájmů pramenící z toho, že i on byl oprávněn jednat za společnost CEC Ltd. a že nutnost jednat transparentně vyplynula z toho, že šlo o "nestandardní" případ (č. l. 312-3). V podání ze dne 31. 8. 2010 stěžovatel dodal, že předání akcií bylo logickým krokem "jak z hlediska ochrany zájmu jmenovaného, tak i pro nezbytné další právní kroky k naplnění sjednaných předběžných podmínek", a že volba padla na prvního žalovaného, protože zastupoval ČMŽ a. s. při odkupu obchodních podílů Petrcíle s. r. o. (č. l. 316-7), a dále že sice není zřejmé, na jakém právním podkladě první žalovaný akcie držel, zda jako opatrovatel či schovatel (ve smyslu §34 či 37 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech), měl však o tom sepsat smlouvu, ať tak činil pro něj (stěžovatele), či pro CEC Ltd. Svědek JUDr. Jiří Miketa, stěžovatelův obhájce, u jednání před krajským soudem dne 18. 4. 2011 uvedl, že měl od stěžovatele tlumočit vzkaz O. N., že má předat akcie prvnímu žalovanému, žádné další instrukce neobdržel (č. l. 367). Na stejném jednání stěžovatel vypověděl, že akcie měl doma v trezoru, a protože měl obavu, aby mu je policie neodňala, požádal svého obhájce, aby vyřídil jeho manželce, že má akcie odnést prvnímu žalovanému, další podrobnosti si nepamatoval (č. l. 368), přičemž nedokázal již odpovědět na to, jestli byl prostřednictvím svého obhájce kontaktován Ing. K. Roszkou či Ing. K. Wojtylou s tím, že má předat akcie do úschovy prvnímu žalovanému, jak uvedl v článku V žaloby (č. l. 369). První žalovaný uvedl, že ho v den zadržení stěžovatele policií kontaktoval Ing. K. Roszka, který vyjádřil obavu o předmětné akcie, které byly u něho doma, a že večer je přiveze stěžovatelův bratr (č. l. 370).
18. Stěžovatel v ústavní stížnosti odmítl závěry obecných soudů, že mezi ním a žalovanými nevznikl žádný právní vztah, z argumentace v ústavní stížnosti obsažené neplyne zcela zřetelně, zda odpovědnost prvního žalovaného vyvozuje ze vztahu smluvního či vztahu mimosmluvního. Pokud jde o první možnost, jak již bylo výše uvedeno, bylo povinností stěžovatele, aby v soudním řízení prokázal uzavření příslušné smlouvy s prvním žalovaným. V ústavní stížnosti v této souvislosti předestírá běh událostí (ve stručnosti řečeno) tak, že z důvodu obavy, že by mu mohly být předmětné akcie, jež se nacházely u něho doma, odňaty policií, se rozhodl je uschovat u prvního žalovaného, přičemž mezi nimi vznikla (byla uzavřena) ústní či konkludentní dohoda o poskytnutí právní služby, jejímž předmětem byla úschova akcií ČMŽ a. s. Toto však v řízení postaveno najisto nebylo; nejenže tato skutková verze nemá oporu v provedeném dokazování, ale ani nekoresponduje s některými tvrzeními samotného stěžovatele; naopak jako daleko pravděpodobnější se zde nabízí verze, že obavy z odnětí akcií měli jak stěžovatel, tak Ing. K. Roszka a Ing. K. Wojtyla, neboť tím by mohla být ohrožena jimi plánovaná obchodní operace, na jejímž konci bylo získání 16 % akcií Nové huti, a. s., a následný prodej podílu v této společnosti dalšímu kupci (OKD, a. s.), jak to stěžovatel popisuje v ústavní stížnosti, a proto stěžovatel na základě ústní či konkludentní dohody předal akcie (jak se stalo již v minulosti, a to v souvislosti s konáním valné hromady ČMŽ a. s. dne 28. 2. 2000) výše jmenovaným osobám, resp. CEC Ltd., aby s nimi mohly podle potřeby nakládat, a to prostřednictvím své manželky a prvního žalovaného, jenž je pak měl v úschově právě ve prospěch CEC Ltd.; z toho by plynulo, že odpovědnost za jejich další osud nenese první žalovaný, ale výše uvedené osoby. Nelze přitom přehlédnout, že sám stěžovatel v řízení tvrdil, že byl požádán Ing. K. Roszkou, aby akcie předal, teprve později uvedl v podstatě to, že se tak stalo z jeho vlastní iniciativy, navíc v rozhodné době měla pokračovat zmíněná transakce, ovšem stěžovatel - ať již jako vlastník, či držitel předmětných akcií - se z důvodu zadržení policií již na ní nemohl podílet, a tudíž "pouhé" uložení u prvního žalovaného, aniž by jmenovaní s nimi mohli (v intencích příslušného záměru) nakládat, neodpovídá výše uvedeným skutečnostem. Stěžovatelově verzi nesvědčí ani provedené důkazy, ať již jde např. o svědeckou výpověď jeho manželky či potvrzení o převzetí akcií, sepsané prvním žalovaným. Ústavní soud v této souvislosti uzavírá, že není jeho posláním jako soudního orgánu ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy] přikročit ke "znovuhodnocení" důkazů provedených obecnými soudy, jeho úlohou je "toliko" vysvětlit, proč skutkové a na nich postavené závěry právní (tj. že žalovaní neporušili žádnou svou právní povinnost vůči stěžovateli) nemůže považovat za "extrémní".
19. Neprokázal-li stěžovatel v soudním řízení, že došlo k uzavření dohody s prvním žalovaným (natož pak co bylo jejím obsahem), jeho další námitky vycházející z porušení smluvní povinnosti (včetně možného střetu zájmů) jsou bezpředmětné. Stěžovatel v ústavní stížnosti (jako již v řízení před obecnými soudy) namítl i porušení povinnosti mimosmluvní, konkrétně tzv. preventivní povinnosti plynoucí z ustanovení §415 o. z., pak však bylo jeho povinností, aby v soudním řízení prokázal, že si žalovaní při vydání předmětných akcií nepočínali dostatečně obezřetně. V tomto ohledu lze sice souhlasit se stěžovatelem, že na jednání žalovaných coby profesionálů lze klást podstatně vyšší požadavky, obecně lze souhlasit i s tím, že míra obezřetnosti by měla být úměrná hodnotě (ať již finanční, nebo jiné), o níž v tom kterém případě jde (otázka zde ovšem je, jakou skutečnou hodnotu akcie měly a zda ji žalovaní znali), nicméně ani v ústavní stížnosti není vysvětleno, jaká konkrétní skutečnost bránila žalovaným předat akcie dalším osobám, a postupovat tak v přímém rozporu s pokyny svého klienta, resp. na základě čeho žalovaní měli předpokládat, že tím mohou způsobit stěžovateli nějakou škodu. V ústavní stížnosti stěžovatel (byť v jiné souvislosti) tvrdil, že je vlastníkem předmětných akcií, z ničeho však neplyne, že by žalovaní v době předání akcií věděli, že jejich vlastníkem je právě on (to ostatně stěžovatel podle názoru vrchního soudu neprokázal ani v daném řízení), a především to, že Ing. P. Wojtyla a Ing. K. Roszka, resp. CEC Ltd. - ať už byl stěžovatel jejich vlastníkem, či nikoliv - nebyli oprávněni s akciemi žádným způsobem po dobu, kdy byl stěžovatel ve vazbě či výkonu trestu, disponovat. Skutečnost, že daná obchodní operace, s níž bylo spojeno nakládání s předmětnými akciemi, za (minimálně tichého) souhlasu stěžovatele dále probíhala, potvrdil on sám, když u jednání před krajským soudem dne 18. 4. 2011 vypověděl, že se dozvěděl o probíhající arbitráži vedené Radimem Mastným proti České republice, načež prostřednictvím svého obhájce požádal jmenovaného o návštěvu ve výkonu trestu, a že ten ho měl uklidňovat, že po skončení arbitráže bude "odměněn", což se však nestalo, a proto poté podal sérii žalob (č. l. 368).
20. Další část ústavní stížnosti směřuje (samostatně) proti rozhodnutím soudů nižších stupňů o náhradě nákladů řízení. Zde stěžovatel uvedl, že se již v průběhu řízení domáhal aplikace §150 o. s. ř. s tím, že přiznání náhrady nákladů žalovaným by mělo na jeho osobu sociálně likvidační dopad. Kromě toho stěžovatel upozornil, že výši škody stanovil na základě dostupných předpokladů, ale že tato byla závislá na znaleckém zkoumání, a proto měla být dále obecnými soudy přezkoumávána, přičemž náhrada byla vypočítána z "naprosto nereálné hodnoty sporu", a soudy proto měly k věci přistupovat "střízlivě", resp. tak, že jde o plnění penězi neocenitelné. Jak patrno z rozsudku vrchního soudu, tento soud odmítl argument o likvidačních důsledcích s tím, že stejná situace by nastala u žalovaných a že rozdílný postup by byl porušením rovnosti účastníků řízení. Použití ustanovení §150 o. s. ř. dále odmítl s ohledem na stěžovatelův procesní postup, jenž podal svou žalobu ve své podstatě zjevně bezdůvodně, jestliže ji z větší části vzal zpět.
21. V této souvislosti Ústavní soud nemohl přehlédnout, že stěžovatel, sám vysokoškolského vzdělání, byl v daném soudním řízení zastoupen advokáty (nebylo tomu tak sice od samého počátku, nicméně v rozhodujících fázích ano), a to nejprve JUDr. Miroslavem Kříženeckým (od 18. 3. 2008), později JUDr. Jaroslavem Brožem (od 21. 6. 2010), tedy stejným advokátem jako v řízení o této ústavní stížnosti, a poté, co (v konečném důsledku neúspěšně) prošel všemi třemi soudními instancemi, kde podrobně argumentoval ohledně jím uplatňovaného nároku nejen co do jeho základu, ale i co do výše, opíraje se i v tomto ohledu o konkrétní skutečnosti, tedy o výsledek arbitrážního řízení, jež bylo vedeno proti České republice, či závěry znaleckých posudků (viz č. l. 2, 10-11, 36, 145, 413), učinil vyjádření, že hodnota sporu byla "naprosto nereálná", tedy ve své podstatě sdělil, že to se svou žalobou nemyslel vážně. Ústavnímu soudu není zcela zřejmé, jak tuto situaci pochopit, možné vysvětlení je zde dvojí - buď stěžovatel tímto uznává, že šlo z jeho strany o krok, jímž ve skutečnosti sledoval jiné cíle (srov. i č. l. 364 a násl., kde se nalézá vyjádření prvního žalovaného týkající se nabídek učiněných stěžovatelem na mimosoudní řešení sporu), nebo to s žalobou mínil vážně, pak ale dané tvrzení o "neocenitelnosti" předmětu sporu je očividně účelové, mající navodit zdání situace obdobné té, jež byla řešena v usnesení tohoto soudu ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 3254/13 či ze dne 19. 8. 2014 sp. zn. III. ÚS 879/14. Pokud se stěžovatel ovšem pustil do jakési "vysoké hry", musel si být jistě vědom toho, že to také může mít pro něho závažné důsledky, přičemž Ústavní soud neshledal rozumný důvod, proč by měla být poskytována ochrana někomu, kdo využívá soudní systém k jiným účelům, než k jakému je určen, tedy k ochraně práv, resp. k uplatňování (alespoň domněle) oprávněných nároků. Jde-li o druhou možnost, pak s ohledem na výše uvedené není důvod vycházet z toho, že předmět sporu nelze penězi ocenit. K tomu možno dodat, že nepostupoval-li snad stěžovatel, jde-li o výši jím uplatňovaného nároku, "střízlivě" (což nyní poněkud paradoxně vytýká vrchnímu soudu), nevidí Ústavní soud důvod, proč by měl být přičítán k tíži tento jeho problematický postup někomu jinému.
22. Domáhal-li se stěžovatel aplikace §150 o. s. ř. s tvrzením, že uložení povinnosti k náhradě nákladů bude mít na jeho osobu sociálně likvidační dopad, Ústavní soud s poukazem na své postavení v ústavním systému a z něho plynoucí vztah k obecné justici často upozorňuje [viz např. usnesení ze dne 25. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1750/13, ze dne 22. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1920/13 či ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 3491/14 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že věcnou správnost úvahy obecného soudu v tom ohledu, zda jsou naplněny podmínky pro použití §150 o. s. ř., není oprávněn přezkoumávat, a to tím spíše, že zvláštní zmírňovací právo rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, ponechává široký prostor pro jeho uvážení, zda se znalostí konkrétních okolností toho kterého případu daného práva využije, či nikoliv, přičemž je limitován jen tím, že jde o výjimku z pravidla, jejíž uplatnění připadá v úvahu jen v mimořádných případech; o protiústavnosti lze v souvislosti s rozhodnutím o nákladech řízení hovořit především v těch případech, kdy příslušné soudní rozhodnutí vykazuje rysy svévole - buď není zdůvodněno vůbec, nebo lze příslušné závěry označit za "extrémní", tedy kdy důvody, o které obecný soud své rozhodnutí opřel, ve skutečnosti neexistují (resp. nemají žádnou oporu ve spisovém materiálu) nebo jsou zjevně věcně nepřiléhavé (irelevantní). K takovému závěru však v tomto případě Ústavní soud nemohl přesvědčivě dospět. Vrchní soud v dané věci zjevně vyšel z toho, že postup, kdy stěžovatel nejprve podal žalobu na částku 5,8 mld. Kč, a pak ji vzal z velké části zpět, nelze považovat za souladný s dobrými mravy, a tudíž za hodný ochrany plynoucí z citovaného ustanovení.
23. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu